Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Od přátelství-přes nenávist-k lásce

30. 7. 2011

 V malém, ale velice útulném pokojíčku se rozezněl zvuk budíku, ohlašující nemiloucute_boy_max600.jpg povinnost – vstávání, tím hůř do školy. Ale malé osůbce, zachumlané do přikrývek, to ani nijak zvlášť nevadilo. Len byl vždycky zvyklý na pevný řád, který tady v domě určuje jeho už na první pohled dokonalá matka. S mohutným zívnutím vyskočil z postele a zaběhl do koupelny, kde už měl od včerejšího večera vzorně přichystané oblečení. Připravený seběhl schody do kuchyně. Tam již seděla jeho vždy perfektně upravená máti s unaveně vypadajícím a otráveným otcem.

Ano, panu Lightovi se nikdy nelíbil tenhle zdánlivě dokonalý a nalajnovaný život, ale své ženě prostě neuměl říct ne. Vždycky potajmu záviděl svému sousedovi, tehdejšímu nejlepšímu kamarádovi ze střední, jeho nepředvídatelný a pro mnoho lidí nudný život. Lenyho otci to však přišlo jako něco z jiného světa, chtěl zažít aspoň jedno ráno bez těch naučených umělých úsměvů jak své ženy, tak i syna a třeba si jen tak posedět u televize. To ovšem nikdy nepřiznal. Místo toho seděl vzorně u bělostně prostřeného stolu s hrnkem kafe a napjatě očekával, až mu bude dovoleno odejít do práce.

Lena nikdy ani nenapadlo, že žije už předem pevně rozhodnutý život. Byl prostě on, jeho matka, otec a perfektní dům se zahradou a bazénem. Matka mu odjakživa vtloukala do hlavy, že prostě půjde na Harvard, až si nakonec myslel, že to je jeho sen. Nedocházelo mu, že žije přesně podle přání jiné osoby a vlastně nemá svou vlastní vůli. Tak mu to vyhovovalo. Nebo ne? I kdyby, tak byl už od mala vedený. Muselo mu to vyhovovat.

Poslušně do sebe naházel ovesnou kaši jako každé ráno, protože jeho maminka zastávala názor, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne a vynechat ji by si nedovolil, ať ji jakkoli nenáviděl. Len dojedl, spořádaně zasunul židli a jako obvykle políbil svou matku na již nastavené líčko. Se zdvořilým rozloučením, jako by snad byli k sobě cizí a ne blízcí příbuzní, sebral tašku a vykročil na autobus. Jeho otec ho jen závistivě pozoroval. Dnes měl odpolední.

 

3224225464anime-guy.jpg

Přes ulici ve vedlejším domě a ve stejnou dobu se taky vstávalo a chystalo buď do práce, nebo školy. Kaneho pokoj byl sice taky malý, avšak na rozdíl od Lenova vždy perfektně uklizeného po

ko

je v něm vládl chaos. Všude se válelo oblečení, jak špinavé, tak čisté, a

 nedalo se tam prakticky hnout. Kane byl už zvyklý a viděl v tom, světe, div se, jakýs takýs řád. Už dávno si dal na dveře cedulku s nápisem „Pokud vám připadá, že vidíte nepořádek, jedná se pouze o systém uložení věcí, který momentálně nechápete“. A díky práci, která brala jeho rodičům skoro veškerý čas, to ani nikdo neřešil. Ostrý zvuk budíku Kaneho probudil ze snění a jedním rychlým pohybem už ležel ten ďábelský přístroj na zemi u protější zdi – na dvě půlky. Vysoké tělo se vypotácelo z postele do koupelny, kde provedlo ranní hygienu. Kane na sebe natáhl volné, světlé a už pořádně vydrané rifle s velkými dírami na kolenou a černé upnuté tričko, které leželo jako poslední čisté ve skříni.

Takhle to nejde, za chvilku nebudu mít co na sebe... zhodnotil onen černovlasý mladík a rychlostí blesku všechny věci sebral a hodil do koše na prádlo. S batohem přes jedno rameno zamířil do kuchyně, kde už slyšel otce s matkou. Paní Jacksonová dělala v rychlosti snídani, složenou ze smažené slaniny a vajec, a Kaneho otec seděl za stolem a četl si noviny, přičemž pokuřoval.

Pan Jackson se už dávno přestal snažit tuhle domácnost změnit. Jeho žena prostě byla taková, jaká byla, a Kane nic jiného neznal. Vždy, když se ještě dříve přátelil s Lenem, byl u vytržení, kdykoli přišel od nich z návštěvy. Taky by si přál aspoň jednou spořádaně posedět u stolu, popovídat si a nakonec se s úsměvem rozloučit. Ale jeho žena o tom nechtěla ani slyšet, přece jenom oba pracovali do pozdních večerních hodin a na nic jiného prostě nebyl čas. Záviděl svému kamarádovi ze střední, že si dokázal najít takovou spořádanou manželku a žít takový perfektní život. Svou ženu miloval nade všechno, ale něco by si chtěl změnit. Netušil, že Lightovi nejsou až tak úžasní, ale jak se říká... za plotem je tráva vždycky zelenější.

Kane byl už na takovou kalorickou snídani naučený, a tak všechno narychlo spořádal a vyběhl před dům, kde už slyšel klakson auta, patřící jeho kamarádovi, který ho jako každé ráno vyzvedne a jezdí spolu do školy. Ladně skočil na sedačku kabrioletu, pustil muziku a s hlasitým smíchem a povykováním zamířili k tomu ústavu, který museli každý den navštěvovat.

 

Plavovlasý chlapec s taškou přes rameno mířil rychlými kroky k zastávce autobusu, když kolem něj zmiňovaný dopravní prostředek projel. Len se rozběhl a začal mávat a křičet. Z autobusu se ozýval posměšný smích a povykování.

„No tak, Lene, dělej!“ pokřikoval jeden student přes druhého a zlomyslně na něj vyplazoval jazyk. Když žluté vozidlo zahnulo za roh, bylo Lenovi jasné, že už nemá cenu utíkat. Zpomalil a spěšně si upravoval bílou košili pod riflovou bundou. Nevšiml si tak ani přijíždějícího auta a ani velké louže před ním, způsobenou rozbitým hydrantem.

„Ale, ale naše jeptiška!“ zahalekal černý mladík na místě řidiče. „Jde nějak blízko kaluže, měl by si dávat větší pozor,“ temně se zasmál a přidal plyn.

„Jasone, co to děláš?!“ chytl se překvapený Kane dveří v náhlé změně rychlosti. Nelíbilo se mu, kam to směřuje. Přesto se zasmál, nechtěl přece, aby si o něm kamarád myslel, že je s tím šprtem zadobře.

Len si auta, řítícího se přímo na louži, u které stál, všiml až v poslední chvíli, ale velmi

blonde-anime-guy.jpg

 rychle mu došlo, co bude následovat. Nemělo cenu se snažit tomu vyhnout, nebo utéct. V autě bezpečně poznal svého souseda s jeho debilním černým kamarádem. Pevně zavřel oči. Auto vjelo plnou rychlostí do vody a vzniklá „sprška“ ohodila Lena od hlavy až k patě.

Kane tomu všemu přihlížel, ale už se nesmál. Bylo mu jeho tehdejšího nejlepšího přítele líto, nebude už mít čas se vrátit převléct. Sledoval, jak blonďáček s rozpřaženýma rukama čelí padající vodě. Malé kapičky dopadaly na Lena a ve slunci se nádherně leskly. Způsobilo to maličkou duhu. Uprostřed toho všeho dění stál Len se zavřenýma očima. Podívaná přímo pro bohy.

Kane zakroutil hlavou a raději se podíval jinam, než by začal slintat. Už před půl rokem si všiml, že ho Len přitahuje, a to hodně. Utvrdil se v tom, že se to nesmí nikdo dovědět. Len Kanem opovrhoval. Proč taky ne? Len měl jedničky, Kane čtverky. Len mířil na Harvard, pro Kaneho by bylo splněným snem, kdyby se dostal na nějakou vysokou díky fotbalu. Když ho nikam nevezmou, bude nejspíš pracovat v rodinné firmě na výrobu rybářského náčiní. Splněný sen, no vážně!

