Reason of Life
Díval se do těch očí, které jej právě zapřely, jeho srdce se tříštilo na kusy, nechápal proč, proč to udělal? Udělal všechno, co po něm jeho bůh chtěl, proč ho teď přede všemi zapřel? Tak strašně jej to bolelo, ale uvědomil si jednu důležitou věc.
Byl pro něj jen nástroj k zabíjení, jen někdo, koho by se potom zbavil a on ho tak slepě následoval. Chtěl jen, aby byl svět lepším místem. Nyní mu již nezbylo nic jiného.
Opatrně, aby jej nikdo neviděl, vytáhl z vnitřní kapsy svého pláště kuličkové pero. Chtěl to skončit teď a tady, protože ve světě pro něj už nebylo místo a on nechce zase žít ten stereotypní život, ať už na svobodě nebo v cele.
Probodnul si tepnu a cítil, jak z něj spolu s krví odchází i život, bylo mu najednou tak lehce. Už si neuvědomoval, co se kolem něj děje, neviděl ty vyděšené tváře, jak jednoho mladíka, tak i všech ostatních. Necítil, jak mu někdo svírá tepnu a tím ho zachraňuje, propadne se do černé nicoty.
***
Probudil se a první, co si uvědomil, bylo nepřirozené sucho v puse. Něco kolem něj pípalo. Chtěl, aby to přestalo, otravovalo jej to. Začal si kolem sebe uvědomovat i jiné zvuky, klepání, ťukání... Při tom se nedalo spát! Doufal, že to takové není, když umře. Jestli má být jeho nekonečný trest nikdy se pořádně neprospat, je to dost slabé na všechny ty ohavnosti, co udělal!
Otevřel oči, do kterých ho uhodil bíle natřený strop. Pootočil hlavu a na stolku vedle uviděl sklenici vody. Dobrá provokace, pokusil se ušklíbnout a natáhnul po ní ruku. Přístroj u jeho postele se rozeřval. Zpozoroval hadičku, která mu čouhala z předloktí. Zvedl druhou končetinu, která nebyla na nic napojená, a vyškubnul si jehlu z ruky. Pekelně to zabolelo.
V tom do pokoje vtrhlo několik ozbrojených chlapů v černém a nejspíš nějaký doktor. Copak on neumřel?
Jistě, takové privilegium mu nebylo dopřáno.
Na rukou měl stříbrná pouta a vedle něho šli dva policisté. Ulička, která vedla na místo, kam mířil, byla až nechutně dlouhá. Lidi z lavic po jeho bocích na něj s odsouzením koukali a přáli mu jen to nejhorší. Nedivil se, on sám byl na takový trest připravený a taky si ho zasloužil. Jediné oči, které na něj hleděly spíš zkoumavě, byly dvě černé, úplně vzadu místnosti.
Poslušně se posadil na lavici obžalovaných, a když soudce přišel, všechno to začalo. On sám, i když mohl, si právníka nevzal, věděl, že to nemá cenu, byl smířen s jakýmkoliv trestem a bylo mu to jedno. On věděl, že za to musí pykat. Poslouchal všechna obvinění, jen přikyvoval a pravdivě odpovídal, ale stále v zádech cítil ty černé oči, které se do něj zabodávaly.
„Chce obžalovaný ještě říct něco na svoji obhajobu?“ zeptal se naposledy soudce a Mikami povstal.
„Ano, chci něco říct.“ uklonil se a předstoupil před všechny.
„Tohle, co řeknu, není nic, čím chci ospravedlňovat to, co jsem provedl. Když jsem byl malý, viděl jsem, jak šikanují mé přátele, někdy i mě samotného, to nejspíš proto jsem chtěl vždycky změnit svět, ale co zmůže jeden člověk proti všem zločincům. Když se objevil Kira a vzal si mě pod svá křídla, bylo to něco úžasného a já podlehl tomu všemu, zabíjel jsem a zabíjel a ani jsem si neuvědomil, že jsem se stal jedním z vrahů. Nikdy jsem nikoho neměl a můj život byl stereotypní. Kdybych umřel, asi by si toho nikdo ani nevšiml, a když mě pak Kira zapřel, chtěl jsem zemřít. Je jedno, jaký dostanu trest, mučte mě, pak mě zabijte, dejte mi doživotí, zasloužím si všechno z toho a je mi líto všech nevinných lidí, které jsem zabil.“ S těmi slovy se podíval do těch černých očí Neara a usmál se, když viděl jeho pohled.
***
Díval se, jak z těla toho muže prýští krev. Byl to strašlivý pohled a jemu se na několik vteřin zastavilo srdce. I když ten muž zabil tolik lidí, bylo mu ho líto a to nechápal. Vždyť on si to přeci nezaslouží, měl by zemřít, ale i když se snažil přesvědčit sám sebe, nepomáhalo to.
A teď tu sedí v soudní síni a poslouchá, co Mikami říká, vlastně ho docela chápal. I když tenhle člověk udělal mnoho špatných věcí, dal by se ještě napravit, možná…
Když viděl ten upřímný usměv na jeho tváři a ty oči, které jej sledovaly, rozhodl se.
Near se nacházel ve velké místnosti vymalované žlutě. Seděl na huňatém koberci a jedním kolenem ve volných kalhotách si podpíral bradu. Za ním na křeslech seděli dva agenti, ale na ty už byl zvyklý, doprovázeli ho skoro všude. Ten, kdo ho aspoň minimálně zajímal, byl před ním.
Za velkým dřevěným stolem se mračil postarší muž v dlouhém černém taláru.
„To snad nemůžete myslet vážně!“ práskl rukou do stolu. Asi deformace z povolání, pomyslel si Nate, ale na svém obličeji nedal nic znát.
„Mikami Teru je inteligentní člověk. Byla by škoda jej jen tak zabít,“ pohlédl Near na rubikovu kostku, kterou točil v prstech. Ten chlap ho štval.
„Ale je to zločinec... vrah!“ Soudce nebyl moc nadšený, že musel přerušit soudní proces a ještě kvůli takové neslýchané prosbě.
„Jednal v pomatení a pod nátlakem. Myslel, že dělá správnou věc. Navrhuji ho dát pod dohled do Wammy's House.“ Nate ještě párkrát zatočil hubenými prsty a všechny kostičky byly podle barev na správném místě. Položil proto hlavolam pomalu na zem a natočil si na prst pramínek bílých vlasů. Hlavu nechal stále sklopenou, ale svůj černý pohled zabodl do soudce. Moc dobře věděl, jak dostat to, co chce.
„Ne, to nedovolím. Zaslouží si trest smrti, nic jiného,“ zakroutil muž hlavou s prošedivělými vlasy a postavil se. Podle něj byl rozhovor u konce. Near měl ale jiný názor.
Bedlivě sledoval soudcovu tvář a zvedl ruku, aby dal jednomu ze svých společníků pokyn. Ten se zvedl a položil na stůl stříbrný kufřík. Jakmile ho otevřel, soudce se zase posadil.
„Mikamimu stejně nezbývá moc času, tím jsem si jistý. Za nedlouho zemře. Tak co využít výhodné řešení pro obě strany?“ probodával muže před sebou mrazivým pohledem.
„Ale to přece nejde. Co tomu řeknou lidé?“ pohlédl soudce na kufr plný bankovek mlsným pohledem. Chtěl by je, ale nechat se případně vyhodit z tak výhodného místa kvůli téhle částce bylo nesmyslné.
Near přesně věděl, že už stejně vyhrál. Ale pro jistotu pokynul i druhému z mužů za ním. Ten napodobil prvního a před soudcem se teď objevily dva naprosto identické kufříky, oba otevřené. Muž párkrát zamrkal a zalapal po dechu. Hned na to se zhluboka nadechnul a postavil se. Při cestě ke dveřím si ještě poupravil talár.
„Nechte je tu,“ pronesl, než za sebou zavřel dveře. Nate se poprvé za celou dobu ušklíbnul. Nesnášel takové sobecké lidi. Mysleli jenom na sebe. Co kdyby chtěl někdo vykoupit vraždícího psychopata? No, ale teď mu takový zkorumpovaný soudce přišel vhod.
Jakmile byl soud znovu zahájen, byla to už jen chvilička, kdy podplacený soudce vstal i s papíry, ze kterých předčítal.
„Obžalovaný jménem Teru Mikami se tímto odsuzuje k doživotní prospěšné práci v sirotčinci Wammy´s House….“ V soudní síni to začalo nesouhlasně hučet, ale soudce všechny umlčel kladívkem.
„Jmenovaný jednal v pomatení smyslů a do této situace byl násilně uvržen. Též je pro něj polehčující okolnost, že se ke svým činům přiznal a spolupracoval. Tímto ukončuji soud, proti tomuto verdiktu nelze podat odvolání.“ S těmi slovy sebral papíry a odešel z místnosti, tak strašně se těšil na ty peníze.
Mikami nechápal, co se to stalo, proč ho neodsoudili k smrti, proč ho nechali žít. Vždyť přece zabil tolik lidí, tak proč?! Když před ním stanul onen bělovlasý kluk, bylo mu všechno jasné. I když věděl, že jeho po smrti nic nečeká, byl s tím smířený, tak proč ho prostě nenechají umřít? Podíval se do těch uhlově černých očí.
„Proč jsi to udělal? Chceš, abych trpěl ještě víc, proto jsi toho soudce podplatil?“
Near jen zavrtěl hlavou, ale na jeho otázku neodpověděl.
„Pojď,“ řekl jen a vydal se pryč z prázdné soudní síně. Mikami, stále v poutech, se zvedl a šel s ním, neměl proč utíkat, byl smířen se vším, co se mu stane.
Nastoupil do černého sedanu a Near mu přes oči zavázal černou pásku.
„Promiň, ale je to důležité pro bezpečnost, jak tvoji, tak naši.“ Near si sedl naproti němu a pozoroval jej. Na to, že mu bylo kolem dvaceti osmi let, byl opravdu krásný a ty jeho vlasy, vždycky měl rád černé vlasy, když byl ještě s L v sirotčinci, vždycky si s nimi hrál, i teď se mu chtělo těch vlasů dotknout a vyzkoušet jejich hebkost. Raději zavrtěl hlavou a z kapsy vytáhl oranžový prášek. Hned na to mu byla podána sklenice s vodou na zapití.
Mikami seděl na pohodlné sedačce a přemýšlel. Nechápal vůbec nic z toho, co se dělo a to se mu nelíbilo. Teď měl přece usedat na elektrické křeslo a místo toho... Jediné, co věděl, bylo, že míří do Wammy´s House, ale nevěděl, co to je za dům, ani jakou pozici tam bude zastávat. Naproti sobě slyšel dýchat Natea, jak si díky svým očím přečetl. Ale co ho kromě jeho chování zarazilo hned napoprvé, byla čísla pohybující se pod jeho celým jménem. Byl přece ještě tak mladý...
