Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Smrt je začátek, ale až té druhé kapitoly

26. 5. 2012

 Ve velkém bílém pokoji na obrovské posteli s bělostným povlečením se zavrtěla postava. Nechtělo se jí vstát, nechtělo se jí nic, ale musela. Dnes byl její velký den. S úsměvem na drobných rtíkách se vyhrabala zpod duchny a protáhla se. Velkými okny dovnitř zasvítilo světlo a odhalilo tak rozespalou tvář mladíka s čblonďatými, značně rozcuchanými, vlasy. Zdál se mu krásný sen. Zdálo se mu o Jasnovi. Jak se poznali.

Zvedl se z postele a na nohy nazul pantofle. Nenavštívil koupelnu, šel si udělat hned snídani. Bál se, že když vleze pod sprchu, zmizí ten krásný pocit ze snu. Usedl za kulatý stůl a prsty obtočil kolem malého porcelánového hrnečku s kávou. Byl to přesně rok, co se s ním setkal poprvé.

Ten den mu bylo osmnáct let. Rozhodl se vzepřít otcovu pevnému režimu a na truc utéct do jednoho pochybného baru, kam ani nechtěl. Teď se nad tím musel pousmát. Se svou nejlepší kamarádkou stanuli kolem první hodiny ranní před pootevřenými dveřmi, které zdobily barevné grafity a zpoza nich se linula nevábná vůně alkoholu a cigaret. Ale on se chtěl bavit. Byly jeho narozeniny a on to pořádně oslaví.

Suverénně vykročil vpřed, s přítelkyní v závěsu, a otevřel dveře. Poskytl se mu pohled na vnitřek baru Bruno. U baru posedávala potetovaná mládež, jistě zfetovaná nebo při nejmenším opilá. Určitě nikomu nebylo ještě osmnáct. Pousmál se a představil si otce, jak by reagoval, kdyby věděl, že se jeho synáček dostal někam, jako byl bar, ve kterém stál.

Minul pár nabušených motorkářů, kteří se na něj buď pochybně podívali, nebo utrousili nějakou tu poznámku. Bylo mu to jedno, on neměl potřebu to řešit. Když si chtěl objednat, ucítil jemné zatahání za rukáv. Otočil se na svou společnici, která se krčila a upínala na něj oči.

„Pojďme pryč, nelíbí se mi to tu,“ zakřičela mu do ucha úzkostlivě přes hlasitou hudbu.

„Nejdu, jdi si sama,“ vytrhl jí rukáv a objednal si pití, už si nepamatuje jaké. Byl naštvaný. Chtěl se opít a všechno mu bylo jedno. Pohádal se s otcem. Prý že není dost dospělý. Odfrknul si, když si vzpomněl na jejich rozhovor a kopnul do sebe pohárek.

 

Muže u okna vytrhl z přemýšlení zvonek. Pomalu se zvedl a se zasmáním se vydal ke dveřím. Byl to jen rok a přece byl tak pošetilý. Jen v pyžamu s dekou kolem ramen otevřel dveře a vpustil dovnitř jeho dlouhodobou přítelkyni, která se s ním přišla rozloučit. Odjížděla na dovolenou.

Spolu si dali pořádnou snídani. Když odcházela, ještě u dveří se otočila a starostlivě na mladíka před sebou pohlédla.

„Budeš v pořádku?“ Pohladila ho po hlavě. Nebyl to problém, byl skoro o hlavu menší.

„Jistě. Užij si to tam, mám tě rád,“ usmál se a objal ji kolem pasu.

„Já tebe přece taky,“ usmála se, ale nebyla si tak úplně jistá, jestli se jejímu nejlepšímu příteli něco neděje. Venku zatroubil taxík. Ještě jednou se na kamaráda ve dveřích podívala a nasedla do auta.

Pozoroval odjíždějící žluté vozidlo a zavřel vchodové dveře. Opět se ponořil do minulosti.

Jistě, byl tehdy příšerný. Ale to právě Jason ho tak moc změnil. Byl jako uragán.

 

„Zlatíčko, co takhle mě pozvat na pití?“ Přitulila se k jeho boku nějaká vyperoxidovaná blondýna, co měla v obličeji víc kovu než barová stolička, na které seděl. Byl v Brunu už nějakou hodinu. Jeho takzvaná společnice už byla opravdu dávno pryč.