Jason, totiž Kaneho kamarád, zahnul autem za roh a nechali tam promáčeného Lena jen tak stát.

Blonďatý mladík otevřel oči a podíval se do auta na svého bývalého kamaráda. Ten měl hlavu otočenou jinam.

Ani se na mě nepodíval... zakroutil hlavou a zhodnotil svůj zevnějšek – hrůza! Sundal si úplně promáčenou bundu a urovnal si vlhkou košili. Neměl už čas se vracet a to ti imbecilové moc dobře věděli. Prsty si pročesával vlasy a vyšel ke škole, kam teď určitě přijde pozdě. Úžasný den, fakt...

 

Na Kaneho před školou už čekal houf holek. Nenáviděl ty slepice. Každý den za ním několik přišlo a škemralo, aby s ním mohly chodit. Ale přesto mu nevadily závistivé pohledy kluků kolem. Nahodil svůdný úsměv a pomalým krokem se vydal vstříc svým fanynkám. U školní zídky stály tři postavy. Byly to školní krásky, nenašel se ani jeden kluk, který by je nechtěl. Kane mohl mít tu nejhezčí, ale taky nejnamyšlenější.

Když Jessica konečně našla cíl svého zájmu, vykročila houpavým a rádoby sexy krokem ke Kanemu. Pověsila se mu kolem krku a na to, že byli na veřejnosti, ho až moc vášnivě políbila. Nijak zvlášť si nerozuměli, ale pro Jess bylo výhodné chodit s fotbalovým kapitánem a největším frajerem na škole. Užívala si žárlivost všech ostatních dívek. Byli dokonalý pár. Ona, krásná roztleskávačka, a on, pohledný a namakaný fotbalista. Prostě patřili k sobě. Aspoň podle Jess.

Onen Kapitán jí polibek oplatil, ale už pro něj nebyl to, co dřív. V poslední době si začal uvědomovat všechny Jessičiny nedostatky. A že jich bylo! Ale v nejbližší době se s ní nehodlal rozejít, na to mu chození s ní přinášelo až moc velké výhody.

 

Mokrý Len dorazil do školy taktak, aby to stihl. V rychlosti si vyzvedl věci ze skříňky a pospíchal do třídy. Posměšné šklebení na tvářích přihlížejících nad jeho – teď už jen – vlhkým oblečením, mu nedělalo velké starosti.

Když šel příští přestávku do své skříňky, která byla příhodně poblíž skříňky toho omezence, samozřejmě na něj narazil i s tou jeho přítelkyní.

„Á, tak zvěsti o vodníkovi přece jen nejsou takové kraviny. Dnes už jsem po škole slyšel, že nás jeden navštívil, ale vidět ho takhle osobně, fíha. Co se stalo, že jste sem zavítal?“ poklepal si Kane na spodní ret, aby umocnil dojem přemýšlení.

„No to víš, mám debila souseda!“ třískl Len s dvířky od skříňky.

„Nekecej, co se stalo?“ vykulil Kane oči.

„Ale, jak jsem tak na něho myslel, samou radostí, že ho znám, jsem zahučel do rybníka.“

„Na to, žes spadl do vody, jsi nějak podezřele brzo suchý.“

„Však víš, tak nějak jsem tušil, že tam spadnu, tak jsem si to oblečení raději vysvlíkl.“ Blonďáček posbíral všechny věci a chtěl odejít, když uslyšel zvonivý – a opravdu debilní – Jessičin smích.

„Kane, proč se s tím šprtem vůbec bavíš? Je to jen nějaký intouš,“ mávla Jessica ručkou  a pokusila se Kaneho políbit.

To bylo na Lena moc. „Jasně, já jsem možná intouš, ale aspoň mám nějakou budoucnost. Co vy, hm? Ne, počkat!“ dal si jednu ruku v bok a ukazováčkem u druhé si poklepal na bradu v hraném přemýšlení. „Ach ano, tady Kane bude pracovat po boku svého otce v rybářské společnosti a se svou ženuškou,“ zahrnul do jednoho pohybu ruky celou Jessicu, „která už dávno ztratila svou tehdejší krásu, bude bydlet v paneláku a vychovávat svoje neplánované dítě, až nápadně se podobající na sousedova syna. Máš to hezky zařízené, Kane,“ pohodil Len vlasy a odešel do své třídy.

Kane ho s otevřenou pusou sledoval, neschopný slova.

„Cože?“ otočila se na něj Jesicca s nehranou zvědavostí.

„Pane bože...“ zakroutil černovlásek hlavu nad inteligenčním kvocientem své přítelkyně a raději se taky odebral za Lenem na informatiku.

 

Počítačová učebna byla malá. Uprostřed ní stály dvě řady stolků se zastaralými počítači, u kterých momentálně seděli studenti. Třídní učitelka zadala práci a žáci měli vypracovat na ono zadání referáty. Když si chtěl Len udělat poznámku do bloku, nemohl ho najít, a tak se sehnul do své tašky, jestli ho nemá tam. Kane, sedící vedle něj, toho hned musel využít a naklonil se nad Lenův počítač, kam zadal porno stránky, na které se často díval Jason a jednou je Kanemu ukazoval. Z reproduktorů se okamžitě začal linout nářek a hekání, jak si to hned na úvodní stránce rozdával nějaký kluk s dost postarší dámou. Celá třída přestala pracovat a zvědavě se nakláněla ke zdroji toho pozdvižení. Len okamžitě vystřelil do sedu a snažil se stránku nějak – jakkoli – zrušit. Nechápal, co se stalo. Bouchal do klávesnice jako divý a nevšiml si učitelky, stojící na ním.

„Pane Lighte, tohle je sice velice zajímavé, ale každopádně do zdrojů, z kterých jste čerpal, to neuvádějte, ano? Zrušte to.“

„A-ano...“ Konečně našel na obrazovce okýnko k opuštění stránky a urychleně to vypnul. Najednou ho to trklo. Otočil hlavu ke svému sousedovi a probodl ho vražedným pohledem.

Kane se houpal na židli s rukama za hlavou a samolibě se usmíval. To máš za to.

Celá třída si začala šeptat a ukazovat na Lena. Za chvilku o tom bude vědět celá škola, pomyslel si chudák Len a praštil hlavou o desku stolu.

 

Kane se ještě smál, když dosedal do lavice v další hodině. Po tom, co se pozdravili s učitelem, začal zmiňovaný muž rozdávat opravené testy. S úsměvem podal papír Lenovi a pochválil ho. „Výborná práce, máte jako jediný plný počet bodů.“

Kane obrátil oči v sloup. Učitel zamířil k němu a položil mu na lavici práci s velikou červenou pětkou v rohu. „Po hodině za mnou přijďte do kabinetu, ano?“

„Dobře.“ Kane nervózně přikývl a sesunul se na židli v očekávání něčeho nepříjemného.

Po hodině opravdu stál před kabinetem učitele matematiky a zvažoval útěk. To ale rychle zavrhl a zaklepal. Jak hrozné to může být?

„ Dále,“ ozvalo se zevnitř, a tak vysoký mladík vynervovaně otevřel dveře a vstoupil. „Ach, ano. Kane,“ vzhlédl učitel od papírů, které držel, a posunul si brýle ke kořenu nosu. „Posaďte se,“ pokynul mu.

Černovlásek zaujal místo na křesle před stolkem a začal se dívat všude kolem. V kabinetu matiky a zároveň zeměpisu ještě nebyl. Byl celkem velký. V jedné skříni na pravé straně byly pravidelně podle velikosti urovnané matematické tabulky a různá udělátka, jako kružítka, pravítka a podobně, a na levé straně byly všude mapy, atlasy, glóbusy a další kraviny do zeměpisu.

„Tak, nebudeme to zdržovat. Kane, váš minulý test dopadl katastrofálně a to raději ani nebudu zmiňovat pololetní písemnou práci. Takže, abychom to shrnuli...“ založil si postarší muž v kostkované košili s příšernou kravatou ruce na prsou, „ propadáte.“

„Co-cože? To není možné, jak to?“ Kane nemohl uvěřit vlastním uším.