Uslyšel skřípění něčeho venku, nejspíš nějaké velké brány, která se otevírala. Jakmile se s prásknutím zavřela, Mikamimu zmizel z očí šátek a on pohlédl na bělovlasého chlapce před ním, který svým netečným výrazem nedal najevo vůbec žádný důvod svých pohnutek. Jak moc chtěl Mikami vědět, proč ho zachránil, ale Near mu to nejspíš neřekne.
Auto se zastavilo. Dva chlapi v černých oblecích otevřeli dveře a Nate vylezl na sluneční světlo. Mikami ho napodobil a stanul před obrovským domem. Jeden z agentů položil Mikamimu ruku na rameno a nasměroval ho dovnitř. Hned, jakmile se za nimi zavřely dveře, se kolem Natea objevilo několik dětí. Bělovlasý chlapec, který stál k Mikamimu zády, jedno pohladil po hlavě a spolu s nimi odešel do nějaké společenské místnosti, jak později mohl černovlasý muž vidět, když procházel kolem. I když špatně, protože neměl svoje brýle a ani se netroufal ptát, kde skončily. Near se posadil na zem ke krabici puzzle a začal skládat. Neprojevil ani nejmenší náznak zájmu o Mikamiho, který byl odveden do velkého pokoje s dvoulůžkovou postelí a dřevěnou skříní. Nic jiného tam nebylo. Stále s pouty na rukou sledoval, jak se za ním dveře do místnosti zavřely, byl si jist, že za nimi ho určitě někdo bedlivě hlídá. Posadil se tedy na postel a čekal. Ani nevěděl na co, ale nic jiného dělat nemohl. Okno sice nebylo moc vysoko a bylo nezajištěné, ale proč by utíkal?
Dveře se otevřely a v nich se objevila malá postava. V ruce držela tenké obroučky a malý stříbrný klíček. Přišel až k němu, bez jediného slova mu pouta sundal a vedle něj položil jeho brýle.
„Jak skončil Kira?“ promluvil po chvilce ticha Mikami, když pozoroval, nyní už ostře, Neara sedícího na podlaze. Tušil, že aspoň na tuhle otázku by mohl dostat odpověď.
„Je mrtvý,“ obeznámil ho Nate, jakoby jen tak mimochodem a začal se věnovat stavění malých kostek na sebe, které odněkud vytáhl.
Teru jej pozoroval neschopen slova. Myslel, že ho taky zavřeli, ale že je mrtvý? On přeci viděl, že měl žít tak dlouho, jeho oči přeci nelhaly, nebo ano? Ale proč? Možná to jen nechtěl vidět, byl tak zaslepený. Znovu se podíval očima shinigami na Neara a stále tomu nemohl uvěřit. Tak mladý a již mu nezbývá mnoho života. Ví to on sám?
„A co tu budu dělat? Proč jsi mě vůbec zachraňoval?!“
Nate se na něj opět podíval a řekl: „Watari je mrtvý, proto jsem se rozhodl, že Wammy´s House potřebuje nového opatrovatele a já se rozhodl pro tebe. Budeš pod dohledem dvacet čtyři hodin, tak se o nic nepokoušej, budu tě hlídat buď já, nebo ostatní.“ Přidal další kostičku ke skládance.
„A co si pod tím mám představit?“ naprosto nechápal, co je tohle za trest.
„Všechno. Tyhle děti jsou sice inteligentní, ale jsou osamělé a potřebují někoho, kdo jim bude na blízku, proto tu jsi.“ Přidal poslední kostičku do hlavolamu.
Mikami byl ztracen, tohle přeci nejde, on se nemůže starat o děti, proč…?
„Měl jsi mě raději nechat zemřít, stejně už nemám moc času, je jedno, jestli zemřu hned, nebo za pár let.“
„Vyspi se, zítra vstáváš brzo,“ podotknul Near a zvedl se na své hubené nohy.
Stál před zrcadlem a obočí mu nebezpečně cukalo. Byl vytočený a to pořádně. To nemohl ten bílý skrček myslet vážně! Když mu ráno přinesl do pokoje jeho pracovní oblečení, netušil, že to bude tyrkysová zástěra na vaření. Určitě si z něj dělal srandu! Nehledě na to, že neuměl vařit! Teď se to elektrické křeslo zdálo jako lepší řešení. Jestli tady ty děti ještě ke všemu otráví, moc mu to nepomůže.
Posunul si brýle výš na nos a vyšel z pokoje. Hned se k němu připojili dva agenti, kteří měli za úkol ho hlídat. Vůbec netušil, kde by mohla být kuchyň, ale tušil, že nejspíš v přízemí. Proto seběhnul schody a rozhlédl se. Žádná nápověda se nekonala. Rozešel se proto do společenské místnosti, kolem které včera prošel a pohlédl na pokoj plný dětí. Bedlivě si každé z nich prohlédl a přečetl jeho jméno. Potom mu zrak padl k Nearovi. Seděl zase na tom stejném místě jako včera a skládal kostky různých barev na sebe. Hlavu si podpíral jedním kolenem a skoro se ztrácel ve velké bílé košili. Vyvolával u Mikamiho potřebu jej obejmout a už nepustit. Za takovou myšlenku mu ze sebe bylo ještě víc špatně. I když kolem něho byla spousta dětí, pořád vypadal velice opuštěně.
„Nemůžu najít kuchyň.“ Promluvil nakonec po chvilce pozorování. Near na něj stočil svůj černý pohled a položil si zamyšleně ruku v bílém rukávu na ústa. Nikdo to neviděl, ale Nate se nad Mikamim v zástěře pousmál. Pomalu se zvedl s nějakou krabicí, kterou si vzal s sebou a naznačil Mikamimu, aby jej následoval. Prošli jídelním sálem a objevili se ve velké kuchyni.
„Já ale neumím vařit.“ Přiznal hned na to, co dorazili, vysoký černovlasý muž.
„Bydlel jsi několik let sám, musíš umět vařit.“ Posadil se znova na podlahu potaženou linem do úplně stejné pozice a vysypal puzzle. Za dřevěnou desku začal neuvěřitelně rychle pokládat jeden dílek vedle druhého do řad. Nikdy neviděl nikoho takhle skládat. Ještě takhle malé dílečky. Ani se neptal, jak věděl, že žil sám, nemělo to cenu.
S velkým odhodláním se proto otočil k plotně a začal uvažovat, co by tak mohl zvládnout, aby to bylo poživatelné aspoň minimálně. Navíc musel vařit pro šestnáct dětí, které tady byly. Tiše si povzdechl a rozhodl se, že se pustí do lívanců. Ty snad ještě zvládne.
Oblékl si tu příšernou tyrkysovou zástěru a zpoza zad uslyšel tichý smích, ani se nemusel otáčet, aby věděl, kdo se mu to směje, ale rozhodl se přijmout tuhle výzvu se vztyčenou hlavou.
Na to, jak si myslel, že se mu to nepovede, se mu to dařilo celkem obstojně, přeci jen nebyl takový patolízal. Když dodělal poslední z lívanců, vítězoslavně se otočil na Nateho a usmál se.
„Můžeme servírovat, pokud to ty děti otráví, nenesu za to zodpovědnost, Nate.“ Jenže úsměv mu ztvrdl na rtech, když uviděl Neara, jak má obličej stažený bolestí. Rozhlédl se po kuchyni, aby našel ty dva agenty, kteří ho hlídali, ale nebyli tu, nejspíš proto, že tu s ním byl Nate.
„Sakra!“ zaklel tiše a rychle se k němu sehnul. Když viděl, jak si bolestivě tře nohu, pochopil, kde je jádro problému. Odstrčil ty hubené ručičky a ujal se toho sám, nejspíš měl bolestivou křeč. Sám věděl, jak moc to bolí, míval je často. Zkušeně mu rozmasírovával nohu. S masáží přestal, jakmile ucítil, že svaly konečně povolily.
„Proč jsi nic neřekl, bůh ví, jak dlouho jsi tu křeč měl!“ byl na něj celkem naštvaný, ale nedokázal se na něj zlobit dlouho, když viděl ten smutný pohled.
„Většinou to přejde, když si vezmu prášek, ale teď to bylo horší.“ Povzdechl si a vstal.
„Jdu je všechny zavolat, na ty lívance se těším, mám rád sladké.“ Usmál se a odešel z místnosti, hned, jakmile to udělal, do místnosti přišli ti dva muži. Jen si odfrkl, když je člověk potřebuje, tak tu nejsou.
Sotva prostřel stůl, vběhlo do jídelny několik dětí a každé zasedlo na svoje místo. Mikami si pomyslel, že tahle práce vlastně není zase tak špatná. Chvilku přemýšlel, kam si má sednout on. Na konci dlouhého stolu byly dvě volná místa naproti sebe. Nejspíš jedno z nich patřilo...jak že to Nate říkal? Watarimu. Přece tu zastával jeho roli. Sednul si a sám si chtěl vzít, už skoro snězené lívance, když si uvědomil, že Near chybí. Ještě jednou se rozhlédl po dětech, ale nebyl tam. Za to dvě gorily u dveří nechyběly. Zvedl se. Tak se snažil hlavně kvůli němu, takže to sní, i kdyby co bylo! Opustil jídelnu a dvou klíšťat za ním si už ani nevšímal. Prošel všechny pokoje v přízemí, ale nikde ho nenašel. Za to objevil tři koupelny a mnoho pokojů jak neobydlených, tak obydlených. Vyšel teda schody a jal se otevírat všechny dveře, na které mu padl zrak. Svůj pokoj vynechal a jaké bylo překvapní, když bělovlasého chlapce našel na zemi hned ve vedlejším. Opíral se o postel a měl zavřené oči. Bylo zvláštní, že s ním strávil jen pár hodin. Připadalo mu, že ho zná už déle.
„Jestli si nepospíšíš, nic nezbude.“ Posunul si brýle výš na kořen nosu a pohlédl z okna. Vítr si tam hrál s listy stromů a svítilo slunce. Miloval být na čerstvém vzduchu, ale nevěděl, kdy se tam teď dostane.
„Já přijdu později.“ Pokýval Near hlavou, ale na Mikamiho se nepodíval.
„Děje se něco?“ Teru se zamračil a přidřepnul si k němu. Nelíbilo se mu, jak na něj ten kluk působil, ale nemohl nic dělat.
„Bolí tě noha?“
Nate jenom lehce přikývl. Opravdu chtěl Mikamiho lívance ochutnat, už jenom proto, aby zjistil umění nového kuchaře, ale určitě se tam nedostane dřív, než ostatní děti všechno snědí. Ale pokaždé, když se pokusil pohnout nohou, vystřelila mu z ní bolest. V tom se ocitl ve vzduchu. Automaticky omotal ruce kolem Mikamiho krku, aby nespadl a tázavě na něj pohlédl.