„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou a vydal se i se svou sklenkou kolem kulečníkového stolu. Ušel sotva pár kroků, když mu zmíněný pohárek někdo vyrazil z rukou. Dopadl na zem a roztříštil se. Pár kapek alkoholu skončilo na nohách velkému hromotlukovi, který již držel mladíka pod krkem.

„Takhle se s ní bavit nebudeš,“ prskl černovláskovi do obličeje muž, posilněný alkoholem a možná i něčím jiným, a poukázal na dívku, která byla oblečená jako prostitutka a příšerně vítězoslavně se tlemila, stojící za ním.

Bylo zvláštní, že mluví o té holce jako o ní, když už ji tak srdceryvně bránil. Pomalu se začal loučit se životem, když se za ním ozvalo pohrdavé zakašlání. On sám se otočit nemohl, ale muž naklonil hlavu a zbledl. Nicméně za pár sekund nahodil zase tu rozzuřenou fasádu. „Zmiz, tohle se tě netýká!“ prskl mladíkovi, jehož hubený krk držel v jedné ruce, nejspíš omylem, do obličeje, až se mu chtělo zvracet.

1168459221_tureswolfo.jpg

„Ale mohlo by...“ zasmál se ten hlas za nimi. Mladík uslyšel zasvištění, jakoby něco letělo vzduchem a v tom těsně vedle jeho hlavy prolétlo tágo a trefilo chlapa do oka. Ten se předklonil a mladíka pustil. On se nejspíš muže za ním bál, protože raději rychle popadl tu holku za ruku a s krvácejícím okem zmizel. Blonďáčkovi se nechtělo otáčet. Jeho zachránce musel být nejspíš ještě děsivější, než ten co na něj zaútočil. Nechtěl si ani představit, co po něm bude chtít.

„Jsi v pořádku?“ Položil mu ten neznámý ruku na rameno a promluvil až podivně vlídným hlasem. Jak později zjistil, stál za ním vysoký muž, nejvíc tak pětadvacetiletý a příjemně se usmíval. „Jmenuji se Jason a ty?“

„Larkin.“ Vydechl blonďák a v tom to všechno začalo, celý jejich příběh.

 

Mladík se zvedl od stolu a odložil hrnek od, dnes již druhé, kávy. Vyšel do ložnice a otevřel skříň. Byl tam mezi ostatními šaty taky černý oblek. Mechanicky se začal svlékat a pohlédl na oblečení. To mu ho taky připomínalo.

 

Larkin strávil od toho večera s Jasonem každý den. Začali spolu chodit pár týdnů po tom incidentu v baru. Projížděli se na jeho černé motorce po okolí a spolu se smáli. Byl s ním rád a doufal, že on taky. Jason nebyl jako ostatní lidé. On byl ve všem, co dělal, tak spontánní a nepředvídatelný. Nikdy takového člověka ještě nepoznal.

Uměl se bavit. Mnohokrát ho vzal do různých barů a diskoték. Nebo třeba na nějakou soukromou párty. Ale nefetoval, nikdy! Někdy pil, ale snad ještě míň než Larkin. Přesto to dokázal vždycky rozjet.

Byl obávaný. Ale nebyl krutý. Všude kam přišli, se jim i ti největší rváči klidili z cesty. Larkin to nechápal, ale neptal se. Bylo mu to jedno. Tak strašně rád s ním trávil čas, mohl si užívat ty chvilky a být šťastný.

Jason byl i hodný a slušný. Jednou přijel k Larkinovi znenadání na motorce a na sobě měl obvyklou koženou bundu, ale v černých nažehlených kalhotách a z pod trochu rozepnutého zipu trčela bílá košile. Sundal si helmu a pohodil černými vlasy. Obdivným pohledem sjel Larkina oblečeného do džínů a tričku, ale zakroutil hlavou. Tehdy mu řekl, ať si vezme oblek. Nechápal to, ale udělal, co chtěl. Když přišel ke svému partnerovi, přistála mu v rukou černá helma. Překvapeně vyhledal Jasonovi tmavé oči. Vždy měl přilbu, ale byla to ta Jasonova a on sám jezdil bez ní. Teď viděl helmy dvě. Jednu ve svých rukách a druhou v Jasonových. Ten se jen usmál a naklonil se k němu, jakoby ho chtěl políbit. Larkin se nehodlal bránit, ale i kdyby chtěl, nedostal by příležitost. Jasnovi rty se těsně před mladíkovýma zastavili a rozdělila je helma, kterou si bleskurychle nasadil řidič na hlavu a při pohledu na zmateného Larkina se hlasitě zasmál. Zmíněný ho bouchl do ramene a s úsměvem si helmu nasadil taktéž. Zastavili před domovem důchodců. Šli k Larkinovu velkému překvapení na oslavu narozenin Jasonovi babičky. Tak ho ještě neviděl. Přivítal se s ní a políbil ji na tvář. Postupně pozdravil všechny přítomné a vrátil se k mladíkovi, který ho zamilovaně pozoroval ode dveří.