„Jak už jsem říkal, vaše výsledky jsou katastrofální, nenosíte úkoly, nedáváte pozor, vyrušujete...“ vypočítával učitel. „Myslím, že není nutné pokračovat. Doufám, že si uvědomujete, že pokud se vaše známky nezlepší, nejen že propadnete, ale taky skončíte ve fotbalovém týmu.“

„COŽE?!“ vyletěl Kane ze židle.

„Sedněte si!“ přikázal učitel přísně, takže se naštvaný mladík trochu zklidnil a posadil se zpátky do křesla. „Je to v řádu naší školy, zájmové aktivity tady máme pro volný čas studentů, ale jestli propadnete, budete muset tým opustit, jelikož vaše výsledky nebudou natolik uspokojivé, abyste mohl v kroužku setrvávat dál. Budete muset navštěvovat každý den doučování, takže nebudete mít žádný volný čas,“ vysvětlil učitel polopaticky. „Rozumíte?“

„Ano, ale já nemůžu přestat hrát! Fotbal je jediná možnost, jak se dostat na slušnou vysokou!“ rozhodil Kane bezmocně rukama. „Nedá se něco udělat?“

„Jistě, dá, ale to byste musel úplně změnit svůj přístup.“

„Pane profesore, udělám cokoliv!“ třískl Kane rukou do stolu a visel na každém učitelově slově.

„Vypadáte, že to myslíte vážně. Dobře, zkusíme to... V dalším testu musíte dostat minimálně lepší trojku a v konečném shrnutí učiva minimálně lepší dvojku. Rozumíte?“ Kane horlivě přikyvoval. „Budete nosit úkoly, které vám zadám, a ještě si vás vyvolám. To je všechno. Jestli se nezlepšíte, nechám vás propadnout.“

„Zlepším se, to se nebojte!“ vyskočil Kane radostně z křesla a zamířil ke dveřím.

„Doporučoval bych vám sehnat si doučování, a to hodně dobré!“

„Určitě, na to jsem hned myslel.“ Vzal za kliku. „A děkuju moc!“ vyběhl ven z kabinetu a pospíchal na další hodinu. Přesně věděl, od koho by doučování bylo nejlepší, ale ještě bude muset vymyslet, jak k tomu tu osobu přemluvit.

Kane se rozhodl svůj plán ohledně svého doučování rozjet hned po škole. Sedl si na zeď u brány školy a netrpělivě vyhlížel svou oběť. Když viděl onu blonďatou hlavu, která mířila k němu, zvedl se. Nemůžu uvěřit, že něco takového dělám!

„Lene!“ zavolal na svého souseda, aby upoutal jeho pozornost.

Blonďatý mladík se podíval Kaneho směrem a chtěl zmizet, jenže to nestihl a cestu mu zkřížila zrovna ona osoba, před kterou utíkal.

„Lene, ahoj,“ mile se ta osoba usmála, „potřeboval bych laskavost.“

„Jdi do hajzlu, Kane, díky tobě mám naprosto příšerný den,“ snažil se ho obejít, ale Kane byl asi o dvě hlavy vyšší a postavu měl o hodně větší a vymakanější než on. Nikdo by neřekl, že jsou skoro stejně staří.

„Nemusíš být hned tak nepříjemný, za to ráno se omlouvám. Fakt mě to mrzí, Jason to přehnal,“ začal vyšší mladík s omluvami. „A to na počítačích byla odplata za to, jaks mě ponížil před Jess,“ pokrčil rameny.

„Přehnal, říkáš? Byl jsem úplně promáčený a mám zničené učebnice!“ rozkřikl se Len. „Už mě nebaví, jak mi děláš pořád naschvály, co jsem ti sakra udělal?“ Na Lena toho dneska bylo až moc a všechno na něj dopadlo.

Kane nemohl uvěřit svým očím. Netušil, že ty kraviny, které mu prováděl, Lena až tak braly. Nestihl zareagovat, a tak ho Len obešel a rozběhl se domů. Utíkal za ním.

Dohnal ho až v parku nedaleko ulice, kde bydlí. Chytil ho za zápěstí a otočil k sobě. „Omlouvám se, slyšíš? Je mi to líto. Nevěděl jsem, že tě to až tak bere. Mrzí mě to.“

Len se mu vyškubl a zmrazil ho pohledem.

No jistě, zase je to ten chladný Len, pomyslel si Kane. Ještě pořád se divil tomu výpadku.

„Co chceš?“ promluvil Len ledově.

„Potřeboval bych doučovat. Musím mít na závěrečné práci lepší dvojku, jinak propadnu,“ rozhodl se Kane nechodit kolem horké kaše.

„Tss, ani náhodou,“ odfrkl si Len a vydal se k domovu. Kane ho rychle doběhl.

„Prosím, jestli propadnu, tak mě vyhodí z týmu! Udělám cokoliv budeš chtít, když mi pomůžeš.“

Len se, se zájmem otočil. „Cokoliv?“

„Cokoliv!“ zopakoval znovu svou nabídku Kane.

„Tak dobře,“ svolil Len a zastavil se. Zapíchl ukazováček do Kaneho hrudi. „Pomůžu ti s učením a písemku napíšeš za lepší dvojku, ale jen pod podmínkou, že si mě přestaneš všímat. Budeš dělat, jako bys mě vůbec neznal. Nebudeš na mě mluvit, nebudeš mluvit o mě. Přestaneš dělat ty debilní naschvály. Přestanu pro tebe existovat,“ začal si diktovat svoje požadavky.

Kane na něj nevěřícně koukal. Dnes už podruhé nemohl věřit svým uším. To mě až tak nenávidí? „D-dobře“ přikývl.

„Tak domluveno.“ Len vyběhl schůdky do domu a ještě se na černovlasého kluka, stojícího jako solný sloup, otočil. „Zítra začneme. V čem že tě to mám vlastně doučovat?“

„Matika,“ řekl prostě Kane jako ve snu. Stále tomu nemohl věřit.

„Dobře,“ pokýval Len hlavou a zapadl do domu.

Skrz záclonu pozoroval Kaneho, který ještě hodnou chvíli stál na to samém místě a ani se nehnul. Len nechápal jeho chování. Neustále ho provokoval a snažil se ho všemožně zesměšnit a teď tam stál a žádal ho o pomoc. Nemohl vyhnat z hlavy to, co viděl v Kaneho očích, když si řekl požadavky.

Co to bylo? Zavrtěl hlavou. Ať to všemožně vypadalo jako bolest, ta to jistě nebyla. Proč taky? Vždyť mě nenávidí a navíc je to debil, který nemá žádné vychování. Kašlu na něho, rozhodl se Len a zaplul do pokoje, kde rychle zapnul svůj notebook, než se jeho matka vrátí ze zahrady a vezme mu ho. Musel si na něj sám našetřit, protože jeho matinka počítače neuznává a kdyby zjistila, že ho Len má, hned by mu ho zabavila. Televizi mají jen díky Lenově otci, který si ji vydupal, a to se na ni stejně skoro vůbec nedívají. Zapnul ICQ a po zjištění, že na něj jeho internetový kamarád už čeká, hned otevřel okno s konverzací a začal si s ním psát.

 

Další den po škole, už Kane čekal na Lena. Zezadu se k němu připlížila Jessica a objala ho kolem krku. „Co podnikneme, zlato?“ zavrkala.

„Promiň, ale dneska nemůžu. Musím na doučování, už ráno jsem ti to říkal,“ setřásl ji Kane z ramen. Její dotek mu byl čím dál tím víc nepříjemný.

„Fakt? Hm, asi jsem neposlouchala,“ pokrčila Jessica rameny. Kanemu zacukalo v obočí. „Tak dobře, měj se,“ zamávala mu a začala laškovat s útočníkem z Kaneho týmu. K jeho překvapení mu to ani nevadilo.

U brány zahlédl Lena, který zrovna zahul za roh. Jak mě sakra obešel Doběhl ho.

„Nemůžeš na mě počkat?“

„Proč?“ Len se na něj ani neotočil.