„Potřebuji posudek všech dětí a nejvíc chci slyšet ten od tebe.“ Když jej nesl v náručí, musel se až zhrozit, nikdy ho moc nezajímalo, co se skrývá pod tou velkou košilí, ale teď, když ho držel a cítil všechny ty vystouplé kosti… Byl lehoučký jak pírko.
Většina dětí už v jídelně nebyla, ale na talíři ještě pár posledních kousků zbylo. Posadil Neara na židli vedle sebe a nabral mu plný talíř, pro sebe si vzal poslední dva.
„Ale tohle já nesním.“ Snažil se protestovat mladík, ale nebylo mu to nic platné. Teru se na něj zahleděl pohledem typu: „Budeš tu sedět, dokud to nesníš a já tě nespustím z očí.“
Nate si jen tiše povzdechl, ale už nic nenamítal. Hojně si lívance pocukroval a pak na ně nalil sladký javorový sirup, takhle to miloval.
Lívance sice již byly zchladlé, ale to jim neubíralo na výtečnosti.
Nate spořádal polovinu porce a byl přecpaný, s prosbou v očích se podíval na Mikamiho, který jej bedlivě sledoval.
„Pro tentokrát, ale příště sníš všechno, co ti naberu. Sice jsi vyřešil případ Kira a mohl jsi mě nechat zabít, ale to neomlouvá to, že jsi tak hubený! I když nevím, co tahle práce obnáší, rozhodně tě nespustím z očí!“ Nadzvedl mu košili a uviděl všechny ty žebra, daly by se klidně spočítat.
Nate zrudl a rychle si košili stáhl zpět.
„Budeš se o nás starat, o všechny, pokud kdokoliv z nás bude něco potřebovat. Tenhle dům slouží pro děti s *Aspergerovým syndromem.“ Teru na něj nechápavě hleděl, věděl, co to je, ale tyhle děti, byly tak jiné od těch, se kterými se kdysi potkal, s pochopením v očích se podíval na Neara.
„To znamená, že i ty a Ryuuzaki jste taky byli…“ Nate ho to nenechal ani doříct.
„Aspergové? Jo i já i L, my všichni.“ Usmál se na něj a odešel za ostatními, zanechávaje Mikamiho naprosto zmateného v jídelně.
No, hned se mu na těch dětech zdálo něco zvláštního. Ale co mu spíš vrtalo hlavou, byl Nate. Samozřejmě že si hned všiml, že je jiný, ale co skrýval? Nezdálo se mu to jenom na obyčejnou křeč. Zakroutil teda raději hlavou a jal se uklízet špinavé nádobí. Do role hospodyně se vžil až příliš rychle.
Dny plynuly jako voda. Mikami si začínal na všechny děti a denní povinnosti zvykat. Ze začátku se k němu žádné z dětí nechtělo moc přibližovat, ale nejspíš už ho později braly jako součást domu a začaly s ním mluvit. Dokonce ho v poslední době už někdy zatáhly do herny, aby si s nimi zahrál různé inteligenční hry, což mu nedělalo vůbec žádný problém. Sice to trvalo rok, než ho začali brát i ti nejotrlejší příslušníci domova, ale podařilo se mu to u každého, až na Natea. Ten s ním mluvil, ale nijak zvlášť. Spíš jen o všeobecných věcech. Mnohokrát už ho Teru zahlédl, jak si bere oranžový prášek. Užíval ho několikrát denně. Chtěl se ho na to zeptat, ale nějak věděl, že by mu neřekl pravdu, nebo se z toho vykroutil. Stejně tak s ním nemluvil o jeho zbývajícím čase.
Zrovna stál u plotny a už zkušeně dělal několik jídel najednou, když ho za pořád tu stejnou ohavnou zástěru zatahal Aki. Byl to jeden z nejmladších dětí tam.
„Mikami, proč mi to nikdo neřekl?“ popotáhnul malý blonďáček srdceryvně.
„Co myslíš?“ prostředníčkem si posunul brýle výš na kořen nosu, byl to jeho zlozvyk a se zvednutým obočím pohlédl na chlapce před sebou.
„Že má Near narozeniny.“ Pronesl plačtivě.
Mikami nakrčil čelo a zamračil se. Vůbec nic takového netušil. Proč Near nic neřekl. Na Akiho se usmál a přičapl si k němu, aby ho mohl pohladit po vláskách.
„Ani já jsem to nevěděl, takže ty ani já pro něj nejspíš nemáme dárek, že?“ zeptal se a stále se mile usmíval. Aki jen smutně přikývl.
„Tak co kdybychom mu společně upekli nějaký dobrý dort?“
Mikami pozoroval, jak se tom kloučkovi rozsvítily oči nadšením. Řekl Akimu, ať se ještě vrátí za ostatními a po obědě se do toho společně pustí.
Po obědě si vzal Akiho do kuchyně s sebou, ale neunikl mu ten výraz v Natově tváři, nevěděl, kam by ho měl zařadit, tak o tom raději přestal přemýšlet.
Společně s chlapcem se pustili do těsta a do polevy na těsto, šlo jim to od ruky, takže netrvalo ani hodinu a jejich výtvor stál na kuchyňské lince.
„A teď mu ho půjdeme dát.“ Tleskal ručičkama Aki a už se hrnul, aby jej odnesl do jejich společné místnosti, kde si hráli, ale Mikami ho zarazil.
„Ještě ne, ještě tomu něco chybí.“ Zvedl vědoucně prst a odebral se do špajzu, chvíli něco hledal, a když se vrátil, v ruce držel bílou dortovou svíčku, kterou zapíchl doprostřed dortu a zapálil.
„Tak a teď můžeme jít.“ Vzal dort do rukou, Aki hopsal před ním a otevíral mu dveře.
Když spolu vešli do místnosti, všechen šum, který tam doposud vládl, zmizel, všichni koukali na Mikamiho a na dort.
Dokonce i Near zvedl hlavu od hlavolamu a nemohl uvěřit svým očím. Skoro všechny děti mu přály nebo aspoň ty, které o tom věděly.
Mikami se opřel o futra dveří a přes tenké obroučky brýlí pozoroval dění ve společenské místnosti. Na to, jak byli někteří z dětí samotářští, Neara milovaly všechny. Někdy Mikamimu připadalo, že přes všechen ten intelekt už to ani nejsou děti, ale když viděl jejich rozjasněné obličeje při gratulování, musel se usmát. S šestnácti obyvateli slavili narozeniny poměrně často, ale nikdy nebyl nikdo tak nadšený, jako dnes.
Chtěl se odebrat do kuchyně, uklidit tu spoušť, kterou s Akim napáchali, když ho něco zadrželo, vlastně někdo. Nate zrovna přijímal gratulaci od posledního z dětí a přebíral dnes již několikátý vlastnoručně vyrobený dárek, když zkřivil obličej bolestí a podlomily se mu kolena.
„Neare!“ vykřikl zrzavý mladík před ním.
Mikami se blesku rychle otočil a přiběhl k sedícímu bělovláskovi. Měl sklopenou hlavu a držel si jednu nohu.
„Nate?“ promluvil tiše a přidřepnul si k němu.
„To je v pořádku, hned to přejde!“ objasnil Near stejně chladně jako obvykle a pokusil se pohnout s nohama. Nesmírně to bolelo.
„Tohle už není jenom křeč.“ Oznámil Mikami rozhodně a zahleděl se do černých hloubek. Za ten rok, mu tenhle kluk přirostl hodně k srdci a to už si myslel, že o tenhle orgán dávno přišel. Byl s Natem rád a ne jen proto, že si ty dvě gorily dávaly pohov v Nearově přítomnosti. Nemuseli spolu ani mluvit, dělala mu prostě dobře jeho společnost.
Teru si hlasitě povzdechnul a vzal Natea do náručí, stejně jako první den jeho pobytu ve Wammy´s House. Nechal děti dětmi a dva agenty, kteří se už skoro chystali být akční, okázale ignoroval. Zajímalo ho, jestli by se ty lemry vůbec pohnuly, kdyby se pokusil vážně utéct. Vynesl Neara do schodů a položil ho na postel.
Ani nemusel mluvit a začal Nearovi masírovat nepříjemně ztuhlý sval. Nearovi se na tváři objevil bolestivý výraz, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
„Nechceš mi říct, co se s tebou děje?“ promluvil nakonec Teru a jemně se na něj usmál.
Near ale mlčel, nechtěl, aby to Teru věděl, nechtěl mu o sobě říkat nic, chtěl si udržet od všech dostatečný odstup a u Mikamiho se bál ještě víc, že mu propadne, tomu jeho kouzlu.
Záviděl všem těm dětem, které se jej dotýkaly, a o které se on s takovou láskou staral. Kdo by to do něj řekl, že by zrovna tenhle člověk mohl být masový vrah.
„Dobře, pokud mi to nechceš říct, zařídím si, abych se o tebe staral, jen o tebe, Wammy´s House přijme někoho nového a ty budeš jen pod mým dozorem. Všichni se tu o tebe bojí a oni nejspíš vědí proč, ale já to nevím a věř mi, že to chci zjistit, že ti chci pomoct.“
Když cítil, že se sval dostatečně uvolnil, přikryl Neara pokrývkou a políbil jej na čelo. Nikdy předtím to neudělal, ale nyní měl takové nutkání, možná pokud se víc sblíží s touhle složitou osobou, jednou mu to řekne a možná, pokud do té doby oba nezemřou, by se do něj mohl Near i zamilovat.
On sám si své city uvědomil nedávno, snažil se je zahnat do ústraní, nemyslet na to, ale nešlo to, ten nádherný kluk a ty jeho bezedné oči… Nedokázal ho vyhnat z hlavy.
S úsměvem na rtech opustil pokoj, rozhodnutý splnit to, co Natemu slíbil.
Každý týden v pátek navštěvoval dům lékař a kontroloval zdravotní stav všech dětí. Jeho slovo byl zákon. Cokoliv co nařídil, muselo být bez prodlení vyřízeno a vykonáno. Mikami seděl na pohovce a česal jedné ze dvou dívek v sirotčinci copánky, když se otevřely dveře a v nich se objevil muž v bílém plášti s kufříkem v ruce. Většinou tam chodil hned z práce, takže neměl čas se převléknout.
„Dobrý den, Mikami. Jak pak se daří mým pacientům?“ nasadil přívětivý pohled a zasmál se na účet Akiho, který sotva co ho spatřil, si vyhrnul tričko a čekal, až mu doktor poslechne srdíčko.
„Dobře. Jen jednomu se přitížilo.“ Zvednul se Mikami z pohovky a následoval doktora za dětmi.
„Komu?“ zamručel doktor, posadil si Akiho na židličku a přiložil mu chladivý stetoskop na hrudník. Chvilku poslouchal, ale nakonec se usmál.
