Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Tak, jak to mělo být-1.Část

24. 12. 2011

 Tenhle příběh začíná daleko na jednom ostrově. Ten ostrov se jmenoval Lendor. 300 dní v roce tam svítilo slunce a zbylé vládly příšerné bouřky. Jinak to byl krásný ostrov. I lidé tam byli vesměs hodní. Jen jedna nevýhoda tam byla. Případní cizí návštěvníci. Nebyli to pocestní, jako to je snad jinde. Tihle „návštěvníci“ terorizovali ostrov a zabíjeli lidi, co na něm žily. Kdokoliv jiný by se před nimi snad skrýval, ale oni ne. Všichni v Lendorském království byli oddaní bojovníci, kteří by to jen tak nevzdali. Po generace se vychovávali a cvičili další obyvatelé, aby mohli čelit hrozbě. A proti komu že to vlastně bojovali? Byli to krásné a hrdé stvoření, ale stejně tak silné a kruté. Byli to draci.

„Veličenstvo! Veličenstvo!“ Rozrazily se dveře do obrovského sálu a dovnitř vběhl udýchaný královský posel.

„Co se děje, Clode?“ Obrátil na něj stříbrovlasý král hlavu.

„D-draci, útočí na království!“ Vydechl Clode a ztěžka se opřel o ozdobenou zeď.

„Svolejte stráže, ať ohlídají palác. Zalarmujte všechny vesničany a-“ Vyskočil  král z trůnu. V tom si něco uvědomil. „Kde je Arvel?“

„Veličenstvo,“ přiřítila se do sálu blonďatá služebná. Všichni v království měli světlou barvu vlasů i očí. „Princ Arvel mi utekl. Omlouvám se, jen na chvíli jsem odešla a-“ Začala se překotně omlouvat a klanět.

„Nic se naděje. Jeho uhlídat je nadlidský výkon. Okamžitě pošlete někoho, aby ho našel! Ostatní se chopte zbraní, nesmíme je nechat vyhrát. Zabijte každého.“ Vyhlásil král a sám tasil meč.

 

Mladému chlapci, který zrovna utíkal lesem, se honilo hlavou jediné. Ten den byl konečně úplněk a jen tehdy rostou vzácné léčivé byliny, které už tak dlouho sháněl. S úsměvem na rtech přeskakoval spadlé kmeny a větve a sem tam utrhl nějakou květinou, či bylinu, která se mu hodila. Tohle on milovat. Léčitelství a bylinářství. Otec z něj chtěl mít drakobijce, ale nejspíš tomu ani on sám nevěřil. Nebyl jako ostatní bojovníci. Byl drobnější a nebyl ani z poloviny tak silný jako třeba jeho bratranec Alen, jeden z nejlepších bojovníků.

Nesnášel, jak se na něj král díval, pokaždé když udělal nějaký malér, po případě ho musel někdo zachraňovat z dračích drápů. Od toho posledního incidentu, kdy kvůli němu vyhořela málem půlka království, měl zakázané vycházky. Ale nemohl si nechat ujít tuhle příležitost.

Zrovna když slézal prudší sráz, ozval se ohromující řev, jak vidno znedaleka. Hned věděl, o co jde a hned mu bylo jasné, že je zle. Draci!

Rychlostí blesku se rozeběhnul zpátky. Musel se dostat do zámku, tam bude v bezpečí. Vyběhl z lesa zrovna v ten moment, když se setkali bojovníci s draky.

„Všichni vpřed! Pozabíjejte ty stvůry!“ Zakřičel z plna hrdla Alen a vyběhl vstříc ohni chrlícím tvorům.

Obrovský černý drak otevřel tlamu plnou ostrých zubů a zařval, jako by snad také dával pokyn ostatním drakům, ale to snad nebyla pravda, nebo ano? Byly to jen krvelačná zvířata, neschopna uvažování.

Chlapec se stříbrnými vlasy utíkal mezi domy, snažíc se utéct ohni, který byl všude kolem něj. Slyšel bolestné sténání i krvelačná řvaní draků. Když jen tak tak stihl uhnout letící sekyře, schoval se za kamennou zeď a s brašnou plnou bylinek přitisknutou na hrudy se vydýchal. Vážně neměl dobrou kondici. Slyšel, že jen kousek od něj probíhal boj, nějakého drakobijce a draka. V mysli věděl, že by neměl, že by měl raději utíkat k zámku, ale nakonec neodolal a vystrčil hlavu. Naskytl se mu pohled na úchvatnou bitvu a on mohl sledovat celé to dění z první ruky. Velký, černozlatý drak stál proti bojovníkovi. Chlapec se zaměřil na muže před zvířetem a poznal v něm svého bratrance Alena. Měl sto chutí se mezi ně vrhnout, ale věděl, že než by mu pomohl, spíš by překáže. Proto jen mlčky hleděl, jak Alen zkušeně mává dlouhým a nepochybně ostrým mečem, snažíc se jakkoli draka zasáhnout.

Světe div se, nakonec se mu to podařilo. Ale pokaždé když zranil draka, dostalo se mu stejnou mincí od ostrých zubů. Chlapec se přistihl, jak si to krásné stvoření prohlížel. Slyšíte dobře, jemu se draci líbili. Připadali mu nádherní a majestátní. Jak moc by chtěl dotknout se těch hladkých šupin a ne jen na kůžích, které visí na zdech v zámku. Ale to se mu nikdy nepodaří. Království Lendor se s Dračím královstvím nenávidělo už po staletí. Nikdo nevěděl, kde přesně leží jejich ostrov. Snažili se ho najít už mnohokrát, ale nikdy nikdo neuspěl, pokud vůbec přežil.

cedrik.jpg

Najednou se zčistajasna od někud vynořil další bojovník a zabodl drakovi ostrou sekyru do nohy. Ten příšerně zařval a skácel se k zemi. Alen se rozběhl a se záměrem drakovi vzít drahocenný život, se rozmáchl mečem. Chlapec za zdí přivřel oči. Nechtěl se na to dívat. Ale Alen svůj čin nedokončil. V jednu chvíli slunce zastínily obrovské, uhlově černé křídla a v druhé se do Alenovi rány dostal úplně nový, podstatně větší drak. Meč se mu zabodl do křídla, z něhož se téměř okamžitě spustila karmínově rudá krev. Schovaný kluk vytřeštil oči. Ten drak byl tak krásný. Všechny černé šupiny se mu leskli v zapadajícím slunci a taky od ohně, který byl všude kolem nich. Okouzleně sledoval, jak drak otevřel tlamu plnou ostrých zubů a z plných plic zařval. Ztěžka se vznesl do vzduchu a nejistým a kolébavým letem se dostal pryč. Po jeho odletu se všechno událo neskutečně rychle. Všichni draci za ohlušujícího řevu roztáhli svá křídla a zmizeli neznámo kam.

 

„Copak neumíš splnit ani jeden primitivní rozkaz? Máš zakázáno opouštět zámecké prostory! A co ty uděláš? Utečeš a zrovna při náletu draků! Co kdyby se ti něco stalo? Jsi jediný následník trůnu, prokrista!“ Práskl král pěstí do velkého stolu. Stříbrovlasý chlapec se pod rozčíleným hlasem otce přikrčil.