„Já ani nevím, asi protože končíme stejně, bydlíme vedle sebe a po škole se máme sejít.“

„Mě je to jedno,“ pokýval blonďáček hlavou a zahnul do další uličky.

 

Sešli se v parku. Kane nechtěl jít k Lenovi kvůli jeho matce a Len ke Kanemu kvůli nepořádku, který měl v pokoji. Byli spolu 5 hodin a za tu dobu Kane pochopil sotva dvě učiva, které budou na příštím testu. Neustále na sebe ti dva křičeli. Len se mlátil do hlavy a Kane obracel oči v sloup. Když se navečer rozcházeli, Len rozhodl, že nejdřív musejí zapracovat na jiném přístupu, protože takhle to nejde. Dohodli se, že zítra na něj Kane zase počká po škole a budou pokračovat.

 

Nadcházející dny proběhly stejně, až na to, že Len už po škole neutíkal a už si rozuměli trochu víc.

Jednou, na jejich šesté schůzce, byli zase v parku. Seděli naproti sobě pod stromem na dece a kolem sebe měli rozházené všelijaké sešity a učebnice.

„Podívej, tady to máš špatně,“ začal Len horlivě gumovat v Kaneho sešitě. „Neumíš to ani přepsat z tabule správně, Kane?“

„Ukaž, kde?“ naklonil se zmíněný k němu.

Len se zvedl a sedl si vedle Kaneho. „Podívej, tady máš úplně blbě vzorec,“ strčil mu sešit pod nos.

Ne že by se Kanemu blonďáčkova přítomnost nelíbila, ale na jeho vkus byl až příliš blízko. No jistě, kdyby bylo na něm, vzal by si ho ještě blíž, ale nesnášel ho mít u sebe a nesmět se ho dotknout. Nevyznal se v sobě. Byl si naprosto jistý, že není gay. Při pomyšlení na jakéhokoli jiného kluka se mu téměř zvedal žaludek, ale s Lenem to bylo jiné. Strašně ho přitahoval a Kane ho chtěl mít jenom pro sebe. O to víc ho mrzely Lenovy podmínky za doučování. Ale věděl, že si za to může sám. Neměl se k němu tak chovat. Len měl pravdu, nic mu neudělal.

Blonďáček vlastně doteď jistě nevěděl, proč se s ním Kane přestal bavit. Lena to mrzelo. Ať se sebevíc přesvědčoval, že to tak není, měl Kaneho rád. Znali se už odjakživa. Měl za to, že Kanemu přestal vyhovovat kvůli tomu, že když nastupovali na střední, začal Kane být oblíbený a on sám ne. Měli prostě jiné zájmy. Nechtěl si připustit jinou možnost.

Naproti tomu Kane moc dobře věděl, proč se mu začal vyhýbat a zesměšňovat ho. To ale nikdy nechtěl nikomu říct, hlavně ne samotnému Lenovi.

„Kane, ty mě vůbec neposloucháš!“ postěžoval si Len.

„Cože?“ Kane opravdu vůbec nevnímal, co se mu Len snaží vysvětlit.

„Že jsi idiot! Já se ti snažím pomoct, už zítra píšeš test, tak se aspoň trošku zkus soustředit!“

„To ale nejde!“ rozhodil Kane rukama. Má svůj obličej tak blízko, stačil by jeden pohyb a...

„Jasně že jde, proč by nešlo?“ zamračil se modroočko.

„Protože jsi u mě tak blízko!“ vyhrkl bez přemýšlení Kane a v momentě celý zbledl.

Len zamrkal a pozvedl obočí. „To ti tak vadí být vedle mě? No fajn, já se nemusím snažit,“ začal si horečně balit věci.

„Počkej, tak jsem to nemyslel.“

„Je mi jedno, jaks to myslel. Dřív jsme spolu byli pořád, tak nechápu, co jsem ti udělal, že mě tak nenávidíš,“ sbíral sešity ze země a odvracel od Kaneho tváře zmáčené slzami.

Černovlásek chytil svého přítele za ruku a snažil se ho obrátit k sobě, což mu Len nechtěl za žádnou cenu dovolit. Když si však Kane všiml, jak si blonďáček rádoby nenápadně přejel rukávem přes oči, použil víc síly a bez problému ho k sobě strhl, aby se mu mohl podívat do tváře. Do ubrečené tváře, jak následně zjistil. Nechápavě hleděl do modrých očí, ze kterých se řinuly slzy. Len se mu pokusil vytrhnout, ale Kane ho držel až příliš pevně.

„Pusť mě!“ zavřel menší mladík křečovitě oči. „Proč to děláš, když ti tak vadím? Nech mě být!“ kroutil se v Kaneho náruči jako žížala.

Kane ho ale pustit nehodlal, ne teď. Díval se na Lenova rudnoucí tváře, po kterých se pořád kutálely slzy. Nechápal to, ale věděl, že tak vypadal Len neskutečně roztomile. V takové chvíli bylo pro Kaneho nemožné se ovládat. Naklonil se k malému oušku, z poloviny zakrytému blonďatými vlasy. „Teď vypadáš strašně rozkošně,“ pošeptal.

Drobné tělo ztuhlo. Chvilku bylo ticho a Kane začal DOST litovat toho, co řekl. Po krátké době mu Len dovolil pohled do svých modrých očí, které pečlivě sledovaly Kaneho tvář a výraz v ní. Nevěděl, co to má znamenat. Kaneho blízkost mu nebyla nepříjemná ani nechutná, spíš na opak. Vždyť si už dávno přiznal že je gay, ale žádný kluk v něm nevyvolával to, co jeho idiotský soused, který ho nutil ukazovat svoje slabosti v tu nejmíň vhodnou dobu.

Nedá se říct, že Kaneho nepotěšila Lenova reakce. Neodtáhl se ani mu nezačal nadávat do všelijakých nechutných prasat, jen tam tak seděl, opřený o jeho hruď a zmateně ho sledoval. Je tak překrásný, dokonalý! Možná kdyby... přece jenom byli v odlehlé části parku, kam nikdo jen tak nechodí, ještě schovaní za velkým stromem. Určitě by je nikdo nezpozoroval, kdyby Kane udělal to, co měl chuť udělat už dávno a v posledních dnech víc a víc. Jenže se bál Lena. Co udělá, když se pokusí svoje myšlenky zrealizovat?

Lenovi v hučelo v hlavě, nebyl vůbec schopný uvažovat a přebrat si, v jaké pozici se nachází se svým, dalo by se říci, rivalem. Vnímal jenom Kaneho dech, který mu ovíval tvář, a jeho nesnesitelnou blízkost. Kolikrát o tom tak snil. Že ho někdo vezme do náruče a zamilovaně se políbí. Vlastně by mu VŮBEC nevadilo, kdyby pozici jeho přítele zastával zrovna Kane. Popravdě chtěl jenom jeho, ale je přece kravina, aby měl byť jen malou šanci zrovna u Kaneho. Právě proto si přál, aby se nemuseli vídat a dělali, že se neznají. Nemohl ho mít, jak by chtěl, tak ať ho nemá vůbec. Nad tím teď ale zrovna nepřemýšlel, vpíjel se pohledem do krásné tváře, lemované černými vlasy a pohled mu až nebezpečně často zůstal viset nad dokonale tvarovanými úzkými rty.

Jak asi chutnají? proběhlo mimoděk Lenovi hlavou jako už mockrát, když se díval na Kaneho zblízka.

„Leny...“ oslovil ho Kane. Tak mu říkával jenom on, když byli malí.

„Co to? Pusť ho!“ ozvalo se zničehonic blízko nich a někdo Kaneho praštil. Byla to dobrá rána. Kane byl donucený Lena pustit a ještě přepadl na stranu.

„Do hajzlu,“ zandával postižený mladík, „co si myslíš, že kurva děláš?!“ postavil se tváří v tvář tomu neurvalému vetřelci. 