Byl taky romantický. Larkin tušil, že se s ním bude chtít Jason co nejdříve vyspat, ale vůbec se nebál. Bylo to jeho poprvé. Měl sraz se svým přítelem v jednom malířském ateliéru, kam chodil Jason malovat. Měl velký talent. Blonďák dorazil na místo kolem osmi. Všude byly svíčky. Nezažil krásnější a něžnější noc než tuhle.

 

Se rty zvlněnými do krásného úsměvu oblek vzal a nasadil si ho. Nemůže kvůli vzpomínkám úplně přestat myslet. S otcem se měl setkat za půl hodiny. Přesně čas, který potřeboval. Nazul si boty a vyšel z domu na chodník. Vytáhnul z kapsy hodinky a napnul si je na ruku. Když povytáhl rukáv, uviděl malé černé srdíčko ze spodu zápěstí. Palcem ho pohladil. Pamatoval si, jak se tam dostalo, jako by to bylo včera.

 

Jason jako umělec miloval tetování. Sám jich měl na těle několik. Když si šel dělat další z mnoha, vzal Larkina s sebou. Tomu se jeho tetování hrozně líbily, miloval je, byly neuvěřitelně sexy. Každé z nich znal nazpaměť. Když byl Jason hotov, posadil na tatérské křeslo Larkina a od svého kamaráda tatéra vzal strojek. S úsměvem přetočil mladíkovi ruku a vytetoval mu na zápěstí asi centimetrové srdíčko.

 

Larkin, už zase v přítomnosti, tanul před kovovou bránou vedoucí na hřbitov. Pootevřel ji a vklouzl dovnitř. Chvíli šel přes zelený trávník, než dorazil k hrobu, který hledal. Stál u něj i starší muž s kloboukem. Dělali to takhle už od malička. Vždycky se mezi jinými návštěvami, v jeden den, oblekly oba do nejlepšího oblečení a šli k hrobu Larkinovi matky, která zemřela při porodu. Nepromluvili spolu ani slovo. Od jisté doby, spolu prostě nemluvili. Blonďák dával svému otci za vinu, že se to stalo.

 

„Kdo to je?“ křičel muž na mladíka před sebou, vedle kterého stál Jason.

„On-on...“ Nedokázal to říct. Nevěděl proč, ale když viděl otce, jak se zlobí, najednou nemohl vydat ani hlásku. Ještě že je přistihl jenom při líbání.

„Když už si buzerant, budiž, ale to si neuvědomuješ, že máš na lepší, než nějakou profetovanou trosku, jako je on!?“ Namířil jeho otec rozezleně prstem na Jasona. Byl oblečený do odrbaných riflí a bundy. Jistě, jeho typický styl. Nevypadal zrovna jako premiant, ale on ho vůbec neznal. Chtěl se na něj obořit, že neví, co mluví, ale nemohl otevřít pusu. Jason se tehdy sebral a jediné, co po něm zbylo, bylo hlasité bouchnutí dveří.

 

Když Larkin tuhle scénu raději vypustil z mysli, pomodlil se, přidřepnul si a položil na hrob bílou růži. Prsty se dotkl studeného kamene a odešel domů. Neřekl otci ani slovo, nepotřeboval... nechtěl. Odemkl dveře a klíče hodil do misky na botníku. S úsměvem na rtech zamířil rovnou do koupelny. Po cestě ze sebe shazoval oblečení. Nemohl se dočkat, až Jasona uvidí, tak se na něj těšil a už za chvíli se setkají. Vytáhl z kapsy mobil a s koutky povytaženými nahoru podržel chvíli červené tlačítko. Obrazovka po chvíli zhasla. Vybavily se mu vzpomínky na den potom, co se pohádal s otcem. Na to vzpomínal rád.