„Near se dnes skácel k zemi a pořád ho bolí nohy. Nechcete mi říct, co se s ním děje?“ posunul si už naučeně brýle na nose a probodl doktora zlověstným pohledem.
„Mikami, to záleží jen na něm, komu řekne o svém zdravotním stavu, ne na mě. Já informuji pouze jeho.“ Povzdechl si muž v plášti a nechal stetoskop viset na krku.
„Dobře, ale požaduji, aby měl Near zvláštní péči, někoho, kdo se o něj bude starat! Každým dnem je to horší a horší. Dnes se neudržel na nohou!“ zamračil se Teru na doktora. On nikdy nedostal to, co chtěl. Ale teď to dostane, tím si byl jistý.
„Máte pravdu, opravdu potřebuje zvláštní zacházení. A bude to pořád horší...“ Mumlal si šedovlasý muž spíše pro sebe. Mikami se zamračil. Takže bude Near trpět ještě víc? To se mu ani zdaleka nelíbilo.
„Myslím, že bych mohl navrhnout vedení, aby přijali opatrovatele.“
„Ano, to navrhněte, ale spíše zažádejte o správce, protože já už to dělat nechci. Chci se o něj starat sám!“ pronesl Mikami rozhodně. Nezajímalo ho, že člověka, který toho bude dělat tolik co on, jen tak neseženou. Vždyť zastával několik funkcí, ze začátku protože musel, jinak by šel na smrt, ale později začal mít tu práci rád. No, Natea měl rád víc.
„Nejste na to kvalifikovaný...“ Zavrtěl doktor nesouhlasně hlavou a stoupnul na první schod.
„Ale Near mě zná. Víte, že nemá rád cizí lidi. Jsem pro tu pozici vhodný!“ nechtěl se Mikami jen tak vzdát.
„Dobře, máte pravdu. Pokusím se to zařídit, ale teď se na pacienta půjdu podívat osobně.“ Kapituloval muž v plášti a vyšel schody. Mikami se pousmál a odešel do místnosti, kde byla televize. Nezapnul ji, ale posadil se k velkému oknu a koukal ven. Za ten rok nebyl ani jednou venku.
Near ležel v posteli a nebylo mu dvakrát dobře, nohy skoro necítil a těžce se mu dýchalo. Musel se soustředit na každý nádech a výdech, aby si byl jist, že se nezadusí. Dokonce ani ty prášky, které mu doktor předepsal, už nepomáhaly, tak byl docela rád, když se na jeho dveře ozvalo zaklepání, protože věděl, že v tuhle dobu chodí doktor. Ani nemusel odpovídat, muž otevřel dveře a s úsměvem na rtech vstoupil do pokoje.
„Tak jak se dnes má můj pacient?“ zeptal se, ale neočekával odpověď.
Na blízkou stoličku si odložil kufřík. Z Neara odhrnul přikrývku a stetoskopem mu začal přejíždět po celém hrudníku. Poslouchal jak plíce, tak i srdce.
Nearovi z toho studeného plíšku naskočila husí kůže, ale ani nehlesl.
„Prášky už nejspíš nezabírají viď?“ Čekal až Near kývne a pak se zakabonil.
„Budu ti muset dát silnější, ale neměl bys je brát tak často. Jen až když ucítíš, že tě bolí na prsou víc než obvykle, jsou velice silné.“ Z kufříku vytáhl dvě platíčka s bílými prášky a položil je na noční stolek.
„Neare, musíme si teď promluvit ještě o jedné věci. Musí ti být přidělen opatrovatel, bude se o tebe starat jak přes den, tak přes noc. Mikami říkal, že se o tebe chce postarat, ale já si nejsem jistý, jestli je na to dost kvalifikovaný. Jenže také vím, že cizím lidem nedůvěřuješ, proto s jeho návrhem souhlasím, ale musíš se vyjádřit sám.“ Usmál se na něj a jako správný doktor mu ještě dal lízátko.
„Asi, asi ano.“ Dostal nakonec ze sebe, sám totiž nevěděl, jestli jej chce mít tak blízko u sebe, i když si na něj tak moc zvykl, to, jak ho nosil v náručí.
„Dobře, ale víš, že to znamená, že budete v jednom pokoji, musí na tebe dávat pozor i v noci.“ Near jen přikývl, že to chápe.
„Potom mě omluv, přijdu se na tebe podívat zase příští týden, tak se opatruj. A Wammy‘s House by si měl najít někoho, kdo zastane práci za Mikamiho.“ Prohodil jen tak mezi řečí a opustil místnost.
***
Mikami stál na chodbě a se zadosti učiněním sledoval dva agenty, kteří tahali jeho postel do Nearova pokoje. Aspoň k něčemu byli dobří. Nejspíš by to zvládnul i sám, ale proč se zbytečně namáhat.
„Ještě tu skříň.“ Poukázal do své staré ložnice. Nateův pokoj byl dost velký, ale až zoufale prázdný. Vypadalo to, jakoby tam vůbec nebydlel. Jeho „pronásledovatelé“ se trochu otráveně podívali na almaru, ale bez řečí pro ni zašli. Nařídil jim to doktor, který zakázal, aby se kdokoliv z obyvatelů v domě s čímkoliv tahal a to zahrnovalo i Mikamiho, ne? Už toho měl dost a tak zašel do Nateova, teda jeho pokoje. Bělovlásek sedě na zemi a skládal kolem sebe kostky. Nepřerušovaná kruhová zeď měřila už asi půl metru. Mikami si pomyslel, že na jeho věk je to zvláštní zábava, ale nechal to tak. Jen ho zajímalo, jak potom vyleze ven. Na to mu vzápětí odpověděl, když mu došli kostky. Zvedl se a celou zeď shodil. Odešel z pokoje a za chvilku se vrátil s další krabicí kostek. Zaujal mezi zhrouceninami stejné místo a začal zase od začátku. Mikami se pousmál, byl na takové chování už zvyklý.
Přešel ke své posteli, která byla u okna a od dveří, kde sídlila Nateova byla až zoufale daleko. Když ti dva hromotluci vrazili do pokoje se skříní, drcli do Nearova nočního stolku a z něj spadla oválná krabička na jeho léky. Mikami si povzdechnul a zvednul ji ze země. Zarazil se, ty léky byly jiné, tyhle byly silnější. Rozhodl se to neřešit, aspoň zatím a zamířil do kuchyně. Během vaření oběda, si ničeho nevšiml, to až později, když svolával děti. Ti dva! Od jejich stěhovací akce je neviděl. Že by se někam schovali, aby ho nachytali, jak utíká? To už je snad ani nemohlo bavit, po tak dlouhé době flákání. Pro zajímavost přešel až úplně přes celý dům do prosklené terasy. Nic. Neukázali se, ani když otevřel dveře a vyšel na zahradu.
Když se za ním objevil Near a promluvil na něj, Teru leknutím nadskočil.
„Ti agenti už tu nejsou, pokud hledáš je, jsi tu už rok a tak nemá cenu tě nechávat pod dozorem, navíc pro všechny případy jsem tu já a na zahradě je kamerový systém i před domem, tak se o nic nepokoušej.“ Nearův hlas zněl ochraptěle a ani on se nezdál být v pořádku.
„Neare, neměl by ses namáhat.“ Skousl si spodní ret, jak to měl poslední dobou ve zvyku a odvedl Neara k jídelnímu stolu.
Všem dětem rozdal jídlo a nakonec nabral sobě.
Díval se na bělovlasého chlapce, jak se v talíři jen přehrabuje a povzdechl si, nic neřekl, počkal, až všechny děti odejdou a pak Natemu příbor vzal.
„Tohle nejde, zase se v tom jenom nimráš, takhle vážně nikdy nepřibereš!“ Ukrojil pořádný kus masa, který namočil do omáčky.
„Otevři pusu!“ přikázal a čekal. Mladík nejdřív zavrtěl hlavou a rty semkl ještě pevněji.
„Ale no tak, já myslel, že už jsi dost starý.“ Naléhal jemně dál, ale ani tak Near pusu neotevřel.
Proto Teru příbor i s nabodnutým masem odložil, ale nevzdával se, odsunul židli a Neara objal, aby mu mohl zašeptat do ouška: „Prosím, Nate, sněz to, aspoň pár kousků a pak tě nechám už odpočívat,“ a po chvíli ještě dodal, „pro mě…“ řekl to tak tiše, že kdyby stáli jen metr od sebe, tak by to mladík neslyšel, ale takhle.
Near nakonec přikývl.
Nakonec snědl tři čtvrtinu talíře a Mikami byl konečně spokojený, pomohl mu do pokoje, kde ho zachumlal do přikrývky a sám si sedl na vedlejší postel. Teď už všechny ty děti nemusel hlídat, ale stejně, když už Near usnul, sem tam se na ně zašel podívat.
A což o to, díval se i na Neara. Hodně často. Někdy si připadal jako úchyl a z toho ho napadlo, že úchylný vrah, není zrovna dobrá partie. Ale jejich společné bydlení se začalo vyplácet. Dokonce si s Nearem už i povídal o něčem jiném než práci. Po většinu času to bylo jídlo, na které měl chuť. Jelikož sehnali sice skvělého správce, který zvládal skoro všechno, vaření v repertoáru neměl. Tudíž se toho ujal Teru sám. Ale i tak to byl s Natem pokrok. Taky se k němu mohl už i v normálních situacích, ve kterých nešlo o život přiblížit.
Seděl na posteli a četl nějaký hororový příběh, když se z vedlejší koupelny ozvala rána. Byl už večer a všichni se chystali spát. Položil knihu a vyběhnul do koupelny. Neklepal, prostě vrazil dovnitř, bylo štěstí, že se Nate nezamykal.
„Co se děje?“ rozhlédl se po místnůstce a zrak mu padl na bělovláska, který seděl na zemi a třel si bok.
„Jenom jsem uklouznul.“ Zakroutil hlavou a pomalu se postavil na hubené nohy. Potichu prošel kolem Mikamiho k posteli, ale znova upadl. Teru si povzdechnul. Bylo mu hned jasné, že mu zase lže, jen nechápal, proč to po takové době pořád ještě dělá. Jeho nohy byly pořád horší a začínaly se mu klepat i ruce. Dnes nebyl schopný postavit nic z kostek, vždycky mu to po páté spadlo dolů. Pomohl mu teda sednout na postel a bez jediného slova si k němu přidřepnul a jal se zapínat knoflíčky od jeho pyžamové košile, kterou neměl dopnutou. Cítil, jak ho Nate propaluje černým pohledem a vůbec mu to nebylo nepříjemné. Najednou se mu hlava ocitla v bledých rukách a jeho rty na cizích.