„Nebudeš sahat na mého kluka!“ Naproti sobě stáli dva vysocí a dobře stavění kluci. Kane ho sjel pohledem. Dlouhé svalnaté štíhlé nohy a ruce, velká ramena, vypracovaná hruď. Postavu měli podobnou, ale v obličejích se rozcházeli. Zatímco Kane ho měl protáhlý s vystouplými lícními kostmi, vetřelec měl tváře kulaté a zaoblené. Plné rty, velká oříšková kukadla, vlasy hnědé po vzoru očí a delší... celkem hezký kluk.

„Cože?“ zavrtěl Kane hlavou z nové informace.

„Len patří mě!“ zakřičel onen hnědovlasý mladík.

Chudák Len seděl mezi nimi, koukal z jednoho na druhého a snažil se pochopit, co se stalo. Neita neviděl pěkně dlouho, to jo. Neviděli se od toho, co... „Počkat!“ řekl mírně zmateně.

„Co to tady sakra kecáš? Jak patří tobě?!“ zařval Kane naštvaně.

Neit chtěl něco říct, když se znovu ozval Len, už stojící na nohou. „Neite, co tady sakra děláš?“

Neit chvilku přestal dávat pozor na toho černovlasého. Podíval se na Lena a to neměl dělat, protože vzápětí ležel na zemi pod tíhou Kanoho pěsti.

„To máš za to, ty debile!“

Hnědoočko hned vyskočil na nohy a chtěl se po Kanem vrhnout, ale zastavil ho Len, který si mezi ně stoupl čelem k Neitovi. „Co tu chceš?“

„Hledal jsem tě, chci tě zpátky!“ oznámil otázaný jednoduše.

„Ale já tebe ne, rozumíš?“

„Proč? Vždyť se ti se mnou líbilo!“ rozhodil Neit bezmocně rukama.

„Právě kvůli tomu, co teď děláš! Rozešli jsme se, nech mě už být!“ Len si moc dobře uvědomoval Kaneho zmatené pohledy na svých zádech.

„Ne, nerozešli!“

„Ale ano, ty jsi normální blázen!“ Modroočko se snažil všemožně vymyslet, jak se Neita zbavit, ale bohužel ho vůbec nic nenapadalo. Bylo mu jasné, že Neitovi slušně hrabe a jestli se rozhodne Kanemu ublížit, nezastaví ho. Nevěděl, jak by to dopadlo, kdyby se ti dva začali prát, oba byli hodně dobře stavění.

„Ty teď jako chodíš s tímhle tím?“ sjel Neit pohrdavým pohledem Kaneho.

Černovlasému zacukalo obočí, nikdy se nemohl toho zlozvyku zbavit. Vůbec nevěděl, co se tam děje, ale rozhodně se nenechá urážet! Nejprve chtěl na toho idiota vystartovat, ale nakonec ho napadlo něco mnohem lepšího. Něco, co ho, jak doufal, pořádně nasere. Udělal krok dopředu a obmotal ruce kolem nicnetušícího Lena. Z něj v ten moment vyprchala veškerá bojovnost. Cítil na sobě  jeho dvě svalnaté horké paže, cítil jeho dech na krku, jak se Kane naklonil, aby to gesto vypadalo co nejdůvěřivěji.

„Ano, máš s tím nějaký problém?“ zavrčel Kane hrozivě. „Leny, kdo je to?“ zeptal se mazlivě.

„To-to je můj bývalý př-přítel,“ vykoktal ze sebe dokonale zmatený Len.

Neit byl rudý vzteky. Kane se pousmál, vyšlo to. „A to mu nikdo nevysvětlil pojem slova bývalý?“

„Drž hubu, není možné, aby Len chodil s někým jako ty!“ zařval vytočený Neit.

„Proč by ne? Známe se už dlouho a k tomuhle by stejně dřív neb později došlo, ne, Leny?“ políbil ho do vlasů.

Len, naprosto paralyzován z doteku jeho rtů, přikývl.

„A co jako má on a já ne?“ Neit vypadal, že nemá daleko do výbuchu.

Len se už  malinko vzpamatoval, a tak odpověděl celkem klidně. „Hlavně to není magor jako ty. A navíc ho miluju,“ prohlásil rezolutně.

Jak Kane, tak Neit zůstali stát v němém úžasu. Len nechtěl raději na nic čekat, rychle si vzal tašku, sbalil deku a odtáhl Kaneho pryč, než se Neit vzpamatuje. Vláčel ho za sebou celou dobu, než úplně neupustili park. Len se pomalu smiřoval s nejhorším. Teď se mu začne posmívat a všem to řekne, ale proč se ho teda zastával a ještě kvůli tomu lhal o jejich vztahu?

Zastavili se až na hřišti s různými prolézačkami a houpačkami. Díky pozdním hodinám už tam žádné děti nebyly. Blonďáček se nemotorně posadil na houpačku a čekal na to, co bude následovat. Když zazněl Kaneho hlas, mimoděk se přikrčil.

 „Leny...“

A je to tady, panebože. Už jsem se s posměchem kvůli mé orientaci setkal mockrát, ale od něho to nezvládnu!

„To byl debil,“  posadil se Kane na druhou houpačku vedle Lena.

A je to... počkat, co?

„Cože?“ připadal si, jako by mu někdo seděl na vedení.

„Nechápu, jak jsi s ním mohl chodit. Je očividně narušený,“ zakroutil hlavou, až se mu havraní vlasy roztančily kolem hlavy.

„No... ze začátku takový nebyl a – no počkat, to je všechno? Ty mi nebudeš nadávat a smát se, popřípadě zvracet nebo nějaké podobné akce?“ V hlavě mu to pořádně šrotovalo.

„Ne, proč bych to dělal?“ zvedl Kane jedno obočí.

„Tobě nevadí, že jsem gay?“

„Znova... ne, proč by mělo? Spíš mě to těší,“ usmál se tím svým krásným úsměvem, které nerozdával jen tak na potkání.

„Nechápu.“ Chudákovi Lenovi pořád nic nedocházelo a všechno nějak podivně nesedělo. „Hlavně to prosím o mojí orientaci nikomu neříkej, ví to jenom můj táta. Každopádně jsem rád, že z toho nic neděláš. A děkuju.“

„Jistě, jestli nechceš, aby se to vědělo, je to tvoje věc. Za co děkuješ?“ podivil se Kane.

„Že jsi kvůli mně lhal. Teď se ho možná konečně zbavím. Není sice odsud, ale jak vidíš, je schopný čehokoli. A  promiň za ty jeho scény, bylo to opravdu trapné, a ještě za to před tím. Já někdy prostě...“ přiložil si ukazováček a palec ke kořenu nosu, „někdy na mě všechno spadne a pak se chovám jako blbec.“

„Neomlouvej se, vůbec nijak mě to neobtěžovalo.“ Spíš jsem si to dost užíval, pomyslel si, ale to už neřekl nahlas.

„No a už to, prosím tě, nedělej, ano? To před Neitem –“

„Počkej,“ nenechal ho domluvit, „nemyslel jsem to vážně, bylo to jenom –“

„Já vím,“ oplatil mu Len stejnou mincí, „právě proto.“ Zvedl se a odešel do domu, takže poslední věta vyzněla do ticha. „Zítra máš ten test a nestihli jsme probrat ještě jedno učivo, jestli chceš, můžeme se na to podívat u mě.“

„Ehm, no víš...“ Kane nevěděl, jak by se měl správně vyjádřit, aby Lena neurazil.

Ten to ale hned pochopil. „Rodiče nejsou doma, vrátí se až k ránu,“ oznámil ledabyle, když vcházel do dveří, které nechal následně otevřené jako pozvání dovnitř.

Kane seskočil z houpačky a loudavým krokem se odploužil do toho přepychového a luxusního domu, kam se mu ani trošku nechtělo. Len ho zavedl do malého pokoje a řekl mu, ať počká. Kane se rozhlédl. Jak si myslel: přesný opak jeho pokoje. Nic se nezměnilo, co si pamatuje, až na to, že zmizely hračky a vystřídaly je knihy. Všechno perfektně uklizené, poskládané... vládl tady pevný řád. Zvažoval, kam si sednout. První chtěl na postel, jenže když viděl, jak dokonale je ustlaná, neměl sílu to zničit. Pak ho napadla židle, která byla pečlivě zasunuta u stolku, jenže to by musel něčím pohnout a to se mu ani trošku nechtělo. Měl pocit, že když se něčeho dotkne, hned zničí tu spořádanost.