„Otče, omlouvám se. Ale květ Luny rozkvétá jen jednou za měsíc a dnes-“ Pokusil se mladík ospravedlnit, ale byl hrubě přerušen.

„Arvele! Už mě štveš s těmi kytkami! Na to tady máme lidi. Ty jsi královský syn, máš zabíjet draky, ne chodit na kytičky!“ Vyskočil král ze zlaté židle, na které doposud seděl a zase třískl do stolu. „Kdyby tě tam nějaká ta potvora zahlídla, nejspíš by bylo po tobě. Copak nemůžeš být trochu jako Alen?“ Poukázal k dalšímu muži s vlasy barvy platiny, sedíc u stejného stolu.

„Otče, se vší pokorou, myslím, že jeden takový jako on v království stačí.“ Odtušil a raději pozoroval svoje nehty, než pobavený pohled svého bratrance.

„Něco ti na mě snad vadí, Arvele?“ Zhoupl se Alen na zadních nohách židle dozadu.

„Jestli to takhle půjde dál, nebudeš moct převzít trůn! Copak chceš, aby v tebe tvůj lid nevěřil?“ Zhroutil se král zase zpátky do křesla a promnul si čelo.

„Vždyť ho nechte, králi Avene. Je ještě mladý.“ Založil si Alen ruce na prsou. Popravdě představa, jak vyhublý Arvel drží meč a stojí proti drakovi, ho spíše rozesmívala.

„Alene, jsi starší sotva o osm let. Navíc v jeho věku jsem se už i já sám účastnil bitev. V poslední době útočí draci více než dřív.“ Povzdechl si Aven.

„Otče, mrzí mě, že jsi se ve mně tak zklamal. Ale já nechci zabíjet draky! Mojí vášní je léčitelství a bylinkářství, vždyť ani ty sám si mě neumíš představit jako drakobijce!“ Zvýšil Arvel hlas a otočil se k odchodu.

„Arvele, ještě jsem s tebou nedomluvil! Jestli si neuvědomíš svoje povinnosti, dám trůn Alenovi!“ Zakřičel král ještě za svým synem.

„To není vůbec špatný nápad. Tak si zrovna vezmu jeho, aby s tím nebylo tolik problémů.“ Pokrčil Arvel rameny a vyšel ze dveří. Na chodbě ještě uslyšel otcovo vyprsknutí a následně Alenův hluboký smích, který se k němu přibližoval.

Podle očekávání, ho jeho bratranec po chvilce doběhl a zařadil se po jeho boku. „Arvele, Aven má pravdu. Vždyť přece víš, jací lidi sou. Nebudou důvěřovat králi, který se neumí postavit drakovi.“ Promluvil vážně.

„Já vím. Alene, ale co mám dělat? Já nechci zabíjet draky, nezvládnu to. Neudržím pořádně ani meč.“ Povzdechl si chlapec a odhrnul si mírně zvlněný pramen stříbrných vlasů z očí.

„Jestli chceš, můžu ti pomoct. Lepšího učitele než mě nenajdeš.“ Zasmál se vyšší muž a dloubl Arvela loktem. „Udělal by si tím otci radost.“

„Opravdu, pomůžeš mi?“ Zazářily Arvelovi oči a pověsil se na Alenovu paži.

„Ano. Ale varuji tě. S tím sňatkem moc nevtipkuj, já bych si dal říct.“ Vzal Arvela za bradu a přiblížil se k jeho obličeji.

Mladší chlapec se usmál a shodil jeho ruce. „Já vím, kdo by mě nechtěl?“ Zavtipkoval a zase se rozešel do svých komnat.

Po cestě domluvení prvního nácviku s meči se každý odebral jiným směrem, když Alen Arvela ještě zastavil. „Ty, Arvele? Nemysli si, že jsem tě dnes za tou zdí neviděl. Riskuješ.“ Odtušil šeptem a zavřel za sebou dveře od svého pokoje.

„Já vím.“ Povzdechl si stříbrovlasý mladík a za chodu si poupravil popruhy u kožené brašny, co měl přes rameno. Vešel do pokoje a potichu za sebou zavřel. Jakmile klapl zámek, plnou rychlostí se rozběhl a vyskočil ven otevřeným oknem. Že mu otec něco říkal? To přece teď nemělo vůbec žádnou váhu. Musel pro ty bylinky a navíc ho do lesa něco tak neskutečně táhlo, že kdyby zůstal ještě chvilku v paláci, nejspíš by se zbláznil. Myslel, že je to jeho touha po vzácných léčivých bylinách, ale to se mu nějak nezdálo. Rozhodl se, nedělat si s tím hlavu a dál utíkal teď už temným lesem prozářeným jen úplňkovým měsícem.

Nezapomněl se mezitím dívat kolem a hledat vzácné květy Luny. Bylo těžké je najít, ale ne nemožné. Na malé mýtince se zastavil. Všude byli malinké fialové kvítky. Srdce mu zaplesalo radostí a on v předklonu začal jednu po druhé sbírat. V zápalu radosti si nevšiml srázu za ním a po zádech se skutálel dolů. Nějakou chvíli se kutálel mezi trny a listy, než konečně dopadl a zůstal ležet na zemi.

„Ale ne, jsem vážně příšerný nešika.“ Povzdechl si a sesbíral všechny svoje končetiny. Kam to vlastně dopadl? Když si oprášil kolena, zvedl hlavu a zůstal zírat na prasklý strom. Jako by do něj něco napálilo...

Rukou pohladil kůru stromu a vyšel vpřed. Polámané větve a rozvrtaná hlína ho zavedla až k větší jeskyni, kterou ještě nikdy neviděl. Ale co bylo ještě zvláštnější, ze vnitř se ozývalo bolestné kňučení a vytí. Podle všeho ve vnitř musel být někdo, nebo něco, co trpělo strašnými bolestmi.

Arvel se dlouho nerozmýšlel a pomalu se přiblížil k jeskyni. Tělem mu otřásal strach z toho, co uvidí. Ale jeho potřeba pomáhat všemu, co potká, byla silnější. Přitiskl se ke chladnému kameni a opatrně nahlédl dovnitř. V jeskyni bylo díky úplňku šero. Zamžourat a snažil se rozpoznat, co vydává ty zoufalé zvuky. Vzadu v rohu se něco pohnulo, ale zaregistrovat co, nebo kdo to byl Arvel nemohl. Co když to byl nějaký zraněný drakobijec?

Stříbrovlasý chlapec polknul a potichoučku vešel do jeskyně. Kvílení na chvíli ustalo.

„Haló? Jste zraněný? Potřebujete pomoct?“ Zašeptal a postupoval dál. Jeho oči si pomalu začaly přivykat na tmu, tak byl aspoň trochu schopný vidět  nějaké velké  zvíře, ležící na zemi, nejspíše v hrozných bolestech.

V jednu chvíli, když už se skoro dostal až ke zraněnému, se ozval hrdelní řev a jeskyni ozářil oheň. Arvel leknutím sletěl na zadek a vytřeštěně pozoroval, jak se tělo před ním namáhavě zvedlo a těžkým krokem se vydalo k němu. Chlapec se blesku rychle přetočil na všechny čtyři a co nejrychleji se pokusil dostat z jeskyně. Věděl, že je zle. A to myslel, že na otcovo varování nikdy nedojde. Ale to on musel potkat jednoho extrémně nebezpečného draka sotva ten den, co se smrti tak tak, díky štěstí vyhnul. Super.