Chvíli byl naprosto vykolejený, nechápal, co se to děje, dokázal vnímat jen ty něžné studené prsty a ty úžasná měkká ústa, byl v koncích, ale když si uvědomil, co se to děje, rychle se od Neara odtáhnul a nechápavě na něj hleděl. Near si to vyložil špatně a začal koktat: „J…Já… om-louvám se, nechtěl, nechtěl jsem, tohle je…“ nebyl schopen slova, dokonce se na jeho bledé tváři objevil i růžový nádech.
Hrabal se pryč, aby byl od Mikamiho co nejdál, nechápal, co jej to popadlo, tak najednou. Ale když mu zapínal ty knoflíčky, neuvědomoval si to a prostě měl takové nutkání. On vždycky poslouchal svoje instinkty, ale teď se mu to nejspíš nevyplatilo. Jenže Teru jej nenechal utéct daleko, za ramena si ho otočil k sobě. Tak moc se Nate ještě nikdy nebál, dokonce ani u případu Kiry, ne nikdy se mu to nestalo, tak strašně se bál, že ho zavrhne a odsoudí, že odejde, nebo uteče, že už ho nebude mít rád.
„Nate, proč jsi to udělal?“ v jeho tónu hlasu nebyl jediný náznak vzteku, ani pohrdání, proto mladík otevřel oči a uviděl ustaraný Mikamiho pohled.
„Já nevím, prostě, prostě jsem chtěl.“ Dostal ze sebe a v jeho očích se objevily slzy, tak dlouho nebrečel, že málem zapomněl, jaké to je.
Mikami jej pozoroval a pak se na něj usmál. Rukou mu vjel do vlasů a sám přitiskl své rty na ty Nearovy.
Užíval si každou sekundu, co mohl mít Natea v náručí. Pořád klečel na zemi a držel bělovláska před ním teď už i za pas a snažil se ho k sobě dostat ještě blíž, než tomu bylo do té doby. Tak dlouho to chtěl, že nemohl přestat. Když už mu pomalu začal docházet dech s velkou nevolí a sebezapřením opustil Nearovy rty a podíval se na něj. Vůbec před tím nepomyslel na to, jak se Nate asi cítí.
Near měl lesklé oči od slz přivřené a bedlivě Mikamiho pozoroval. Ústa trochu pootevřená, aby se mu lépe zvládal zrychlený dech a tváře už kompletně rudé. To byl pohled pro bohy, aspoň se to tak druhému muži v pokoji zdálo. Znovu Natea zkusmo políbil na spodní ret a když zjistil, že se tomu nijak zvlášť, spíš vůbec, nebrání, zahájil druhé kolo. Jazykem si úspěšně dobýval cestu do Nearových rtů a rukou pod jeho bílou košili od pyžama. Prstem přejel po vystouplých žebrech a nespokojeně zamručel. Ovšem z Nearových rtů, které Mikami Teru zrovna zaměstnával, se vyloudil úplně jiný zvuk.
Když se jejich polibek prohloubil, Mikami cítil tu nezkušenost a nesmělost, bylo mu naprosto jasné, že on ještě nikdy nic takového nezažil, proto na něj chtěl jít pomalu. Jemně rozdělil jejich rty a zadíval se do těch uhlových očí.
„Měl bys jít spát, musíš být unavený.“ Přinutil jej lehnout si a přikryl ho pokrývkou, ale když chtěl odejít, Nateho ruka jej zastavila.
„Já, já nechci… Zůstaň tady se mnou.“ Řekl zahanbeně a trochu se v posteli posunul. Mikamimu bylo jasné, kam tím míří, ale nebyl si jistý sám sebou, jestli vůbec zvládne mu být na blízku a nic neudělat. Nakonec si jen povzdechnul, sundal si kalhoty a vlezl si pod přikrývku k Nearovi. Prostě tomu smutnému výrazu nedokázal odolat. Snažil se, aby mezi nimi byl dostatek místa a oni se nedotýkali, jenže Near měl jiný názor. Přisunul se k černovlasému muži a opět ho políbil. Byl to jen cudný polibek, ale i to Mikamimu stačilo, aby se ta touha v jeho těle opět rozpoutala.
Přitáhl si ho k sobě a začal líbat. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký kdy zažil, ani s jeho bývalou přítelkyní to nebylo tak krásné, Near byl tak vláčný, jemný a stydlivý. Rukou mu zajel pod košili a začal hladit tu nádherně jemnou pokožku.
Mladík se k němu přitulil ještě blíž a snažil se jeho polibky oplácet.
Mikami se nechal tak unést, že si neuvědomoval, že Near už před ním leží úplně nahý a jemu zbyly jen trenky. Byl tak uchvácen tím alabastrově bílým tělem, chtěl ho líbat, laskat, dotýkat se ho a označkovat si jej tak, aby každý věděl, že on patří jen jemu a nikomu jinému, že se nehodlá dělit.
„Neare, tohle, tohle nemůžu, jsi zesláblý.“ Posadil se na kraj postele a složil hlavu do dlaní. Něžné prsty si jeho tvář přitáhly k sobě. Když se jejich oči střetly, Mikami si uvědomil, že Nate je v obličeji červený jako rajčátko.
„Já,“ na chvíli se zasekl, ale dodal si odvahy a pokračoval, „já to chci, chci se s tebou milovat a dělat všechno, co dělají ostatní lidé, prosím, nikdy nebudu zdravý a nejspíš nikdy nebude nikdo jiný, než ty.“ V jeho očích se zračila odhodlanost a Mikami se mu poddal, nemohl odmítnout takovou prosbu, která se mu vryla přímo do duše a do srdce.
Hladově jej začal líbat a přitom si sundal poslední kousek oblečení, který mu bránil.
Stáhl Neara na sebe, skoro nic nevážil, ani po tom roce, co se ho snažil vykrmit. Každý měl sice rozdílnou postavu, tak se o sebe jejich klíny nemohli třít, ale to jim nevadilo. Mikami bloudil všude po Nearově těle, dokud se nezastavil na tom krásně tvarovaném zadečku. Jak moc by do něj chtěl vniknout, ale teď ne, ještě na to není připravený ani jeden z nich.
Hladil a mačkal ty dva úžasné kusy masa (A/N: já neodolala..xDDD) a jejich těla se o sebe začala třít. Ani jeden nedokázal utlumit svoje vzdechy a bylo jim to jedno.
Nevnímali nic kolem sebe, chtěli už jen dosáhnout vrcholu. Mikami Neara kousl do ušního lalůčku a to byla pro mladíka konečná hranice. Jeho pohyby se zastavily a celé jeho tělo ztuhlo v návalu orgasmu, a když to viděl Mikami, ten sladký výraz uspokojení v jeho tváři, hned potom ho následoval.
Ležel na bílém prostěradle a tiskl si hubené tělo na sebe. Dech měl pořád zrychlený a nechtělo se mu ani pohnout. Vyhovovala mu právě tahle pozice. Near ležel na něm a měl zavřené oči. Musel být unavený. Bílé vlasy se mu lepily na zpocené čelo a vypadal ještě víc roztomile než obvykle. Nejspíš se mu už chtělo spát, ale Mikami ho i přes to probral.
„Pojď do sprchy, ano? Potom můžeme jít spát.“ Pohladil ho po líčku a políbil na čelo.
Nate jen přikývl, s Mikamiho pomocí se postavil na nohy a odťapkal do koupelny.
Dny zase plynuly jako dřív, jen s malými rozdíly. Mikami kromě vaření neměl už nic moc na práci, kromě hraní si s dětmi a to hlavně kvůli tomu, že si byli s Nearem pořád na blízku. A bělovlásek se na něj usmíval, což byla taky velká změna. Sice málo a jen nepatrně, ale pokaždé to byl úsměv, ze kterého Mikamiho hřálo u srdce. Taky už dobrovolně jedl větší množství, než nejmladší obyvatel domova, to by se též dalo považovat za pokrok. I když spíš druhý nejmladší, protože Aki byl jako nenasytná kudlanka.
Zrovna mu Teru vysvětloval, proč musí lidi zdravit, když vejde do místnosti. Aki to za boha nechtěl pochopit. Nate seděl na zemi, hned vedle pohovky, ale nad tím se Mikami už ani nepozastavil a držel v rukách nějaký dřevěný hlavolam. Prsty se mu zběsile míhaly, jak bez vážných obtíží dostával každý kousek do správného tvaru, když ztuhnul a skoro už dostavěný hranol mu vypadnul na zem. Near naklonil hlavu a přivřel bolestí jedno oko, jak se snažil na sobě nedat nic znát. Ale pořád měl ruce ve vzduchu a nepřirozeně škubal nejspíš ne z vlastní vůle prsty. Mikami si k němu hned přidřepnul a pomalu ho vzal za neklidné ruce. Tak, aby ho to co možná nejmíň bolelo.
„Vzal sis dneska léky?“ zašeptal starostlivě Nateovi a podíval se na jeho sklopený obličej, přes který se táhnul dlouhý stín.
„Doktor říkal, že je mám brát jen v nejhorších případech. Já už je do sebe nechci cpát, zemřu tak, jako tak.“ Vyškubnul mu Near svoje ruce a odešel ke schodům do patra. Z očí se mu spustila slza. Nechápal, proč musel být život tak nespravedlivý. Proč zrovna on musí tak brzy zemřít, když se právě zamiloval. Proč nemůže s Mikamim zůstat déle? Dostal do vězení přece tolik masových vrahů a šílenců, kteří budou žít, zatímco on umíral. Nechápal to.
Mikami se zmateně podíval za odcházejícím chlapcem a zamračil se. Vyskočil na nohy a následoval ho do jejich ložnice. Ležel na posteli hlavou ke zdi.
„Co to jako bylo?“ zavřel za sebou dveře. Nelíbilo se mu, že se na to Near takhle dívá.
„Co by? Zemřu, už umírám. Proč bych měl mít nějakou naději. Ty léky mi nepomůžou zůstat naživu.“ Promluvil tiše Nate. Z očí se mu řinuly slzy, ale nedal to na sobě znát.
„Já vím. Já to vím!“ vykřiknul Mikami. Věděl, že Near nenávidí soucit a taky neměl nic takového v plánu.
„Ale proč si zbytečně ubližuješ? Bolí tě to víc, než kdybys bral předepsané léky, tak toho nechej. Neočekávej ode mne, že tomu budu jenom tak přihlížet, tomu jak trpíš!“ Sebral krabičku na nočním stolku a švihnul s ní o zeď, na kterou Nate viděl. Při tvrdém nárazu do stěny sebou škubnul a posadil se.
„Ty nechápeš, jaké to je! To, že konečně mám někoho rád a musím zemřít. Nebudu s tebou moct zůstat!“ vzlykal Nate naštvaně. Tohle byla jeho první hádka, kde ztratil nervy. Platil za studeného necitu. Vždycky zachoval chladnou hlavu, ale teď nemohl. Tak strašně ho to trápilo.
„Samozřejmě že to chápu!“ oponoval mu černovlasý muž u dveří.