Za ním vrzly dveře a do pokoje se vpotácel Len s tácem, na kterém měl džbán s nějakou žlutou tekutinou, nejspíš citronádou, a dvě skleničky. Jak se soustředil na to, aby nic nerozlil, málem zakopl o tašku, kterou tam položil, když přišli.

„Leny, pozor!“ zadržel ho v pravou chvíli Kane a vzal mu tác z rukou. „Málem jsi to vylil,“ usmál se a položil sklo na stolek. „Nemusel ses s tím otravovat.“

„Děkuju,“ oddechl si. „A ano, musel, jsi návštěva,“ odtušil. „Proč si nesedneš?“

„No, na mě je tu všechno až moc uspořádané a bojím se, že jakmile se něčeho dotknu, všechno zničím,“ poškrábal se Kane ve vlasech.

„Ty jsi tele,“ zasmál se Len a hodil na zem k nízkému stolku dva polštáře. „Tak si sedni tady, tím snad nic nepokazíš.“

Je tak úžasný, když se směje, blesklo Kanemu hlavou když si sedal vedle něj. Len na nic nečekal a vytáhl učení. S vervou se do toho pustili.

Po dvou hodinách Len zkontroloval konečný Kaneho výsledek. „Máš to dobře. Akorát jsi tady přehodil znaménko, vidíš?“ ukázal mu, kde přesně. „Ale to nevadí, když si na to dáš zítra pozor, měl bys to zvládnout,“ zaradoval se.

Jenomže Kanemu to bylo jedno. Chtěl se Lena dotknou, pohladit ho, políbit. Chtěl ho mít, teď po dnešku víc než jindy. Rozhodl se. Máme sice dohodu, ale ta platí až po závěrečném testu. Už nemohl dál jen přihlížet.

„Chci odměnu,“ řekl jakoby nic. Len zvedl překvapeně hlavu, nevěděl, co tím Kane myslí.

caeb32ab60edb0_full.jpg

 Jakmile se jejich pohledy setkaly, popadl ho větší mladík za bok a strhl na sebe tak, že mu Len obkročmo přistál na jedné noze. Jednu ruku mu odtočil kolem pasu a druhou ho vzal za tvář. Leny na něj vykuleně hleděl, nebyl schopný se bránit, ne jemu, ne teď.  Sledoval, jak k němu Kane sklání hlavu. Pohyboval se pomalu, aby měl Len možnost utéct, ale on nechtěl. Napjatě čekal. Byl zcela v Kaneho moci.

Kane hleděl do té dokonalé, zdánlivě nevinné tváře a naposled zvažoval, jestli to má udělat. Chtěl to už dlouho, navíc, teď už nemůže couvnout a dal mu jasnou možnost útěku. Vždyť je to jenom polibek, nic víc...  Sklonil hlavu úplně a konečně se dotkl svými rty těch jeho.

Lenovi se v ten moment roztočil celý svět. Měl pocit, jako by se mu v podbřišku rozletělo milion motýlů do všech stran. Instinktivně se nahnul víc ke zdroji toho úžasného pocitu. Zavřel oči.

Ano, to je ono. To je to, co tak nutně potřeboval. Bylo to úplně něco jiného než s ostatníma holkama, než s Jess. Ne, tu nemohl ani počítat. Tohle bylo naprosto odlišné. Jen se dotkli rty a hned měl chuť dostat víc. Kdo ví, co by udělal nebýt toho, že se Len vzpamatoval. 

Ač nerad, odtrhl se od těch sladkých rtů a vyskočil na nohy. „Nevím, jak si to představuješ, ale to, že jsem gay, neznamená, že budu dělat děvku každému chlapovi, co si vzpomene!“

Kane vydechl a podíval se na Lenyho. Jak se nad ním povýšeně skláněl, vypadal jako bůh pomsty. Nehodlal dát najevo, jak ho jeho odmítnutí mrzí. „Kdybychom tyhle odměny zavedli hned, šlo by to učení o dost líp.“

„Kane, o co se snažíš? Chceš mě zase zesměšnit?“

„Ne,  to opravdu nechci. Je mi s tebou dobře. Změnil ses, ale ty poslední dny, co jsme byli spolu, jsi to byl zase ty... Připadalo mi to jako dřív. Mrzí mě, že se už nestýkáme. Někdy mi to chybí,“ zaklonil hlavu a zavřel oči.

„Já to nechtěl, to ty ses změnil. Když ti to tak chybí, vysvětli mi, proč mi to všechno děláš? Jestli jsem něco udělal, tak se omlouvám.“ Lenovi bilo srdce jako splašené. Vždycky, když Kane promluvil, měl pocit, že mu vyletí z hrudi.

„Chceš to vědět?“ zasmál se, stále se zavřenýma očima. „Nic jsi neudělal, to já. Uvědomil jsem si totiž, že už tě nechci za kamaráda.“

V tu chvíli jako by Lenova duše přestala existovat. Srdce mu puklo na několik kousků. Slzy si úspěšně prorazily cestu přes víčka a kutáleli se mu po tvářích. „Odejdi,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Odejdi pryč!“ řekl už víc nahlas a razantněji.

„Ne, neodejdu, dokud ti to nevysvětlím!“ stál si Kane za svým. „Ty jsi ten, co to chtěl slyšet. Nechci tě za kamaráda, ani souseda, ani spolužáka.“

Každé slovo bolelo Lena čím dál víc.

„Já tě chci mít víc.“  Prohlásil prostě. Sám nechápal, kde se v něm bere ta odvaha. Slova z jeho úst šla ven sama, aniž by si je jakkoli rozmýšlel. Měl potřebu to Lenymu všechno říct. „Vždycky, když jsi poblíž mě, chci se tě dotknout, pohladit, políbit...“  vypočítával stále se zavřenýma očima.

Len tomu nemohl uvěřit. Cítil, jak Kane bere jeden kousek jeho srdce za druhým a slepuje ho. Mokré potůčky stále zdobily jeho tváře, ale tentokrát to nebyly ty slzy smutku, ale něčeho úplně jiného. Len si klekl těsně vedle svého kamaráda a malinko ho políbil.

Kane se okamžitě vrátil do reality. Otevřel oči a uviděl to nejkrásnější, co kdy spatřil, totiž Lenyho, který se nad ním s chvějícími se víčky sklání a spočívá svými rty na jeho.

Trošičku se odtáhl. „Myslíš to vážně? Neubližuj mi ještě víc, prosím,“ zašeptal doufající Len do Kaneho rtů.

„Smrtelně vážně, v tomhle bych ti nikdy nelhal,“ přitáhl si to drobné tělo do náruče a políbil do vlasů. Konečně. Už jsem ani nedoufal, že se to někdy stane.

„Políbíš mě?“ schoulil se Len v jeho vysněné náruči.

„S nesmírnou radostí.“ Vzal jeho bradu do ukazováčku s palcem a poprvé se opravdu políbili. 

 

Před střední školou byl ráno nevídaný rozruch. Všichni studenti byli rozestavění dokola na nádvoří kolem dvou osob.

„Rozcházím se s tebou,“ oznámil černovlasý mladík prostě.

„Cože? Ty se mnou?! Kdo si myslíš, že jsi?!“ ječela na celé kolo štíhlá blondýna a divoce přitom gestikulovala.

„Pochop to, Jessico, neseděli jsme si. Ještě řekni, že jsi se mnou byla ráda. Bavila tě ta publicita, kterou jsi tím získala, to je všechno. Kdo ví, kolikrát jsi mi zahnula.“ Kane byl naprosto klidný, vůbec se nevzrušoval.

Jessica celá zbledla. „Jak to víš? Kdo ti to řekl?“

„Takže tolikrát? No, snad sis to užila. Teď už máš zase volný prostor, můžeš si jít třeba šlapat, je mi to jedno,“ otočil se na patě a odešel za malou osobou v povzdálí, která to všechno s odstupem sledovala.