Když se konečně doplazil na měsíční světlo, převrátil se zase na zadek a ještě se o pár centimetrů posunul dozadu. Srdce mu zběsile bušilo, jak ze strachu, tak z očekávání. Když se to vezme z jiné strany, konečně mohl vidět živého draka mimo bitvu. Teď jen aby ho nerozsápal.  S očima do kořán sledoval toho obrovského tvora, jak pomalu vylézal z jeskyně.

 Když byl venku celý, Arvel konečně poznal, co je zač. Byl to ten černý drak, kterého zranil Alen. Ale co tam dělal? Nemohl odolat a celé to krásné zvíře si prohlédl. Černé šupiny se leskly ve světle luny stejně jako obrovské, napůl rozpjaté křídla. Byl to jeden z nejkrásnějších draků, které kdy viděl. Omámeně shlédl celé svalnaté tělo a zastavil se až na rudě žhnoucích očích. Teprve teď si všiml červeného ornamentu, který měl drak přes levé oko a spánek. Ale proč neodletí?

Celého si ho prohlédl znova a když se drak se zavrčením trochu pohnul, na světle se zablýskl stříbrný meč, trčící drakovi z míst, těsně pod křídlem. Pomalu se zvedl na roztřesené nohy a malými krůčky se začal přibližovat k drakovi. Ten se nebezpečně zakymácel a znovu zařval, ale už podstatně tišeji, než před tím. Ani oheň už nechrlil. Arvel se nenechal zastrašit a dál šel až k drakovi. Byl rozhodnut mu pomoct, i kdyby nechtěl. Zvíře se znovu zakymácelo a obrovskou tlapou s ostrými drápy se rozmáchlo. Chlapec nestihl zareagovat, než mu jeden dráp projel kůží na ruce a nezanechal mu tam mělkou ránu. Ani to ho, ale nezastavilo. Rychle se narovnal a oběhl, teď už dosti oslabeného a skoro v bezvědomí draka.

„Neboj se, jenom ti vytáhnu ten meč. Nesmí tam zůstat, já ti neublížím!“  Snažil se objasnit Arvel svoje počínání, i když věděl, že mu drak nerozumí. Ku podivu se ale po chvilce zvíře skutečně uklidniho a dokonce malinko nadzvedlo jedno křídlo, aby se mohl chlapec snáz dostat ke zbrani.

„Teď to bude bolet.“ Odtušil Arvel a uchopil rukojeť oběma rukama. Jednou nohou se zapřel o drakovo břicho  a plnou silou meč vytáhl ven.  Zvíře pod ním bolestně zařvalo a svalilo se na zem. Arvel meč odhodil a ve snaze, pokusit se drakovi zastavit krvácení, si sundal košili. Ale zvíře mu to nespíš ve strachu nechtělo dovolit. Ztěžka se zvedlo a odešlo zpátky do jeskyně.

„Ne, počkej. Musím zastavit krvácení, nebo zemřeš!“ Křičel za ním chlapec.

Drak se na Arvela naposled otočil a rudým pohledem, jakoby ho prosil, aby mu neublížil. Bylo zvláštní vidět tak ohromného draka bezmocného. Zmíněný drak se dostal až na konec jeskyně a svalil se k zemi ve ztrátě vědomí.

Arvel se bez přemýšlení dostal až k němu a hned mu přitiskl košili na ránu. Díky bohu, že mě s sebou svoji brašnu s bylinami.

Během, dalo by se říct provádění první pomoci, si draka pořádně prohlédl. Byl opravdu nádherný. Rukou hladil jemné černé šupinky a cítil, jak se mu zvedá při každém nadechnutí břicho.

Po nějakém čase se mu skutečně podařilo zastavit krev valící se z rány a se zjištěním, že více bohužel bez dalších pomůcek udělat nemůže, se zvedl a se záměrem se hned zítra vrátit a dokončit co začal, vyběhl do lesa, směrem k zámku. Jen doufal, že draka do té doby nikdo nenajde.

 

„Arvele, co to zase děláš? Víš, jak obtížné bylo, udržel krále od tvých komnat? Jak si se

white_snow_by_heise.jpg

 mohl vypařit ještě ten večer, kdy ti to výslovně zakázal?“ Vpálil do velkého pokoje sotva se rozednělo Alan jako kolový blesk.

„Alane, já ještě spím!“ Přehodil si chlapec ve velké posteli nadýchanou peřinu přes hlavu.

„Spát si měl v noci! Čekal jsem tady na tebe dost dlouho, kde si proboha byl?“ Opřel se o sloup a založil si ruce na prsa.

„Byl jsem...“ Vyhrabal se Arvel z přikrývky a protáhnul se. Když si vzpomněl, co že to včera vlastně dělal. „Sakra!“ Vystřelil z postele, při čemž se málem přerazil.

„Tak kde jsi byl?“ Nevzdávala se Alan a v celku pobaveně sledoval Arvelovo počínání.

„Já... sbíral jsem bylinky. Pamatuješ, včera jsem o nich mluvil, rostou jednou za měsíc.“ Vysvětloval chlapec a shazoval ze sebe pyžamo.

To, že ho Alan hladově pozoroval, nějak neřešil. Měl na spěch. Blesku rychle na sebe naházel již od služebných připravené oblečení a skoro se zabil při obouvání vysokých kožených bot.

„Alane, víš co? Já musím jít něco zařídit.“ Zastavil se před ním, jelikož mu nedovolil projít dveřmi.

„Kam?“ Zvedl jedno obočí muž s platinovými vlasy.

„No víš, ty bylinky, musí se začít hned sušit, jinak se nebudou dát použít!“ Pokýval Arvel hlavou a na důkaz svých slov se strašně důležitě zatvářil.

„No jasně. Pojď!“ Popadl Alan chlapcovo předloktí a táhnul ho někam chodbou.

„Počkej, ty si mě neslyšel?“ Nechápal Arvel.

„Ano, slyšel.  Ale ještě před tím si se mnou dáš snídani.“ Pronesl Alan vážným hlasem, nepřipouštějící námitky.

„Ah...no dobře.“  Kapituloval chlapec a nechal se odtáhnout do velké jídelní místnosti.

Nikdy neměl moc rád, jak ho služebné obskakovaly. Bylo to v celku zvláštní, když k tomu byl celý život vychováván, ale on byl vždycky zvláštní. A to není řeč o jeho lásce k drakům.

„Arvele, chci s tebou o něčem mluvit. Mám tě učit s mečem, ale... proč mám takový pocit, že ty ne že nezvládneš zabíjet ty potvory, ale že nechceš?!“ Naklonil se k němu blíž a provrtal ho pohledem.

„Nó, ohledně toho...“ Sesunul se chlapec na židli níž a snažil se vymyslet dost věrohodnou výmluvu.

„Nevykrucujte se princi.“ Sebral Alan velký pohár a napil se.

„Ano. Je to pravda, jsem po staletí první Lendoran, který nechce zabíjet draky!“ Vyskočil ze židle a s demonstrativním prásknutím dveří zmizel.