„Ne, neumíš si to představit. Nezajímá mě fyzická bolest z mé nemoci. Víš, jak moc bolí to vědomí, že už tu nebudu moc být? Dívat se na tebe a děti?“ mlel pořád dokola svou Near a ani v nejmenším netušil, jak si jsou jejich osudy s Mikamim podobné.
„Neare, já taky brzy opustím tenhle svět.“ Promluvil Teru už normální hlasitostí.
„Cože?“ popotáhl Nate a utřel si rukávem oči. Měl dojem, že se přeslechnul.
„Taky už nebudu moct hrát s dětmi hry a sledovat tebe jak skládáš puzzle a hlavolamy. Ale nevzdávám to. Netrpím zbytečně víc, než je nutné, protože teď jsem ještě tady s osobou, kterou miluju a chci tu zbývající dobu pořádně využít!“ povzdechnul si Mikami a prohrábnul si havraní vlasy. Nechtěl to Nearovi říkat, aspoň ne teď, ale nemohl jinak. Posadil se na jejich postel, kde už nějakou dobu spal s ním a složil hlavu do dlaní.
Near byl chvíli v rozpacích, nevěděl, co by si o tom měl myslet, nevěděl, jestli slyšel dobře. Setřel si neposedné slzy a přisednul si k Mikamimu tak, že si kolena přitáhl k bradě.
„Vážně mě miluješ?“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha. Byl rudý až za ušima, ale nedalo mu to. Mikami zvedl svůj černý pohled na Neara a kývnul.
„Tak jak ještě nikdy nikoho, tak prosím,“ objal ho a přitiskl k sobě, „neumírej dřív, než musíš, buď tu se mnou a s dětmi tak dlouho, jak jen dokážeš.“ Rukou mu vjel do vlasů a chvíli si užíval té nádherné blízkosti.
„Dobře.“ Řekl tiše Near a vymanil se z jejich objetí, aby si mohl vzít prášky, které Mikami před chvílí hodil na zem. Z platíčka vymáčkl jednu z bílých pilulek a polknul. Měl chvíli zavřené oči, nesnášel tu pachuť, ale pro Mikmiho udělá cokoliv, teď už ano. Kdysi mohl být sériový vrah, ale teď je to už jen jeho Mikami.
„Pojď, měli bychom jít dolů, aby o tebe neměli strach.“ Vzal ho do náručí a usmál se, když se mladíček začal vrtět.
„Vždyť já to zvládnu, tam dojít sám!“ protestoval, ale nebylo mu to nic platné.
„Ale musí přeci vidět, že jsme se usmířili,“ při těch slovech se začal potutelně usmívat a Near věděl, že to nevěstí nic dobrého. Když přišli dolů a Near byl položen na zem, Mikami si jej přede všemi přitáhl do náruče a vášnivě políbil, chtěl, aby všichni ve Wammy´s house věděli, že Near patří jen jemu a on se s nikým dělit nebude.
Když jejich polibek skončil, všichni na ně nevěřícně koukali a Near koukal na Mikamiho, na jeho tváři se rozlil šťastný úsměv, ještě nikdy se necítil tak šťastně.
Teru si nevšímal ostatních pohledů, zajímal ho jen jeden. Trochu taky čekal, že bude Nate naštvaný, ale když na něj otočil hlavu, jeho tvář zdobil široký úsměv. Líčka měl zase rudé jak rajče a v očích radost. Kdyby věděl, že ho to tak potěší, udělal by to už dávno.
Několik dalších dnů ťapkal Near za Mikamim skoro kamkoliv kam šel. Byl jako štěně. Malé, bílé, uculující se štěňátko. Ale Mikamimu to nevadilo, byl rád, že ho má pořád na očích. Bez odmluv bral léky a jeho postoj k životu jak se zdálo, se změnil. Jediné, co pořád zůstalo, byla ta otřesná zástěra!
Dny za okny míjely jeden po druhém. Tentokrát mnohem rychleji, když mohl Teru ven a nebyl hlídaný na každém kroku. A taky mohl být s Nearem a štvala ho každá minuta, která uběhla a nemilosrdně odpočítávala jeho čas. Kdyby ho mohl zastavit, bylo by to nejlepší. Seděl na zahradě s knížkou v ruce. Četl ji už asi po třicáté, ale pořád se mu líbila.
„Mikami, kde si? Mikamííí!“ ozvalo se od domu. Blonďatý chlapec křičel z plných plic uprostřed skleněných dveří.
Teru si povzdechl a zaklapl knížku. V hlavě se mu rodilo několik příběhů, proč ho asi tak volají, ale všechny obsahovaly blbosti. Jestli Aki zase rozbil jednu z váz na chodbě, tak mu připne obojek a bude si ho vodit na vodítku! To děcko bylo jako z divokých vajec. Zvedl se z lavičky a protáhnul si záda.
„No tak, honem! Kde jsi, kde jsi?!“ ozvalo se znovu roztřeseným hlasem. Mikami si prstem posunul brýle a vyrazil k terase. Stál na ní chlapec, který byl jindy velice odtažitý. Celý se třásl a přeskakoval z jedné nohy na druhou. Z očí se mu valily slzy a chudáček nevěděl co s rukama, jak moc se mu klepaly. Mikami pustil knížku, ze které mu vypadla záložka a staré, už potrhané stránky se rozlétly po mokré trávě. Den před tím pršelo.
„Co se stalo?“ přiběhl k chlapci, ale ten na něj jen vyjeveně koukal neschopen slova.
Teru ho vzal za ramena a zatřásl s ním. Měl neblahý pocit, že se stalo něco špatného. Jak dlouho neviděl Natea? „No tak, slyšíš?“
„Near...“ Ukázal prstem do domu. Mikamimu vynechalo srdce několik úderů. Popadl kluka za ruku a vystřelil dovnitř. Čím byl blíž společenské místnosti, tím nabíral větší rychlost. Zhruba v polovině cesty blonďáčka pustil, aby ho nezdržoval.
V plné rychlosti vyběhnul na chodbu. Pokusil se na kluzké podlaze nespadnout a případně si nezlomit nohu. Vpadnul do dveří a zadýchaně se rozhlédnul. Uprostřed místnosti byl hlouček dětí. Rozehnal je a kleknul si k chvějícímu se tělu na zemi. Near sebou škubal a nemohl se nadechnout. Štíhlé prsty mě obtočené kolem svého krku a ze všech sil se snažil nadechnout. Děti kolem Mikamiho křičely a plakaly. Byla to jeho vina, protože nebyl s ním. Nechal ho samotného!
Když Nearovo tělo z nedostatku vzduchu upadlo do bezvědomí, zjistil, že stále nedýchá, proto mu hlavu zaklonil, a podložil polštářem, aby mu náhodou nezapadl jazyk a začal ho resuscitovat, věděl to, věděl… Teď ještě nenastala jeho chvíle, takhle ho nemůže opustit, ne teď, on má umřít později.
„No tak, Nate, dýchej, prosím, přece mi ještě nechceš umřít, já mu tě nedám, ještě ne, no tak Ryuuku, nebo kdokoliv, kdo držíte zápisník, smažte to jméno, tenhle čas ještě není jeho.“ Z očí se mu řinuly slané potůčky slz, které se ani nesnažil utírat, zejména proto, že na to nebyl čas.
Nevěděl, jak dlouho se ho snažil oživit, ale když ucítil tlak proti rukám, ulevilo se mu, Nearovo srdce se konečně znovu rozbušilo a začalo dodávat krev do celého těla, stejně tak i jeho plíce.
Usmál se na děti, které okolo nich stály a plakaly, stejně jako on.
„Nebojte, bude v pořádku, ještě nenadešel jeho čas, ještě tu s námi zůstane.“ Nevěděl, jestli ujišťuje sebe nebo děti, ale důležité bylo, že je Near naživu.
Nedokázal nic jiného než poděkovat tomu shinigamimu, který se slitoval a pokud to byl Ryuuk, tak mu patřilo dvojnásobné díky.
Děti kolem něj nechápaly, ke komu to Mikami před tím mluvil, ale ani jedno nad tím nepřemýšlelo. Zajímalo je jen to, že už je všechno v pořádku. Všichni se k Nateovi nacpaly, až Terua vyšťouchly a on dopadl na zadek dozadu. Zamračil se, jedním prstem posunul brýle nahoru na nos a postavil se do celé své výšky.
„Neare, si v pořádku?“
„Neare, je ti dobře?“
„Cítíš se ještě zle?“
Ze všech stran se na Natea řinuly otázky o jeho stavu a on bělovláska přes všechny ty hlavy na sobě ani neviděl. Vsunul ruce mezi malá těla natisknutá na sebe a odsunul je od sebe. Vzal do náručí překvapeného Natea a bez jediného slova s ním zamířil ke schodům.
„Počkej, chceme se o něj postarat!“ Zakřičel na Terua jedno z dětí, ale ten ho spražil přísným pohledem.
„Near musí odpočívat. Takže zavolám doktorovi a necháte ho v klidu.“ Vyšel s ním a nohou hlasitě zabouchnul dveře. Položil hubené tělíčko do peřin a pohladil ho po tváři.
„Já se nemohl nadechnout!?“ Nechápal vykolejený bělovlásek a propaloval Mikamiho černým pohledem. Vážně už si myslel, že je jeho konec. Jakoby ho jeho plíce nechtěly poslouchat, tak jako někdy ruce a nohy. Zhoršovalo se to.
„Ano. Zavolám doktora, jen klidně lež.“ Pousmál se Teru a zvednul se z postele, na které doteď seděl. Ale kolem zápěstí se mu obtočily studené štíhlé prsty. „Nate, musí se na tebe přijít podívat.“ Povzdechnul si Mikami.
„A co mi řekne? Jen, že se s tím nedá nic dělat. Já... když jsem se dusil, myslel jsem jen na to, že už nebudu u tebe, to jediné se mi honilo hlavou. Měl jsem strach, Mikami, strašný strach, že už tě neuvidím, tak prosím, neodcházej ode mě.“ Naléhal slovy i očima. Chtěl, aby ho objal a řekl mu, že už je všechno v pořádku. I když by to byla lež, uklidnilo by to jeho děsem rozbušené srdce.
„Je ti už líp?“ Pozvedl Teru jedno obočí a posunul si brýle.
„Ano je!“ kýval Nate zběsile hlavou, až se mu bílé vlasy roztančily kolem hlavy. Teru se posmál a znova si sednul na postel. Vlastně měl pravdu. Silnější léky by mu doktor už nedal a jinak mu pomoct nemohl. Sundal si dioptrické skla z očí, položil je na noční stolek a sklonil se k Nearovým rtům. Jak moc by se s ním teď chtěl milovat, ale byl si vědom, jak moc musí být Near po tom záchvatu unavený. Ještě než jejich polibek rozpojil, jemně oždiboval jeho rty a vychutnával si mladíkovu chuť.