„No počkej, to tě bude ještě mrzet!“ vyhrožovala a vztekala se blondýna, div jí z uší nešla pára.

Kane ještě zahlédl, jak celá rudá dupe a máchá rukama kolem sebe, jak k ní přicházeli lidi. Potom měl oči jen pro blonďáka, který na něj čekal o kousek dál. „Hotovo, teď už můžu být celý tvůj,“ něžně se usmál.

„To je dobře.“ Len se postavil na špičky a tak, aby je nikdo neviděl, ho políbil. „Budeš se ke mně taky někdy tak chovat jako k ní?“

„Podváděla mě. Hodně. A já nevěru nenávidím. Jenže kdybys mě podvedl ty, je v tom jeden velký rozdíl. Tebe mám rád,“ pohladil ho po tváři, avšak následně se zamračil. „Ale stejně bych ti to nikdy neodpustil, rozumíš?“

„Nedám ti záminku, abys mi musel něco takového odpouštět. Nikdy!“

Rozhlédli se a když zjistili, že všichni dávají pozor jenom na tu fúrii a jich si nevšímají, vzali se za ruce a společně vyrazili do šaten. Ten den Kane napsal písemku za horší jedna.

 

Pomalu se blížil konec roku. Ti dva spolu strávili každičký den. Jednou se spolu učili a připravovali, někdy si někam společně vyšli. Tak či tak byly ty dny plné polibků a doteků. Každé ráno šli spolu do školy a spolu se také vraceli. Kaneho průměr se o hodně zlepšil, ale ještě pořád zbývala jedna poslední velká písemka.

 

V Lenově maličkém pokoji zazvonil budík. Len ho vypnul a svěže vyskočil z postele. Miloval každé ráno, protože věděl, že za chvíli se uvidí s Kanem. Vždy, když se s ním loučil, trpěl. Oblékl si přichystané věci, spáchal ranní hygienu jako obvykle a s taškou přes rameno zamířil do kuchyně ke stolu za svými rodiči. Pozdravil, usedl a začal jíst kaši, která mu lezla krkem čím dál víc.

„Lene, brzy bude konec školního roku. Doufám, že tvé vysvědčení bude tak uspokojivé, jak je potřeba na Harvard.“ Jeho matka si podepřela hlavu a zadívala se na svého vzorného syna.

„Jistěže bude, mami. Jo, přemýšlel jsem a taky se trochu díval po internetu. Rád bych si podal přihlášku na Yale. Líbí se mi jejich zájmové aktivity a mohl bych se tam plně věnovat literatuře –“

„To nepřichází  v úvahu,“ zarazila ho matka okamžitě. „Půjdeš na Harvard, jak jsme se domluvili.“

„Ale mami –“ chtěl něco namítnout, když mu paní Lightová znovu skočila do řeči.

„Žádné ale. Nevím, kde bereš takové nápady. Určitě je to od to toho Jacksonovic kluka. O tom jsem s tebou také chtěla mluvit, nepřeji si, aby ses s tím budižkničemou scházel,“ uzavřela to.

„C-cože?“ Lenovi vypadla lžička z ruky. „To snad nemyslíš vážně, jak mi můžeš nakazovat, s kým se můžu stýkat a s kým ne?!“

„Nebuď drzý, Lene! Jsem tvoje matka a chci pro tebe jen to nejlepší. Půjdeš na Harvard a zrušíš veškerý styk s Jacksonem. Kane to nikdy nikam nedotáhne stejně jako jeho otec. Domluvila jsem a už o tom nechci slyšet.“

„Tati!“ otočil se už zoufalý Len na svého otce, ve kterém hledal oporu. Ten jen zarytě mlčel a neodvažoval se cokoliv říct. Téhle domácnosti velela jeho žena.

Když se Lenova matka podívala z okna, zahlédla Kaneho, jak jako každé ráno míří vyzvednout Lena do školy. „Lene, potřebovala bych, abys mi skočil nahoru pro ty zlaté náušnice s rubínem, zapoměla jsem je. Byl bys tak hodný?“

Naštvaný Len se zvedl od stolu. „Jistě, matko,“ a vyběhl schody do patra.

Jeho maminka dobře věděla, že je jen tak nenajde. Byly v opravně.

Kane nestihl ještě ani zazvonit, když mu otevřela Lenyho matka. „Ah, dobré ráno. Je už Leny připravený?“ dotázal se slušně. Z jeho matky mu vždycky běhal mráz po zádech, sotva ji uviděl.

„Ne a pro tebe ani nebude,“ opáčila chladně.

„Jak to myslíte?“ nechápal Kane.

„Uvědom si, že můj syn má na něco lepšího, než se stýkat s někým jako ty. Má zajištěnou budoucnost a každý den tvrdě dře, aby se v životě někam dostal. Nenechám ho zahazovat se s někým, kdo ho jistojistě zničí. Nech ho být, Kane. Rozuměls?“ dala si ruce v bok.

„A můžu s ním mluvit?“ Už zase měl ty tiky v obočí.

„Nepřeje si to. Sám mě požádal, abych ti to vysvětlila a přeje si, aby ses mu vyhýbal. Nepotřebuje kamarády, jako jsi ty. Nashle,“ práskla s dveřmi.

Nevšimla si, že Len stál nahoře na schodišti a všechno to poslouchal. Když jeho matka zmizela v kuchyni, rozběhl se pro tašku a bez rozloučení opustil dům. Tohle jí nikdy v životě nezapomene.  Jestli na něj bude Kane naštvaný, neví, co bude dělat. Během posledního měsíce se do něj natolik zamiloval, že si už ani neumí představit jeden den bez jeho krásného úsměvu. Věděl, že Kane nejezdí autobusem a tak se rozběhl zkratkou. Dohonil ho u parku.

„Kane!“

Překvapený Kane se za ním otočil a chytil ho do náruče, jak rychle běžel. „Kane, moc se omlouvám. Není o pravda! Nikdy jsem nic takového neřekl. Chci být s tebou. Chci být s tebou pořád, neustále! Prosím, odpusť!“ rozplakal se.

Černovlasý mladík kolem drobného tělíčka ovinul paže a přitiskl si ho na sebe ještě víc. „Já vím, neboj se. Nezlobím se na tebe, na to znám tvoji matku až příliš dobře. Neomlouvej se za něco, za co nemůžeš.“

„Ale ona ti řekla tolik hnusných věcí. Já se tak stydím,“ vzlykl Leny a víc se zabořil do příjemné náruče své lásky.

„To nevadí, stejně jsem to čekal,“ pohladil ho po zlatých vlasech. „Jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Jo,“ kývl už zase usměvavý Leny. „Rozhodl jsem se jít na Yale.“

„To je super,“ rozesmál se Kane a společně odešli do školy.

 

„Budeš mi držet palce?“ ptal se značně nervózní mladík v šatně.

„Jasně! Moc jsme dřeli, abys to dneska napsal dobře, takže věřím, že to dobře napíšeš,“ povzbudivě se usmál a políbil ho na líčko. „Musím jít, držím palce.“

Celou další hodinu byl Len jako na trní. Bohužel, když třídu na testy rozdělovali do dvou skupin, Kane byl v první skupině a Len už písemku psal minulý týden. Pořád musel myslet na to, jak si asi vede Kane.

Zvuk zvonku Lena konečně vysvobodil. Vyvalil se z třídy jako velká voda a pospíchal za ním. Potkal ho u kabinetu matematiky s profesorem. „Kane, jak to dopadlo?“ přiřítil se k nim.

„Tady pan profesor mi slíbil, že moji práci opraví přednostně za tu snahu, kterou jsem projevil,“ usmál se Kane nejistě.

„Jestli chcete, můžete počkat a já ji opravím hned,“ navrhl učitel  a pozval je gestem ruky do svého království.

„No, já nevím...“ ošíval se Kane.

„Jak nevíš? Dalo mi spoustu práce to do tebe narvat, takže chci vidět výsledek!“ zavelel rozhodně Len a vtáhl ho dovnitř.