Jen co se dostal dostatečně daleko od jídelního sálu, plnou rychlostí se rozeběhl k hlavní bráně. První měl v úmyslu vzít si s sebou koně, ale to by nedělalo dobrotu. Poblíž brány se zastavil a schoval se za kamenný sloup. Na nádvoří byl král a něco vyřizoval s poslem. Arvel tiše zaklel a rychlou otočkou zamířil do kuchyně.

„Zdravím, jak se dneska vede?“  Prohnal se kuchyní jako velká voda.

„Princi, nemáte zákaz vycházení?“ Pousmála se mírně zavalitá kuchařka a opřela se o stůl. Už byla na Arvela zviklá, chodil do kuchyně od malička, třeba jen vylizovat mísy.

„Ano. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí, není tak?“ Zasmál se a skočil na římsu velkého okna.

„Máte pravdu princi. Tak ještě že já jsem vás tady neviděla.“ Pokývala kuchařka hlavou a sebrala nůž.

„Děkuji, jsem ti zavázán.“ Usmál se naposled Arvel a vyskočil z okna.

„Opět!“ Zakřičela za chlapcem ještě kuchařka a s přetrvávajícím úsměvem se dala do připravování obědu.

 

Arvel utíkal lesem, co mu síly stačili. Modlil se, aby tam drak pořád byl, v lepším případě živý.

U jeskyně se zhluboka nadechnul a nakoukl dovnitř. Zvíře tam opravdu pořád leželo, ale v bezvědomí. Což nebylo tak úplně na škodu. Přiskočil k němu a začal si vytahoval všechny potřebné léčitelské potřeby. Byl přesvědčen, že ho zvládne zachránit.

Strávil u draka dlouhou dobu, skoro celé dopoledne. Když si uvědomil, kolik musí být nejspíš už hodin, málem se vyvrátil. Rychle se sbalil a u východu se ještě odíval na toho krásného tvora. Opravdu doufal, že až draka uzdraví, nebude ho to stát život. Ale nemohl by ho nezachránit.

 

„Arvele, čekám tady už hodinu. Ještě jednou se to stane a vykašlu se na tebe!“ Postavil se mírně naštvaný Alan a zatočil v rukou mečem, který následně hodil zadýchanému Arvelovi.

„Omlouvám se, trochu jsem se zdržel!“ Shodil si chlapec brašnu z ramene a zaujal bojoví postoj.

„Jedl jsi vůbec?“ Následoval Alan jeho vzoru.

„Ne.“ Přiznal chlapec neochotně. „Alane, o tom před tím....“

„Nebudeme o tom mluvit.“ Pokýval muž hlavou a učinil proti chlapci první výpad.

 

A tak začala Arvelova zběsilá honička. Když zrovna necvičil s Alanem, trávil veškerý svůj čas u draka. Někdy vedle něj jen tak seděl a četl si. Jeho zranění se hojilo ukázkově. Draci museli mít nějaké extra rychlé hojení. Což samozřejmě lidé neměli, takže Arvelovi zranění na ruce se pořád nechtělo zahojit. Bolelo to čím dál tím víc. Už vyzkoušel snad všechno, ale rána se ne a ne zacelit. A trénování s meči mu taky moc nepřidávalo. Jen s otcem se to neuvěřitelně zlepšilo. Král byl nadšený z toho, jak jeho syn trénuje a snaží se být lepší. Už mu ani nezakazoval opustit hrad. Což bylo v celku nebezpečné, protože se v jejich království objevovali draci téměř každý den. Ale neútočili, jen jakoby snad něco hledali. Arvel se dlouho zaobíral otázkou, jestli snad nehledali jeho pacienta, ale byly by zvířata něčeho takového schopni? Že by hledali svého vrstevníka?

Jednou, když Arvel zase utíkal lesem, aby mohl drakovi zkontrolovat ránu, která byla už ve směs v pořádku, se ani nepodíval a rovnou vešel do jeskyně.

„Zdravím. Tak mě tu zase máš. Myslím, že to tvoje zranění už bude v pořádku, co nevidět by ses měl prob-“ Mluvil si více méně sám pro sebe, jako vždycky, když tam byl a přehraboval se v tašce, když zvedl hlavu a ztuhl.

Koukaly na něj dvě velké, rudě žhnoucí oči. V první chvíli nevěděl co dělat. Bylo to tady. Už se probudil a teď ho rozsápe. Za dobrotu na žebrotu. Hleděl na nebezpečné zvíře, jak se zvedl a přivřelo oči. Bál se a když se drak rozešel a zamířil se zlověstným vrčením k němu, pustil brašnu na zem. Rána draka nejspíš vyplašila, proto se vzepjal a z plných plic zařval Arvelovi do obličeje. Chlapec se přikrčil a spadl na zadek. Rukama si chránil obličej a celý se třásl.

„Prosím tě nezabíjej mě, po případě nejez. Já bych ti vůbec nechutnal, jsem jen kost a kůže! Panebože prosím, nic jsem ti neudělal!“ Neodvažoval se na zvíře před sebou vůbec podívat. 

Každou chvilku očekával smrt, ale po pár minutách, když se nic nedělo, opatrně rozevřel prsty a podíval se. Drak před ním, ho sledoval obezřetným a trochu podezřívavým pohledem.

„Já-já...ty my sice nerozumíš, ale opravdu jsem ti nechtěl ublížit. Už asi tři týdny se tady u tebe starám, jen jsem ti chtěl pomoct.“ Pokusil se Arvel nějak obhájit. Když viděl, že ho drak nechce, nebo aspoň v nejbližší době neplánuje zabít, pomalu vstal a postavil se na roztřesená kolena. Zvíře před ním začalo vrčet, jak chlapci ještě nevěřilo, ale nic jiného neudělalo.

„Nebudeš mě jíst?“ Zkusil opatrně a pro jistotu vystoupil z jeskyně.

Drak ho následoval a nespouštěl ho z očí. Pořád vrčel, ale trochu to vypadalo, jako by se pobavené smál. Venku se Arvel zastavil a drak ho v kolečku obešel. To zopakoval ještě jednou a při tom začichal. Arvel z prvu nechápal, co to dělá, ale když mu drak nežduchl čumákem do zraněné ruky, pochopil. Bolestně syknul a zranění si chytil druhou rukou.

„Co to děláš? Málem si mě rozsápal, bolí to.“ Vyhrnul si Arvel opatrně rukáv košile a odmotal obvaz.

Rána nevypadala moc dobře. Arvel si chtělo podat z brašny další obvaz, ale drak ho zastavil a zhluboka se mu podíval do očí. Potom sklonil hlavu a ránu několikrát olízl. Chlapec první ucukl, ale potom nechal daraka dělat co chtěl. Bylo mu to v celku jedno, hlavně aby ho nezabil. Když zvíře zvedlo hlavu, podíval se na svoji ruku. Ač to bylo sebeneuvěřitelnější, zranění vypadalo o mnohem líp, než před chvílí a skoro už nebolelo.

„Děkuji.“ Usmál se Arvel a ruku si znovu zavázal.

Když skončil, po očku se podíval na draka, který ho celou dobu zvědavě pozoroval. Otočil se k němu a vztáhl zdravou ruku na znamení, jestli ho může pohladit. Drak se na něj podezřívavě podíval  azavrčel. Arvel zavřel oči a sklonil hlavou, ale ruku nesvěsil. Čekal. Jestli mu bude chtít dovolit se ho dotknout, tak se sám přiblíží. Jestli ne, ukousne mu ruku. Po chvilce na své dlani ucítil hladké šupinky. Pomalu otevřel oči. Dotýkal se ho na hladkém čele. Netrvalo to dlouho, než drak svoji hlavu zase odklonil a odešel pár kroků vzad.