Když se chtěl za dlouhého sebe přemlouvání odtáhnout, obtočil mu Nate paže kolem krku a znovu se mu přisál na rty. Nechtěl ho pustit. Dnes byl odhodlaný, že si prosadí svou.
„Neare, nedělej to.“ Zaskučel Teru a položil si hlavu na Nearovu hruď. Poslouchal, jak mu v přesných intervalech bije srdce a trochu se uklidnil. Do vlasů se mu zamotaly prstíky a začaly se jimi probírat.
„Proč?“ zeptal se naprosto nevině Near a dál hladil Mikamiho po hlavě. Už nebude poslouchat ty kecy o tom, jak je ještě slabý a podobně. Bude takový už pořád, nebo ještě horší! Takže chtěl být Mikamimu tak blízko, jak jen to jde teď hned, aby to stihnul, než bude pozdě!
„Protože jsi z toho všeho, co se dnes stalo určitě unavený, tak moc bych se s tebou chtěl milovat, ale nechci ti ublížit.“ Podíval se na něj se smutkem v očích, ale mladíčka to neodradilo. Povalil svého milence na postel a sám se na něj obkročmo posadil, byl sice menší, ale věděl, že by mu Mikami nedokázal jakkoliv ublížit a on toho využíval, naklonil se nad něj a díval se do těch nádherných očí.
„Jenže mě už nikdy nebude líp, Mikami, prosím, chci se s tebou milovat, teď hned, já… Já už nevydržím čekat.“ Když to říkal, cítil, jak mu tváře hoří, ale dělal, jakoby se nic nedělo.
Muž pod ním na něj jen koukal, nevěřil svým vlastním uším, že by tohle jeho bělovlásek vůbec dokázal říct. Jenže on by mu ani tak nedokázal odolat, sám chtěl být v něm konečně vnořený a vychutnávat si všechny ty pocity, proto si Neara přitáhl na své tělo a začal jej líbat. Ani jeden z nich nikam nespěchal. Měli tolik času, kolik si jen budou přát a přece jen ho měli málo.
Oba ze sebe stahovali oblečení, které jim zavazelo, aby mohli cítit jeden druhého, aby Mikami mohl cítit tělo svého milence na svém, aby jej mohl hladit všude, a nikdo mu v tom nezabrání, dokonce i tam, kam se jiní lidé nedostanou a on by jim to ani nedovolil.
Když byli oba nazí Near se trochu odtáhl, aby si mohl svého přítele lépe prohlédnout, miloval, když mohl na tom těle ležet, bylo tak mužné a vytvarované ze všeho toho posilování. Mikami se ani po těch letech nevzdal a i když neměl profesionální stroje, dokázal si poradit sám.
Near se sklonil a políbil jednu z bradavek, jen tak jemně a něžně, jen jako dotek motýlích křídel, pak se naklonil ke druhé a udělal to samé, aby jí to nebylo líto.
Objevoval všechna zákoutí Mikamiho těla, byl dokonce tak smělí, že políbil i špičku jeho penisu, nevěděl, kam ten pocit, který jím projel, zařadit, ale líbilo se mu to, proto to ještě několikrát zopakoval. Nakonec vzal špičku penisu do úst, obkroužil ji jazykem a jemně skousl. Odpovědí mu byl vrčivý sten a pak ruce, které jej trošku odtáhly a nakonec překulily pod svalnaté tělo.
Plné rty druhého muže jej jemně okusovaly a dráždily, Near si nemohl pomoci, aby nesténal, a i když se snažil své steny udržet, nešlo to, bylo to tak příjemné. Ani si nevšiml, že v jeho otvoru už zmizel jeden prst, který jej začal roztahovat a dráždit, hledal ten slastný bod. Nakonec se mu to přece jen podařilo, Near vykřikl rozkoší, víc se svým zadečkem pohnul proti prstu, který jej dráždil, k němu se pak přidaly další dva prsty, roztahovaly ho, a Near nevěděl, jestli je to příjemné nebo ne, ale rozhodně se mu to líbilo, nechtěl, aby Mikami ještě někdy přestal, proto když najednou ty prsty zmizely, nesouhlasně zavrčel. Mikami se tomu jen pousmál a přiklonil se k mladíkovu oušku.
„Neboj, za chvilku se ti to bude líbit ještě víc.“ Zašeptal, skousnul mu ušní lalůček, žužlal ho a sál, při tom svůj penis nasměroval do toho zvoucího, svraštělého otvoru.
Pomalu, aby jej neporanil, se do něj začal zasouvat a vždycky, když cítil, že sebou Near škubl, přestal a čekal, až si opět zvykne.
Když v něm byl úplně celý, slastně si vydechl, byl to ten nejnádhernější pocit, jaký kdy zažil, svaly v Nearově zadečku ho svíraly tak, že si myslel, že to moc dlouho nevydrží.
„Neare…“ zašeptal mu do ouška a pak se přesunul zpět k jeho naběhlým rtům, jak moc miloval líbat to stvoření pod sebou.
Když cítil, že je Near v klidu, a už snad ani nevnímá jeho penis, pomalu se pohnul, tam a zpátky. Near na chvíli otevřel oči úžasem a zadíval se do těch Mikamiho, bylo to pro něj tak úžasné a nové, ani nevěděl čeho se bál, Mikami byl tak pozorný a něžný. Obtočil ruce i nohy kolem jeho těl a v odpověď se pohnul nazpět.
Jen ten malý pohyb stačil, aby v Mikamim rozžehl plamen. Začal do něj přirážet, nejprve pomalu, ale potom, když se vzrušení už nedalo vydržet, přirážel do něj rychleji a tvrději, nebyl schopen vnímat svět kolem sebe. Cítil už jen, když na něj Near vystříkl a to pro něj byla poslední kapka a on jej následoval.
Pak už jen oba tiše oddechovali a snažili se z toho ze všeho vzpamatovat, tohle pro ně oba bylo nové a oni věděli, že to nebylo naposledy.
„Neare?“ promluvil Mikami do ticha a pohladil mladíka po tváři. Ten jen zamručel na souhlas, že ho poslouchá, byl unavený a chtělo se mu strašně spát.
„Já sice vím, že ty to určitě víš, ale já, taky brzo umřu…“ nemluvilo se mu o tom snadno, ale musel to ze sebe dostat, když cítil, že chce Near už, už něco říct, zarazil ho.
„Určitě víš, že mám stále shinigamiho oči, a že jsem za ně zaplatil daň, polovinu mého života, vím, kdy zemřu a dokonce i vím kdy… Kdy zemřeš ty.“ Poslední slova už jen zašeptal a přitáhl si to malé tělíčko ještě víc k sobě, pokud to vůbec šlo.
Near chtěl něco říct, opravdu chtěl, ale slova se mu zadrhla v krku.
Chvíli mlčel a rozmýšlel, co si má o nastalé situaci myslet. Věděl, že umře, ale bylo to o to lehčí, že netušil kdy. Mikami to věděl, věděl přesný den a hodinu!
„Řekni mi to!“ Únava ho rázem přešla. Byl by se i posadil, kdyby mohl a nebyl tak zmožený. Proto se vyzvedl na lokty a zavrtal se očima do těch Teruových.
„Neare...“ Povzdechnul si Mikami a přehodil si paži přes oči.
„Mikami, já to chci vědět! Řekni mi, kdy zemřu!“ maléhal a zvýšil hlas, až se Mikami bál, že vzbudí děti.
„Ne, neřeknu ti to. Nechci, abys to věděl, protože mě samotnému trvalo velmi dlouho, než sem se s tím smířil. Právě proto ti to říct nechci!“ zamítnul to rázně černovlásek a přehodil nohy z postele. Zavřel oči a schoval si je do dlaní, aby se mu líp přemýšlelo. Kdyby se na Natea díval, nedokázal by to ze sebe dostat. Nevěděl, jestli bude lepší, když mu řekne, co chce, nebo ještě horší.
„Tak proč si mi to říkal, Mikami? Proč si to musel všechno zkazit?“ Rozplakal se bělovlásek a znova si lehnul. Bylo ticho. Pokojem se ozývaly jen Nateovi tiché vzlyky, když Teru promluvil.
„Protože ti chci říct, že zemřu dřív než ty.“ Objasnil tiše, jako by to snad nic moc neznamenalo a nepohnul ani brvou. „Chci, aby to pro tebe bylo pak snazší. Omlouvám se, nechtěl jsem ti to zkazit.“ Bál se, co by Nate udělal, kdyby zemřel náhle. Takhle bude mít ještě chvíli se na to připravit.
Near se mu zničehonic pověsil na krk a tak ho donutil si zase lehnout. Nate se mu nalepil na hruď.
„Chci spát.“ Oznámil už naprosto klidně. Mikami ho pohladil po vlasech a smutně se pousmál. Ještě dlouho potom cítil, jak mu po kůži stékají kapičky Nateových slz. Jediné, co mohl udělat, bylo držet jej a konejšivě ho hladit po zádech.
Dny teď pro Neara běželi ještě větší rychlostí, nemohl si pomoct, ale stále musel myslet na to, co mu oné noci Mikami řekl, on nechtěl, aby umřel. Nikdy. Proč musí umřít dřív než on a proč je svět tak nespravedlivý? Chtěl by se narodit někde jinde, jako někdo jiný a prožít skvělý život s někým, koho by mohl milovat dlouho a ne jen krátce, proč se to všechno vůbec muselo stát.
Všechny volné chvíle trávili spolu, hašteřili se a milovali, ani jeden se druhého nemohl nabažit, ta chuť po tom druhém byla stále větší a sílila s blížící se smrtí.
Ryuuk seděl na jednom ze stromů, na tváři ještě větší úsměv než obvykle, brousil svoji „kosu“ a otevíral zápisník, aby do něj mohl napsat jedno jméno, na které se těšil už tak dlouhou dobu.
Mikami netušil, jestli Near vůbec ví, to, co se děje s lidmi, kteří použijí zápisník smrti, co se s nimi stane po té, co zemřou, ale on to věděl moc dobře, už nikdy svého bělovláska neuvidí a ta představa jej tížila nejvíce, jenže mu to ani nedokázal říct, proto se rozhodl napsat mu dopis na rozloučenou s vysvětlením a omluvou.
Po až příliš krátkém čase nastal ten den. Mikami Nearovi nic neřekl, když spolu vstávali. Mlčel i během snídaně, jen se na bělovláska koukal, víc než obvykle a pořád se usmíval, až z toho byl Nate trochu nervózní.
„Děje se něco?“ naklonil se k němu, aby je ostatní děti u stolu neslyšely, ale Teru se jen pousmál a rty naznačil slovo „potom“.
Jako obvykle se všichni obyvatelé hned po jídle odebrali do společenské místnosti. Nate chtěl s Mikamim zase odejít někam do soukromí, jak to měli ve zvyku posledních několik dní, ale černovlásek ho vzal za ruku a odvedl k dětem.