Seděli ve dvou červených starých křeslech a nenápadně se drželi za ruce – samozřejmě tak, aby to učitel neviděl. Oba dva se modlili a netrpělivě čekali na výsledek. Po 15 minutách měl profesor hotovo. Odložil tužku a vzal písemnou práci do ruky.

„Tak?“ zeptal se už tak dost vynervovaný Kane.

„Je to horší dvojka,“ oznámil učitel.

„Ne! To znamená, že propadnu? Sakra, tak jsem se snažil! Je mi to líto, Lene, ztrácel jsi se mnou čas...“ klopil Kane beznadějně hlavu.

„Ale...“ pokračoval dál učitel, „jelikož jste předvedl nevídanou snahu a změnu, nechám vás projít. Aktivita se také počítá. Když jsem vám zadával požadavky, s nějakou aktivitou od vás jsem rozhodně nepočítal,“ uzavřel svoje rozhodnutí.

„Vážně? Takže projdu? Budu moct hrát fotbal? Panebože, jo! Děkuju vám!“ vrhl se na učitele.

„Mě neděkujte, to tady Len si zaslouží poděkování,“ poukázal učitel na osůbku sedící v druhém křesle, která se culila na všechny strany.

„To se nebojte, Lenovi poděkuju jinak,“ pousmál se Kane a popadl zlatovláska za ruku. „Ještě jednou mockrát děkuju!“ křikl na učitele a už byli pryč.

 

Seděli spolu v parku na jejich místě u stromu. Kane se opíral zády o kmen onoho stromu a Len o Kaneho.

„Zvládli jsme to, nemůžu tomu uvěřit.“

„Tys to zvládl, věřil jsem ti,“ usmál se Len.

„Je to jen díky tobě. Mockrát ti děkuju,“ naklonil se a vášnivě ho políbil. „Leny?“

„Hm?“

„Co ta tvoje podmínka? Že se k tobě nesmím přiblížit?“ Ne, teď už bych ji nedokázal splnit, prosím...

„Ta padá,“ pokrčil Len rameny.

„Jak to?“

„Zapoměls? Přece jsem ti slíbil, že napíšeš test na lepší dvojku a to se nestalo,“ ušklíbl se

 „Leny,“ spadl Kanemu kámen, nebo spíš balvan ze srdce, „já se do tebe nejspíš zamiloval,“ vydechl černovlásek.

Blonďák se mu pátravě podíval do tváře. „Opravdu?“

Kane přikývl.

„Já se do tebe zamiloval už dávno, jen jsem se to bál říct,“ pevně ho objal kolem krku. „Nezklam mě, prosím.“

„Nezklamu, přísahám,“ slíbil Kane a políbil ho zatím nejvroucnějším a nejkrásnějším polibkem, jaký kdy někomu dal.

 Doufám, že se vám to líbilo =) Snad na mě teď nezavenřete, no jo, neni to nic moc, ale mám z toho dobrý pocit, aspoň z toho začátku =) Prosím o komentáře... _★Děkuji

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

Karin, 7. 10. 2017 16:12

Krásně napsané škoda že to nemá více dílu..

...

Liia, 28. 5. 2014 19:01

Nečekala jsem, že si někdo vezme za inspiraci film Já jsem ty a ty jsi já... moc se ti to povedlo, i když jsem ze začátku byla trochu překvapena, ale i tak jsem naprosto spokojená. Řekla bych, že je to velice povedená práce, ale někdy to bylo až moc s tím filmem propleteno a možná jsem čekala víc vlastních myšlenek, ale neber si to špatně (jsou to jenom moje pocity) :)

Perfektní

petratetra, 16. 1. 2013 16:40

Uplně perfektní povídka :-)

:)

Elen, 1. 12. 2012 14:48

Moc pěkná povídka :) Díky

Nádhera ^^

Widlicka, 18. 7. 2012 8:33

Nádherná povídka, ^^
docela by mě zajímalo, jestli se Len dostane na ten Yale nebo jestli ho matka donutí jít jinam.

9.7 2012

Karin, 9. 7. 2012 22:34

Moc pěkně napsana povídka.

kawaii

keishatko(www.keishatko.blog.cz), 4. 7. 2012 20:45

nádhera..ten začiatok mi trochu pripomenul film Ja som ty a ty si ja :D fakt úžasný film...nádherná poviedka..moc sa mi páčila

Hmmm

Katy-chan, 10. 4. 2012 20:25

Pěkná povídečka, má to happyend takže je to podle mého gusta xD
Klidně by mohlo být u nějaké pokráčko ;)
Matka byla na zabití, na jednu stranu chápu "starost" ale lajnovat život, není dobré...

:)

Frux, 2. 3. 2012 17:13

Dokonalost, dokonalost a jenom dokonalost :D Kdybych byla Len, tak tu matku vlastnoručně vyliskám na místě :D
nádhera :)

Tywe!

Kayleigh, 12. 11. 2011 20:33

Prostě megahusé, totálně nádherná povídka a hlavně to má HEPÁÁÁÁÁÁČ!!! xD (A víme, jak to má Dr. Zloun s hepáčema... :D)

Hned mám lepší náladu :)

*celá dojatá*

Yumiko, 10. 11. 2011 21:37

Uáááááh! to bylo táááákový krásný..*utírá si slzyčky dojetí* Dokonalost, dokonalost. je teda pravda, že na začátku mě Kane pěkně naštval, zmetek jeden, takhle trápit chudáčka Lenyho..*celá z něj vytočená* ale nakonec to všechno dobře dopadloooooo! muhehehehehe..:D *šťestím bez sebe* naprosto úžasný! poklona mistře, poklona.... :D

n_n

Yori, 23. 10. 2011 16:30

n_n já se tady culím do monitoru jako měsíček na hnoji, takový na mě měla tvá povídka dopad x) takhle slaďoučkou povídku jsem dlouho nečetla xD

wau

Eclair, 29. 8. 2011 20:10

no já snad nemám ani slov:Dbylo to fakt suprově napsaný a vůbec celý to bylo super;-)

Páni

Scana, 26. 8. 2011 22:53

kozelná povídka, ale přísahám tu matku jsemměla chuť zabít ještě že Kane je jenom poloviční magor, vážně moc hezoučká =*

...

IchigoYuki, 12. 8. 2011 14:47

to je tak pěknééé :) jen ta matka grrrrrrr

kawaii

Elfka, 4. 8. 2011 0:35

*s přiblblým úsměvem odtrhla oči od monitoru* vážně úžasná povídka, teda nejdřív jsem myslela, že tě asi zabiju, ale nakonec prostě úžasná, boží, super a nic jinýho mě nenapá..napsaná prostě úžasně

,

ada, 1. 8. 2011 20:16

Krasa hlavne ta dlžka tu by som brala pri každej poviedke

Awwwwww...**-**

Ilay^^, 1. 8. 2011 11:05

Jsem naprosto u vytržení, ani nevím, co bych ti k tomu měla napsat, protože ani nenacházím slov, bylo to naprosto dokonalé, úžasné, a do téhle povídky jsem se oopravdu zamilovala...xD: D
Ze začátku jsem si myslela, že too Kaneho uškrtím...xD :D bože takový debil a jenom proto, že se do něj zamiloval, aaa...xD kdyby mu to řekl :D nemuseli by se oba tolik trápit :D
Bylo to úžasné, opravdu tě obdivuji :D

=^__^=

Kagome/Kurama, 30. 7. 2011 12:06

Páni, mockrát děkuji za věnování! O.o to si nezasloužím O.o
No musím říct, že na svou první jednorázovku sis vedla opravdu dobře :) Je to hodně dobrý start. Bude zajímavé pak porovnávat tuhle a třeba desátou jednorázovku, už se těším, jak moc bude další pokrok vidět :3 Máš pravdu, ten začátek se mi hodně líbil *-* Propříště by to chtělo trochu víc propracovat charaktery, asi od poloviny mi ti dva trochu splývali (měla jsem hlavně na paměti, jak vypadají jejich pokoje :D). Jinak si zasloužíš zatleskat, zvládla jsi to a mám dojem, že er-forma ti vážně lépe sedne ;)
Těším se na tvé další výtvory! (Které si budu moct přečíst snad jako první, muhahaaaa...ehm xD)