 

„Ještě chvíli a budeš moct odletět. Je to v celku ironie, že já tě tu zachraňuju a ty za pár dní zase přiletíš a budeš zabíjet, ale nemohl jsem si pomoct.“ Mumlal si Arvel, když si šel pro tašku. Byl rád, že ho drak nezabil. Nejspíš mu byl vděčný za záchranu. Rád si v jeho přítomnosti povídal, když věděl, že mu nerozumí.

 „Vy draci jste tak krásní, nechápu proč spolu musíme bojovat. Všechno by bylo úplně jinak. Ty jsi tak nádherný, nejhezčí drak, kterého jsem kdy viděl.“ Otočil se na zvíře, které leželo pod jedním stromem a klidně ho pozorovalo.

Arvel se podíval na oblohu. „Ještě chvíli tu můžu být.“ Zkonstatoval a přišel se posadit blíž k drakovi, ale zase dostatečně daleko. Sice už mu vyměnil obvaz, ale pořád nevěděl, jak to s kontaktem má. Posadil se do tureckého sedu a vyndal si knížku o léčitelství. Ale nemohl se na ni soustředit. Musel myslet na to stvoření vedle něj. Konečně mohl být tak blízko drakovi. Myslel na to, jak úžasné by to bylo, kdyby spolu jejich království vycházely. Vždyť draci jsou tak překrásní. Čtyři svalnaté nohy, úžasná hra svalů, když po nich chodí. Obrovské křídla a krásná hlava. Nemluvě o dlouhém štíhlém ocasu. Zvedl hlavu a začal si draka nenápadně prohlížet. Vždycky, když si s ním četl, ležel o něj opřený, ale to nebyl při smyslech. Ještě chviličku po něm pokukoval, dokud se zvíře nezvedlo a pomalými kroky nepřišlo až k překvapenému chlapci. Arvel předstíral, že čte, ale zajímalo ho, co to drak provádí. Ten si těsně u něj lehl a trochu se o Arvela otřel. Že by to znamenalo, že se o něj může opřít? Byla pravda, že za ten jeden den byl schopný si u něj vybudovat nějakou tu důvěru. No aspoň už si ani jeden z nich nemyslel, že ho ten druhý chce zabít, což byl v celku dobrý postup. Arvel se rozhodl trochu zariskovat a malinko se opřel o drakovo břicho. Když viděl, že s tím zvíře nemá žádný problém, opřel se o něj celou svou muší vahou a znovu začal předstírat čtení. Drak si položil hlavu na přední tlapy a zavřel spokojeně oči. Dalo by se říct, že jim spolu bylo dobře.

Kdo ví, jak dlouho tam spolu leželi. Když se začalo stmívat, Arvel vyskočil na nohy a zaklel. Nejspíš musel usnout, sakra! Alan ho zabije, byl tam celý den.

„Panebože, musím jít!“ Rozhlédl se a rychle sebral svoji tašku. „Já... zítra zase přijdu a převážu ti ránu.“ Odpověděl na drakovu překvapeně zvednutou hlavu.

Drak až moc inteligentně pokýval a položil si hlavu zase na tlapy. Skoro to až vypadalo, že si nepřeje, aby Arvel odešel. Sledoval ho smutným pohledem. Chlapec se usmál a vyběhl do lesa. Celou dobu mu to vrtalo hlavou. Ten jeho inteligentní pohled. Nejspíš mu scházeli ostatní draci. Proboha proč ho vůbec zachraňoval? Až se uzdraví, nejspíš první co udělá bude, že se svými vrstevníky zaútočí na jeho království, na jeho lidi. Ale tenhle mu nepřipadal jako krvežíznivé monstrum, jak ho to vždycky učili. Bylo mu s ním dobře.

Thle myšlenky ho trápily celý ten týden, co trávil čas s drakem a Alanem. Bylo to jako týdny před tím, jen to bylo o něco těžší. To, že byl drak vzhůru a nepřipadal mu vůbec nebezpečný, mu moc nepřidávalo v učení, jak správně ho později má zabít. Strávil s ním tolik času, že si ani neuměl představit, jaké to bude, až zmizí. Našli spolu jezero, kde drak lovil ryby a Arvel se jen koupal. Nebo mu Arvel předčítal z jeho léčitelských zápisků a vysvětloval mu, jak ho léčil, nebo jak vyléčit i jiná zranění. Nejspíš tomu drak ani nerozuměl, ale nevadilo mu to. Vždycky se tvářil tak chápavě a prostě to byl skvělý posluchač, když už nic. Jistě, chvíli přemýšlel, že by drakovi začal nějak říkat, ale bál se, že by k němu tak až moc přilnul, proto to byl prostě drak, nebo dráček. Nechtěl si přiznat, že ho měl rád. Ale každým dnem se za ním víc a víc těšil. Proč by taky ne, když byl v zámku, musel ze sebe dělat něco, co nebyl, ale když byl s ním, mohl být sám sebou.

Jednoho dne zase tak seděli u jeskyně a Arvel si maloval draka do notesu. Rád kreslil. S úsměvem ležel na břiše a nezaujatě pobrukoval nějakou melodii. Sem tam zamumlal něco o tom, jak je ten drak nádherný. Malovat ho byla sama radost.

„Hotovo.“ Zajásal a přešel k ležícímu drakovi, kterému se opřel o přední tlapu, aby byl blíž k jeho hlavě a mohl mu ukázat svůj výtvor. „Dívej se, jsi krásný.“ Usmál se a znovu se podíval na kresbu. Podle jeho úsudku se mu povedla, i když drakovi se asi nelíbila, protože vydal neidentifikovatelný zvuk a sklopil smutně hlavu.

„Co, nelíbí se ti? Ale královský kreslíř tvrdil, že mám talent!“ Postěžoval si Arvel.

Něco na tom co řekl, draka nejspíš zaujalo, protože zvedl překvapeně hlavu a zadíval se na něj.

„Co? To sem fakt tak strašný?“ Protáhl chlapec obličej, ale drakovi se pořád něco nezdálo.

„No, tak ten královský malíř? Jo...no, byl to můj skvělý přítel, vůbec se ke mně nechoval jako k princi, ale normálnímu klukovi.“ Usmál se sám pro sebe a zavzpomínal. Škoda jen, že malíře zabil jeden rozzlobený drak, když ho maloval uprostřed bitvy.

Drak úzkostlivě zavil a položil si obě tlapy na hlavu. „Co se děje? Ah, neřekl jsem ti, že jsem princ, že? Víš, kdybych mohl, nejraděj bych nebyl. Otec ze mě chce mít drakobijce, ale já bych raději léčil, navíc nevím, proč se musíme napadat. No uznej, kdyby jsme žili v míru, všechno by to bylo úplně jiné. Vždycky mě učili, že jste jen nestvůry, ale jestli je každý drak jako ty, všechno co o vás víme, je špatně.“ Povzdechl si Arvel a pohodlněji se opřel o podle všeho zaujatého draka.

„Vždyť ani nikdo pořádně neví, jak to všechno začalo. Jen dál slepě bojují.“ Zavřel chlapec oči.