„Běž si s nimi hrát, chybí jim to.“ Pošeptal mu a sednul si mu za záda. Near si nechal obtočit paže kolem pasu a natáhnul se pro jeden z jeho oblíbených hlavolamů. Pohodlně se opřel o hruď svého milence a věnoval se dřevěným bodlinkám.
Mikami si opřel bradu o jeho rameno a rozhlédnul se po místnosti. Chtěl si ten pohled vypálit do mysli, aby na něj už nikdy nezapomněl. Po chvilce si povzdechnul a políbil Natea na bílý krk. Ten se pátravě otočil, ale Mikami se jen pousmál a zmizel ve svém pokoji. Potichu zavřel dveře a na Nearův noční stolek položil obálku s jeho už dřív napsaným dopisem. Nechtěl, aby tam jeho bělovlásek byl, když zemře.
Ležel na posteli a koukal do stropu. Připadlo mu, že může slyšet tikání jeho hodin. Zhluboka se nadechnul a v hlavě si promítal celý jeho život. Udělal spoustu chyb. Neprominutelné a příšerné chyby, ale s tím nemohl už nic udělat. Ať se na to díval, jak chtěl, jeho krátký pobyt ve Wammy's house bylo to nejlepší, co ho potkalo. Kdyby nebylo jeho chyb, nikdy by to nezažil, nikdy by nepotkal děti a Neara. Takže přece jen k něčemu to bylo. Trpce se zašklebil a spočítal znovu už po čtyřicáté všechny praskliny v omítce nad ním. Už neměl moc času. V tom se dřevěné dveře od pokoje rozrazily. Stál v nich udýchaný Nate a z očí mu padaly vodopády slz.
„Mikami?!“ zašeptal zoufale a sledoval tělo na posteli. Teru natočil hlavu a usmál se. Čekal, že se tu objeví, jen doufal, že mu to dojde až později. Ale přece jenom to byl genius. Usmál se a naznačil mu, aby šel za ním. Near si skoro poslepu kleknul na postel. Přes stěnu slz vůbec nic neviděl. Mikami mu položil hlavu do klína a přehodil si jeden kotník přes druhý, jakoby si snad šel jen odpočinout.
Near pozoroval jeho úsměv. Nechápal, že může být tak v klidu. Sklonil se, aby si ukradl ještě jeden polibek a začal ho vískat ve vlasech. Teru slastně zapředl a zavřel oči.
V pokoji se i přes zavřené okno vytvořil průvan a černé křídla párkrát zamávaly ve vzduchu, než se bůh smrti dotkl nohama země. Ústa se mu roztáhla do strašidelného úsměvu a velkýma očima pohlédl na dvě postavy na posteli.
„Nečekal jsem, že to skončí takhle. Opravdu si mě pobavil, nenudil jsem se.“ Promluvil chraplavým hlasem a zlomyslně se zasmál. V ruce držel černý zápisník, který otevřel a pomalu nalistoval stranu, kterou potřeboval.
„Ten kdo zápisník použije, nepřijde nikdy ani do nebe ani do pekla, to už víš. Užil sis proto ten čas tady? Musela to být hrozná nuda.“ Vytáhnul zvláštní pero.
„Hej Mikami, posloucháš mě?“
Teru otočil hlavu a otevřel jedno oko. Ryuk vypadal přesně, jak si ho pamatoval. Sám byl překvapený, jak dokázal být klidný. Naposledy pohlédnul na uplakaný obličej Natea a už na věky zavřel oči.
Ryuk dotáhnul poslední kostrbatou čáru Mikamiho jména a s úsměvem černý zápisník zaklapnul.
Nate pohlédl na černovláskovu hruď, která se přestala zvedat, a rozklepanou ruku mu položil na krk, kde hledal tep. Nic necítil.
Jeho slzy byly hořčí než dřív, tiché vzlyky už nedokázal zadržet a rozplakal se na plno, bylo mu jedno, kdo to uslyší. Objímal to mrtvé Mikamiho tělo a plakal, nevnímal nic kolem sebe a nikoho, kdo se ho od jeho lásky snažil odtrhnout, až po dlouhé chvíli se jim to přece jen podařilo, ale on nekomunikoval, přál si zemřít, proč nemohl zemřít spolu s ním ve společném objetí, navždy, on nikdy nevěřil v posmrtný život, tak proč nemohl žít šťastně, tady na zemi.
Nevěděl, kolik uběhlo času, od doby co Mikami zemřel, bylo mu to jedno, on už teď jen milosrdně čekal na smrt.
„Nate?“ promluvilo na něj malé děvčátko, ani se na ni nepodíval nebo nedal vědět, že poslouchá.
„Já jenom, na nočním stolku byl dopis a na něm tvoje jméno, tak jsem myslela…“ ani to nestihla doříct, Near jí rychlostí blesku z rukou vytrhl bělostnou obálku s jeho jménem.
Otevřel ji a přestal vnímat vše kolem, pokud na něj Aya mluvila, neslyšel ji.
Drahý Nate,
Pokud tohle čteš, tak už jsem nejspíš mrtvý, v tomhle dopise jsem napsal vše, co jsem ti nikdy nedokázal říct, protože jsem tě nechtěl zatěžovat ještě víc…
Nestihl jsem ti říct, jak moc tě miluju a tolikrát, kolikrát jsi to ode mě slyšel, nebylo dost. Jsi ten nejkrásnější muž na světě, jakého jsem kdy potkal, byl jsi světlé místo v mojí temnotě a prázdnotě. Miluji tě a nikdy nepřestanu.
Nate, teď už ti to mohu napsat, ten datum, který jsem viděl nad tvojí hlavou, je to přesně týden po mě, ale neměj strach a smrti se neboj, ty budeš někde, kde je krásně, budeme tam oba dva, už napořád, vždycky budu s tebou ve tvém srdci.
Prosím řekni všem ve Wammy´s House, že je mám rád a že jsou to nejlepší, co mě potkalo, neplač pro mě Nate, byl jsem jen zločinec, co našel někoho, kdo jej dokázal milovat a změnit, byl jsi to ty a jenom ty. Jdi za dětmi a ještě chvíli si s nimi hraj, vzpomínky jsou to jediné, co jim po nás zůstane a třeba o nás budou vyprávět.
Miluji tě, Nate Rivere, a nikdy nepřestanu,
Tvůj Mikami Teru
Na dopis dopadaly kapičky slz a rozpíjely písmo na něm, ale to Nearovi nevadilo, nedokázal nic jiného, než plakat a přitom mít šťastný úsměv na rtech.
V tom ho to trklo. Zasunul dopis do obálky, přitisknul si ho na hruď a v rychlosti se vymotal ze všech přikrývek, až málem spadl na zem z vysoké postele, a jako střela sletěl schody. Utíkal do jídelny, kde se zastavil před pověšeným kalendářem. Tři dny. Od Mikamiho smrti uběhly tři dny. Takže má ještě čtyři, než zemře.
Poprvé od té ztráty se pousmál a rozešel se k společenské místnosti. Už neplakal, ale ne kvůli tomu, že by byl Mikami jen pouhý vrah, který si to nezaslouží, protože to nebyla pravda. Neplakal, jelikož se s tím pomalu smiřoval. Teru bude určitě taky na stejném místě, kam se dostane on a zase se tam potkají, tomu věřil, i když to nebyla pravda, ale to Nate nevěděl.
Čtyři dny. Čtyři krátké dny, kdy se pokoušel pro děti neslavně uvařit. Čtyři dny, kdy si s nimi hrál každou minutu. Čtyři dny, tu dobu měl, aby se smířil se svou smrtí. Jen tak krátkou, i když se s tím nedokázal poprat celý život. Teď na to měl jen čtyři dny, které uběhly neskutečně rychle.
Ten poslední den, kdy věděl, že musí odejít, všechny děti jednotlivě obešel a objal. Odmítl kontrolu u doktora a odpoledne jen ze schodů zamával všem dětem, které pod nimi stály a nechápaly, co se s Nearem děje. Měli o něj strach. Už kvůli tomu, jak rychle se vzpamatoval z Teruovi smrti, kterou děti oplakávaly ještě ten den. Nate jim zakázal, aby za ním chodili. Zavřel se u sebe v pokoji a položil se na Mikamiho postel, přesně jako on před týdnem. Ale nebyl tak silný. Z očí se mu spustily slzy a on se znovu musel ptát, proč zrovna on musel mít tenhle osud. Nemyslel na nic jiného, než na Mikamiho, jak se spolu smáli a milovali. Jak mu šeptal do ucha slůvka lásky nebo ho nosil v náručí. Rozbolelo ho srdce. Jak z žalu, tak z nemoci, která už pohltila skoro celé jeho tělo. Všechny končetiny ho rozbolely ještě víc než do té doby a srdce začalo nepravidelně tlouct, jak už nemělo sílu odolávat. Ale až na malou bolest Nate nic necítil. On trpěl psychicky, a proto nemohl vnímat tu fyzickou bolest. Sklopil víčka a poslední, co zaregistroval, byl slabý průvan, který mu načechral vlasy. Stejný, jaký cítil, když umíral Mikami. Proto ani neotevřel oči a poddal se smrti.
Ryukovi křídla už naposledy na hodně dlouhou dobu rozvířily prach ve velkém pokoji ve Wammy's house. Ani nedošlápnul na zem a už nachystaným perem naškrábal do zápisníku jméno. Když byl hotov, vyletěl na strom, ze kterého pozoroval Mikamiho život v tom domě a zašklebil se. Už ho neměl kdo pobavit, proto si musel najít jinou oběť.
*Aspergerův syndrom je druhem autismu – postižení ovlivňujícího způsob, jakým se osoba dorozumívá, a jak reaguje na jiné osoby.
Komentáře
Přehled komentářů
Padají slzy nádherná povídka.
Kawaiiiiii ^^
Widlicka, 25. 10. 2012 17:24
Krása ^^
Jak Mikami umíral, brečela jsem jak želva. Překrásný příběh, i když ten konec je takový smutný, protože se na onom světě nemají jak setkat.
.....................
Yukiko, 6. 10. 2012 16:40mě štípou oči jako kdybych krájela cibuly! to je tak dojemný....jenom mě strašně mrzí že nebuudou spolu.....chudáčci...vždycky jsme měla radši L a Near mi nic moc neříkal, ale jestli se ještě někdy budu dívat na death note, tak budu díky tobě netrpělivě čekat až se tam obeví Near a pak se mi bude vybavovat to coc si tady napsala.....je mi jich taaaak líto.....:(
....
katka, 24. 9. 2012 10:57to je tak krásná a přitom tak smutná povídka , moc se ti povedla a logicky nemohla skončit jinak, moc jsem jim ty chvilky co spolu strávili přála
Paráda.
Karin, 8. 10. 2017 13:50