 

Seděl v pokoji po proplakané noci, když mu zavibroval telefon. Přišla mu smska od Jasona.

Omlouvám se L, byl jsem naštvaný a zachoval se jako debil. Moc mě to mrzí, nechci být bez tebe. Sejdeme se u ateliéru. Počkej tam na mě, hned sem u tebe. Miluju tě!

 

Vešel do koupelny a napustil vanu. Když byla plná, lehnul si do ní a začal se umývat houbou. Nemohl se zbavit úsměvu. Zase ho bude moct vidět. Svého Jasona. Uvolněně se opřel a sáhl vedle na okraj vany pro plátek železa. Opatrně ho vybalil z papírového obalu. Ve světle koupelny se zablýskla ostrá žiletka. Uchopil ji dvěma prsty a naprosto klidně si přejel po zápěstí. Voda ve vaně se obarvila do ruda. Přehodil si ostrý předmět do druhé ruky a provedl stejný tah i na druhém zápěstí, jen podstatně hlubší. Žiletka mu vypadla z rukou a jeho ruce poklesly spolu s ní. Cítil, jak z něj vyprchá život a usmál se. Hlavou mu mimoděk jako poslední vzpomínka problesklo hlavou, co viděl, když utíkal k ateliéru.

Z výlohy obchodu s televizory, běžely hned na několika obrazovkách zprávy. Byl na nich vidět nějaký neidentifikovatelný pojízdný předmět a opodál tělo pod černým igelitem, okolo kterého pobíhali lidé. Blonďatá žena hlásila o strašné smrtelné nehodě nedaleko města, která se udála před chvílí. Mladý muž tam narazil v plné rychlosti na své motorce do stromu. Opodál našli ležet mobil s otevřenými zprávami. Podle všeho muž nejspíše psal svojí přítelkyni a jel na sraz, na kterém se domluvili.

 

Nevěděl, jak si představit smrt.

Když ve vaně leželo už jen jeho polomrtvé tělo, jakoby jeho duši uchopila silná ruka a z té slabé schránky ji vytáhla ven. Larkin se konečně ocitl v té pevné náruči, ve které chtěl být celý život a podařilo se mu to až po smrti

.d7f90640f6_81196389_o2.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Chibi, 12. 8. 2012 0:19

Wow... MNOO supéééér =D

Waaau

Widlicka, 18. 7. 2012 11:28

Moc zajímavě psané, krásné a smutné zároveň, melancholické, s příchutí blížící se smrti... wauuuu

Paráda

Karin, 10. 7. 2012 21:38

Četla jsem to ze zatajeným dechem.Hned na začatku jsem věděla jak to skončí.Napsala jsi to moc hezký.

MUHAHA

Věžeň číslo 1302, 26. 5. 2012 23:25

No jo...xDD vždyť mě znáš, já jsem prostě strašná..xDD Ale že jsi to nevěděla..xDD prosíím tě :D to jsou určitě jenom výmluvy,,,xDD A my už tě tam máme ve vězeňské Elitce MUHAHA...xDDD
A jako snow sparkle určitě musí být co nejdřív..xDD
A na Frux se vyprdni :D já říkám, že to skončilo dobře..xDD

Nyuu **-**

Věžeň číslo 1302, 26. 5. 2012 21:12

To bylo opravdu nádherné..xDD to se ti musí nechat hehe..xDD a ani mi to smutné nepřišlo..xDD ani nevím :D ale mě se líbí konce typu, že pokud umře jeden a ten druhý umře taky tak je to podle mě docela dobrý, ne? Zase se uvidí na druhé straně, snad :D MUHAHA..xDD
Fakt krásně napsaný :D dlouho jsem od tebe nečetla jednorázovku muhuhu..xDD
Ale děsně se těším na to snow sparkle..xDD MUHAHA
Ilay..xDDD

;-(

Mysticia-sama, 26. 5. 2012 20:14

Smutný, ale krásný. Nevím, co jinýho napsat, jsi dokonalá

hmmm

barbor, 26. 5. 2012 15:00

neviem, čo k tomu napísať. asi len to, že to bolo zaujímavé. koniec ma tiež niečo do seba. aj keď smrť naozaj nemusím, toto skončilo svojím spôsobom šťastne, aj keď s tým osobne možno nesúhlasím. ale napísané to je krásne a páčilo sa mi to.