Najednou se drak nečekaně zvedl. Arvel se taky postavil a zvědavě pokukoval po obrovském zvířeti, jak zašlo do jeskyně. Přemýšlel, jestli má jít za ním, ale nakonec nešel. Podíval se na nebe a usoudil, že by měl jít.

„Už musím jít.“ Přehodil si tašku přes rameno a otočil se k odchodu, když ho nečekaně zastavil hluboký mužský hlas.

„Počkej. Zůstaň tu ještě chvilku.“

Arvel se pomalu otočil. V momentě mu spadla brada až k zemi. O skálu se opíral vysoký

kopie---20050811_714_girl_by_heise-205676363a.jpg

 muž, ale jaký! Vysoký, hodně vysoký. Perfektní postava. Byl celý v černém. Dlouhé svalnaté nohy mu obepínaly úzké kalhoty a po kolena vysoké, kožené boty. Na sobě měl černý kabát a kolem krku černé peří. Celé to oblečení vypadalo jako nějaký oblek. Byly na něm stříbrné ozdoby a brože s černými nebo průhlednými kameny.

A jeho obličej! Oválná tvář s krémově bledou pokožkou a vystouplými lícními kostmi. Měl rudé, mírně přivřené oči, orámovány dlouhými řasami. Přes jedno měl vytetovaný červený znak, napůl skrytý dlouhou patkou, uhlově černých vlasů do pasu prostoupené stříbrnými pramínky. A samozřejmě nádherné, plné rty.

„Kdo, kdo jste?“ Vykoktl šokovaný a okouzlený Arvel a udělal krok v zad.

„Ptáš se? Strávil jsi se mnou několik týdnů.“ Promluvil znovu tím smyslným hlasem a odpíchl se od skály.

Teprve až teď si Arvel všiml špičatých uší s rudými kameny v náušnicích.

„Ne, to-to není možné, kde-kde je ten drak?“ Ustupoval chlapec pořád dozadu. Ten muž vypadal nebezpečně a Arvelovi z něho běhal mráz po zádech, ale nebyl sto určit, jestli příjemný, nebo nepříjemný.

„Tady, jsem to já, o koho ses staral. Mé jméno je Cedrik.“ Zdvořile se poklonil, ale nespouštěl z chlapce oči.

Arvelovi se tomu nechtělo věřit. Je možné, aby ten drak byl tento krásný muž? Je možné, aby všichni draci byli jemu podobní lidé...no lidé...

„Ne, to není pravda. Nevěřím vám!“ Kroutil rezolutně hlavou.

„Tak tě přesvědčím.“ Odtušil muž, neboli Cedrik, jak řekl. Rozepnul si kabát a na jedné straně ho nadzvedl. Mimo jiné, třeba jako úžasně vypracovaných břišních svalů, naskytl chlapci phled na řeznou, téměř zahojenou ránu pod paží.

Arvel vytřeštil oči a přestal couvat. Málem se neudržel na rozklepaných kolenech. To snad ani nebylo možné!

„Ale-ale jak to?“ Nepokusil se ani zavřít otevřenou pusu a drtil brašnu s bylinkami na prsou.

„Všichni draci jsou jako já. Neboj se, pojď blíž.“ Natáhl k němu dlouhou ruku a udělal pár kroků do předu.

Stříbrovlasý chlapec se už ani nesnažil protestovat, nebo utéct. Vložil svoji tenkou ruku do jeho velké dlaně. Při doteku jím projel slabí proud. Bylo příjemné se ho dotýkat. Bez protestů se nechal odvézt krátkou cestu k jezeru, kam často spolu chodili. Ještě pořád byl vykolejený z toho všeho. Snažil se to pochopit. Jak se dostal do té situace. Seděl u jezera po boku nádherného muže, nejspíše na půl draka.

„Arvele, chci ti poděkovat za záchranu. Jsem ti nesmírně vděčný.“ Naklonil se k němu a usmál se.

Ten úsměv byl odzbrojující, jako by snad sám jeho zjev nestačil. „To- to nestojí za řeč.“ Pokusil se chlapec usmát, ale moc mu to nešlo. Byl velmi nervózní a zmatený.

„Ne, jsem ti zavázán do konce života. Jsi po staletí první Lendoran, co ví o naší pravé podobě. Jsme tak velice zranitelný, ale ty mi neublížíš, že?“ Pohlédl Cedrik na Arvela pohledem, který se snad ani nedal popsat.

Chlapci připadalo, že všechno co Cedrik udělal, bylo až neuvěřitelně smyslné. „Myslím, že bych proti vám neměl šanci, ani kdybych vám ublížit chtěl.“ Odtušil chlapec.

„Nemusíš mi vykat. Stejně tu ještě nějakou dobu musím zůstat.“ Přel se Cedrik lokty o trávu, ale i nadále skenoval Arvela pohledem.

„Do-dobře. A já myslel, že mě sežereš, až se probudíš.“ Vydechl Arvel.

Cedrik se hlasitě rozesmál. To ho pobavilo. Chlapec na něj hleděl jako na samo božstvo. „Arvele, my lidi nejíme. Vlastně ani moc nemusíme sirové maso, je to odporné, uchylujeme se k němu, jen když nemáme na výběr. Připadám si potom jako zvíře.“ Upřesnil Cedrik.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Jak je to možné?“ Zeptal se chlapec a otočil k nádhernému muži oči. Nikdo v království nebyl tak krásný, ani zdaleka. Okouzleně sledoval dokonale bledý obličej. Přes vlasy teď nebyly moc dobře vidět zašpičatělé uši, nic méně Arvel už si jich jednou všiml.

Měl by se snad tajemného muže bát? Ale když tu tak seděl, vedle něj, neměl strach. Cítil se klidně a v bezpečí.

„Já nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Dračí lid, jak nám starší říkávají, je starý už několik tisíc let.“ Odpověděl klidně Cedrik. Po chvilce si všiml Arvelova upřeného pohledu a s úsměvem se na něj otočil. „Děje se něco?“

„Ne, nic.“ Sklopil chlapec přistiženě oči. Vlastně se neodělo, ale nevěděl jak se na to zeptat.

Rozhodl se to nechat na později. „Cedriku? A to všichni draci, nebo teda dračí lidi, jsou takhle krásní?“ Našpulil Arvel zvědavě rty. Tížilo ho ještě hodně otázek, ale nechtěl je všechny vychrlit naráz.

„Myslíš, že já jsem krásný?“ Pozvedl Cedrik zvědavě obočí.

Chlapec zčervenal. Až teď si uvědomil, co řekl. Vlastně mu tak nějak vysekl poklunu. Ale byla to pravda, tak nad tím ani nějak nepřemýšlel. „No, ano.“ Sklopil oči, jako dnes již po několikáté.

„Nevím, jak posuzuješ kdo je krásný.“ Usmál se černovlasý muž a dál si chlapce prohlížel. Líbil se mu. A taky byl rád, už dlouho si s nikým jen tak nepopovídal. Ale věděl, že se bude muset co nevidět vrátit. Dnes se chtěl s Arvelem rozloučit, ale nějak se k tomu nemohl dokopat. Hodně ryskova, už když mu ukázal pravou podobu, navíc ještě když je to královský syn. Ale možná právě to ho utvrdilo v tom, že mu může věřit. Byl to princ, budoucí král a přesto mu pomohl. Zachránil ho, i když tak šel proti svému otci.

„Já už musím jít, nikomu to o vás neřeknu, přísahám.“ Zvedl se Arvel na pořád trochu rozklepané nohy.

„Arvele, počkej!“ Vyskočil Cedrik a popadl chlapce za ruku.

„Cedriku, já mám na tebe prosbu.“ Vypadá to, že později je teď. Vážně po tom moc toužil. „Chtěl bych si tě namalovat.“ Upřel na muže úpěnlivé oči.

„Ale vždyť už si mě maloval.“ Nechápal Cedrik.

„Ne, já myslím takhle.“ Upřesnil Arvel a pohladil Cedrika po tváři.

Je možné, aby se mu ten kluk líbil ještě víc než do teď. Bez přemýšlení se usmál a vyhověl mu, i když věděl, že by neměl. „Dobře, můžeš.“

„To jsem rád.“ Spustil Arvel ruku a Cedrikova zklamaného výrazu si nijak nevšímal. Rozeběhnul se, ale hned se zase zastavil. „Cedriku? Budeš tu zítra, že ano?“

Černovlasý muž se usmál a rozešel se k němu. Dvěma prsty ho vzal za bradu a přiblížil svůj obličej k jeho. „Slibuju.“ Políbil ho na rty.

Chlapec zůstal stát jako opařený. Chviličku Cedrikovi opětoval upřený pohled, ale dlouho se do rudých očí dívat nevydržel a sám ty svoje pod vlivem rtů druhého muže zavřel.

Cedrik si ho ještě chviličku držel u sebe něž ho pustil a nad jeho vyjevených výrazem se musel zasmát. „Tak utíkej.“ Připomněl mu a otočil se k odchodu.

Arvel přikývnul a vyběhnul na kopec. Tam ho ještě zarazil hrdelní zvuk od jeskyně. Zastavil a otočil se. Ležel tam na trávě velký černý drak a sledoval ho červeným pohledem. S úsměvem, který se Arvelovi držel na rtech, se rozeběhnul k hradu.

 

Sotva dorazil do haly, kde už Alan samozřejmě nebyl, shodil si tašku z ramene. Měl špatné svědomí, že se tak moc zpozdil.

Najednou se mu těsně vedle hlavy zabodl do zdi nůž. Málem chudák vyletěl leknutím z kůže. Otočil se a zůstal zírat na nejspíše hodně vytočeného muže v křesle.

„Alane?“ Zašeptal Arvel a chtěl přejít k němu, ale muž byl rychlejší a hodil na něj další nůž, který mu proletěl kolem tváře a nechal na ní škrábanec, ze kterého se spustila krev.

Alan se zvedl z křesla a rychlým krokem se dstal až k chlapci, který se držel za poraněnou tvář. „Zeptám se jenom jednou. KDE JSI BYL?“

„Alane, omlouvám se. Já jsem byl na bylinkách a...“ Snažil se vymyslet nějakou lež, ale nebylo mu t dovoleno.

Muž s platinovými vlasy zvedl ruce a práskl s nimi do zdi po stranách Arvelovi hlavy a znemožnil mu tak útěk. „Tak ještě jednou. Kam pořád chodíš? Arvele, ty víš, že tě mám rád, ale čeho je moc, toho je příliš. Buď mi hned řekneš, co to děláš, nebo kašlu na všechno a nechám tě v tom sám, rozumíš?“

„Alane já...“ Hleděl mu Arvel do rozzlobených očí plných ultimát. Přemýšlel, jestli mu to má říct. Jenže si brzo uvědomil, že prostě nemůže. „Nemůžu ti to říct, promiň.“ Sklopil oči.

„Dobře.“ Spustil Alan ruce a vytrhl ze zdi dva nože.

„Alane, počkej...“ Pokusil se ho Arvel zastavit.

„Ne.“  Práskl Alan dveřmi a nechal chlapce stát v tichu.

Arvelovi se hlavou promítalo všechno, co se stalo za několik těch týdnů. Přemýšlel, jestli by udělal líp, kdyby nechal Cedrika zemřít, ale to hned zavrhnul. Jen ho mrzelo, co všechno se může stát, až zmizí. Klidně by ho on sám mohl zabít. Přece ho nezná, neví jak přemýšlí... třeba ho zabije ještě než odletí. Jenže tomu on nechtěl věřit. Za ten čas, co strávil s Cedrikem mu nepřišel, jako bestie, jak mu draky už od mala popisovali.

Byla to pravda. Měl ho rád... hodně rád. S úsměvem se dotkl rtů na kterých pořád cítil ty jeho a sebral tašku. Naposled se provinile podíval na halu, kde už nějakou dobu trénoval s Alanem a zavřel za sebou dveře.

Hned ráno vyskočil z postele a začal si balit uhly a skicák. Nemohl se dočkat setkání s Cedrikem.

 Když procházel kolem hlavního sálu, uslyšel rozzlobené hlasy jak svého otce s Alanem, tak ještě několika dalších bojovníků. Opatrně se přilepil na přivřené dveře a zaposlouchal se.

„Co budeme dělat? Objevují se tu každý den několikrát!“ Řekl jeden hlas, ale druhý mu hned oponoval.

„Nevíme co se děje.“

„Můžeme jen čekat, dokud nezaútočí.“ Povzdechl si Aven.

„Myslím, že mají nějaký důvod, proč se tu vyskytují tak často. Připadá my, že něco hledají.“ Zapřemýšlel Alen.

„Alene, draci nemají rozum, nemůžou nic hledat. Nespíš si obhlédávají terén aby nás mohli zase napadnout. Musíme se přece...“ Odtušil nějaký další hlas, ale Arvel ho nedoposlechnul.

Rychle vyběhnul ze zámku a málem se přerazil, jak pospíchal k jeskyni.

„Cedriku? Jsi tady?“ Nakouknul dovnitř, ani muže ani draka nikde neviděl. Srdce mu začalo zběsile tlouct. Nebyl tam! Ale přece mu slíbil, že neodejde. Copak by zmizel bez rozloučení a ještě porušil slib? Do očí se mu nahrnuly slzy. Věděl, že bude muset odejít, ale když to bylo tady, bylo mu smutno, že už ho nikdy neuvidí, aspoň jinak než při zabíjení jeho přátel. Nakonec ho ještě napadla poslední možnost. S nadějí vyběhnul k jezeru, kam se chodívali koupat a zaplavat si.

Málem vyplivnul duši, když doběhnul na místo a se slzami v očích sledoval klidné a hlavně prázdné jezero. Vydýchaně se posadil na zem a složil si hlavu do dlaní. Nemyslel si, že ho to až tak sebere, ale stalo se. Najednou uslyšel malé žbluňknutí. Zvedl hlavu a s vykulenýma očima sledoval svalnatou postavu, jak se noří z vody. Muž hodil mokrými vlasy a rukou si je uhladil, aby mu nepadaly do očí.

Když uslyšel, jak se Arvel pohnul s trhnutím se otočil, ale jakmile ho poznal, se usmál. Natáhl ruku a naznačil mu, aby šel za ním. „Pojď za mnou.“

„Ne, ne... počkám na tebe tady.“ Popotáhnul a utřel si slzy z očí, které se ne a ne zastavit.

„Ty pláčeš?“ Zamračil se a připlaval blíž.

„Ano, leknul jsem se.“ Znovu popotáhnul a složil ruce do klína. „Myslel jsem, že už tu nebudeš.“

„Pojď sem!“ Nasadil tón, který nepřijímá námitky a natáhnul ruce.

Arvel se raději opravdu vysvlíknul z oblečení a vlezl do teplé vody. Připlaval k Cedrikovi, který mu hned obtočil ruku kolem pasu a přitáhnul si ho blíž. Chlapci nezbylo nic jiného než mu položit ruce na ramena. Nevěděl, že tohle chtěl Cedrik udělat pokaždé, když spolu plavali v jezeře, ale přes svou dračí podobu nemohl.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“ Setřel mu druhou rukou slzy, které mu pořád brázdily tvář.

„To je v pořádku, ale, není to nebezpečné, být tu takhle? Kdyby tě někdo našel...“ Odtušil Arvel.

„Je, ale už jsem to nemohl vydržet. Nesnáším, když se nemůžu proměnit takhle dlouho. Navíc...umím se bránit i takhle.“ Usmál se Cedrik.

„Tomu věřím.“ Usmál se posmutněle Arvel. „Cedriku...oni tě hledají. Draci. Vrací se sem dennodenně.“

„Ano. Tušil jsem to. Přece jen, ztráta budoucího krále by neměla zůstat jen tak.“ Pokrčil Cedrik rameny jakoby nic.

„Cože...ty jsi PRINC?“ Vytřeštil Arvel oči a odrazil se od něj.

„No jistě. Ale to ty taky, ne?“ Zasmál se muž a připlaval zase zpátky k němu.

„A-ale to je úplně něco jiného! Ty jsi princ a já taky. A nenávidíme se. To-to...“ Začal namítat zběsile chlapec a snažil se nenechat se od Cedrika obejmout.

„To není pravda. Nebo ty mě snad nenávidíš?“

„Ne, samozřejmě že tě mám rád!“ Vzdal Arvel všechny protesty a nakonec se k druhému tělu přitiskl sám.

„Taky tě mám rád, ale musím pryč. Už zítra.“ Pohladil ho Cedrik po stříbrných vlasech.

„Já vím.Ale, kam se to vlastně vrátíš? Kde leží tvoje království?“

Cedrik přivřel oči a podíval se nahoru na oblohu.

Arvel vytřeštil oči v uvědomění. „Jo aha, proto jsme vás nikdy nemohli najít, ať jsme pluli kamkoliv.“

„No jo.“

 

Ten den, byl nejkrásnější jaký kdy zažil. Byl tak šťastný, když tam mohl být s ním. Když ho mohl malovat. Po dokončení kresby leželi na zemi vedle sebe.

„No počkej, nemám takovýhle nos.“ Ukázal Cedrik na obrázek.

„Ale máš!“ Oponoval mu Arvel a z blízka sledoval svůj výtvor.

„Ne nemám.“

„Ale jo, máš! Přesně takovýhle.“

„Ne, svůj nos znám a takový není!“ Namítl Cedrik se smíchem.

„Je. Vidím tě, i tvůj nos. A moc ti sluší, neměnil bych ho.“ Zvedl Arvel obrázek do vzduchu a z dálky se na něj podíval.

„Myslíš?“ Usmál se. „Nemyslím to vážně. Nakreslil jsi to krásně.“ Zastrčil si pramínek vlasů za ucho.

Arvel si nemohl pomoct a otočil se. Chviličku sledoval se zaujetím zašpičatělé ucho, než si ho Cedrik všiml.

„Zvláštní?“ Usmál se a dal si vlasy zase zpátky.

„Ne, ne. Jen... neobvyklé.“ Natáhnul se chlapec a odhrnul pramínky uhlově černých vlasů pryč.

„Pojď, chtěl bych ti něco ukázat.“ Zvedl se najednou Cedrik a vytáhl Arvela s sebou.

„Co?“ Nechápal.

Cedrik se pousmál a vešel do jeskyně. Za chviličku z ní vypochodoval obrovský drak a přišel k Arvelovi. Lehnul si.

„Ty chceš, abych si na tebe vylezl?“ Zkusil chlapec. Pokývnutím mu dal najevo, že se nemýlil. Proto si s menšími obtížemi vylezl na drakovi záda.

„No, tak jsem tady, co chceš-ÁÁÁÁÁÁÁÁ“ Nechápal zprvu Arvel, ale nevšiml si, jak Cedrik roztáhnul křídla. Sotva co se vznesli od země hlasitě vykřiknul  křečovitě se ho chytil kolem krku.

„Co to proboha děláš?!“ Křičel Arvel a měl zavřené oči jak nejvíc to šlo.

Odpovědi se mu dostalo v hlasitém zařvání. Pomalinku pootevřel oči a okouzleně sledoval krajinu pod sebou. „Cedriku, to je nádhera.“

Nebyl si tak úplně jistý, ale přísahal by, že se drak pod ním začal smát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

Karin, 7. 10. 2017 21:36

Krásné jdu číst druhý díl.

10.7 2012

Karin, 10. 7. 2012 18:22

Jsem zvědava jestli zůstanou spolu,mohli by aspoň by se už nezabijeli.Vládli by spolu.

:)

Frux, 1. 3. 2012 21:11

Teda to bylo. No nedá se to slovy popsat. úžasně geniální, promyšlené a nevím co všecko. ještě že nemusím čekat na pokračování a můžu si ho hned přečíst. Asi bych to totiž nepřežila:D

.............................

Rhea, 21. 1. 2012 20:09

Vážně nádhera. Prosím, co nejdřív další díl. Prosííím.

užasni

kaca, 15. 1. 2012 17:39

opravdu nadhera, už se nemužu dočkat na pokračko.
a když už budeš u toho tak bys mohla napsat dalši pokračováni Destiny nebo Jeden pohled
tyto kapitolovky se mi opravdu hrozně moc libi, a knim si hodně dlouho nic nenapsala
Neber to jako rozkaz ale žadost
Prosím:)

....

ella, 15. 1. 2012 15:54

Ahoj krasny pribeh ... chtela jsem se jen zeptat kdy pridas druhou cas uz se nemuzu dockat
diky moc

....

šárka, 29. 12. 2011 21:38

nádhera, je to úžasný už se nemůžu dočkat pokračování

Kawaiii

Mysticia-sama, 26. 12. 2011 20:59

To je úžasný, já už se hrozně těším na pokračování, to je tak slaďounkýýýýý kjááá

O_O

Ilay, 25. 12. 2011 22:17

Zabiju te a rozčtvrtím, ale ještě předtím...xDD
Jak jsi to předemnou dlouho schovávala to je božáááánovskýýý, naal sem to pokračování, které nemáš, protože jinak tu umřu, to bylooo AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA...xDD zabij mě prosím nebo to udělám sama...xDD

Nádhera...

Yumiko, 25. 12. 2011 16:29

...vážně naprosto dokonalý! a doufám, že se toho pokračování dočkáme co nejdřív, poněvadž je to naprosto suprový a já už se na to těšim jak baba na důchod! :D :D úžasný!
Jinak, doufám, že si si včerejšek užila a přeju krásné prožití vánočních svátků.. :D