Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Tak, jak to mělo být-2.Část

24. 1. 2012

 Letěli dlouho. Cedrik se s Arvelem vznášel vysoko v mracích, nebo tak blízko u moře, že by se ho mohli dotknout. Výhled to byl překrásný. Ukazoval mu krajinu z ptačí perspektivy, když najednou zamířil střemhlav dolů, jako by se plánovat rozplácnout na zemi. Arvel začal křičet a s malinkou dušičkou obmotal svoje ruce kolem mohutného krku, ještě víc než do té doby. Poznal, že se tím Cedrik poměrně baví, když se on sám bojí k smrti. Když už myslel, že se oba opravdu zabijí, drak se těsně u země otočil a pro změnu využil nabrané rychlosti k vystoupání zase nahoru. Ale tentokrát letěl výš než kdykoliv před tím. Vystoupal až nad mraky a pokračoval pořád dál.

„Kam to letíme?“ Zeptal se Arvel, i když věděl, že se odpovědi nedočká. Ještě chvíli se rozhlížel kolem sebe, než před nimi zahlédl něco v mracích. Zamžoural a snažil se prohlédnout mlhu.

Když začal rozpoznávat obrysy, spadla mu brada skoro až na neexistující zem pod nimi. Byla to země. Ostrov plující vzduchem. Nezmohl se ani na hlásku, když Cedrik doletěl až k němu a ladně dosedl na zelenou trávu. Opatrně z něho slezl a s vykulenýma očima a brašnou přitisknutou na prsou pozoroval zelený les a květiny.

„Líbí?“ Položil mu, teď už zase, muž za ním ruce na ramena.

Teprve v tu chvíli se Arvel vzpamatoval a naštvaně se otočil. „Ty!“ Zabodnul mu ukazováček do hrudi a nasadil co možná nejvíc hrůzostrašný výraz, i když věděl, že mu to nejspíš moc nejde. „Ty sis to vyloženě užíval! Schválně si mě strašil!“ Mračil se na oko naštvaný Arvel a pořád bodal Cedrika prstem.

Cedrik se usmál a jednou rukou si přitáhl Arvelův drobný obličej k sobě a decentně políbil. Prostě si nemohl pomoct. To jak špulil rty, když se zlobil, tomu se nedalo odolat.

„Omlouvám se.“ Zašeptal s obličejem ještě pořád blízko jeho. „Nemohl jsem si pomoct. Zlobíš se?“

„Ano, zlobím. Ale pro tentokrát ti to odpustím, až na ty tvoje vtipy to byla krása.“ Založil si chlapec ruce na hruď a otočil se zpátky k lesu. „Děkuju, že jsi mi to ukázal.“

„Tak, jako odškodné za případné psychické utrpení, ti něco ukážu. Teď si v mém království.“ Zašeptal Cedrik a tajemně se usmál. Z čista jasna odněkud vytáhnul dlouhý černý plášť a přehodil ho Arvelovi přes ramena.

„Myslíš to vážně?“ Vykulil stříbrovlásek oči.

„Samozřejmě.“ Přivlastnil si muž ještě jednou jeho růžové rty a hned nato mu přetáhnul přes hlavu kapuci, aby mu nebylo vidět do obličeje.“Nikdo tě nesmí poznat, ty tvoje vlasy by tě hned prozradili.“ Objasnil Cedrik a sám si přes sebe přehodil úplně stejný plášť. „Pojď.“Natáhl ruku.

Arvel bez dlouhého přemýšlení nabízenou dlaň přijal a nechal se vést lesem. Líbilo se mu, jak ho držel za ruku. Měl pevný a horký stisk. Trochu omámeně si sáhnul volnou rukou na rty a usmál se. Když přes stromy zahlédnul světlo a uslyšel hlasy, trochu se napjal, ale nedal na sobě nic znát. Těsně před tím, než les opustili, se na něj Cedrik otočil a povzbudivě mu stisknul ruku pevněji.

Arvelovi se nikdy ani nesnilo o tom, že by vymohl něco takového vidět. Ocitli se ve městě, plném černovlasých mužů i žen. Roztřeseně zvednul hlavu a naprosto ohromený zíral na draky, poletující na obloze.

„To, to je-„ Nemohl vykoktat smysluplnou větu.

„Pššt.“ Pozasmál se Cedrik a vykročil.

Když kráčeli městem, lidé na nich mírně pokukovali a šeptali si. No jo, dvě osoby zahalené v černých kápích určitě nevypadají moc důvěryhodně. Ale co Arvela překvapilo bylo, že ti lidi tam... vždyť byli úplně stejní jako jeho lid. Nakupovali a smáli se spolu. Žádné krvelačné příšery.

„Cedriku, já... můžu se na něco zeptat?“ Zašeptal Arvel a popoběhnul k muži.

„Jistě.“

„Víš, no...to všichni tady jsou draci?“ Otázal se zvědavý chlapec.

„Schopnost měnit se, mají jen muži. Ženy nebojují, jsou slabé, proto je my musíme ochraňovat. Jediné ženy, se schopností se proměnit jsou v královském rodě.“ Objasnil mu Cedrik a naznačil mu, aby se podíval před sebe.

Arvel ho poslechl a dnes už po několikáté vykulil oči. Nedaleko před nimi stál obrovský zámek, ještě větší než ve kterém on bydlel a ještě krásnější.

Ale přemýšlel, proč ho Cedrik bere zrovna tam, když ho nemá nikdo najít. Jenom na sekundu ho napadlo, že by ho chtěl zradit a zavést na smrt, ale to hned zavrhnul. On mu bezpodmínečně věřil.

Potvrdilo se mu to ale teprve, když už byli skoro u hlavní brány a Cedrik ho strhnul stranou, zrovna když kolem šli stráže. Nevypadali jako drakobijci u nich, měli stáhnuté dlouhé černé vlasy do ohonů a na sobě měli oblečené podobné oblek jako Cedrik, jen míň honosné.

„Cedriku, kam to jdeme?“ Zatahal Arvel muže za rukáv, když se i s ním rozeběhnul někam dozadu za zámek.

„Musíme se zastavit u mého dobrého přítele. Pomůže nás, abychom se nepozorovaně dostali do zámku.“ Zašeptal.

Oba se zastavili až před velkými dřevěnými dveřmi. Byl to obrovský dům, hned poblíž zámku. Arvel si pomyslel, že tam určitě musí bydlet někdo důležitý.

Cedrik si stáhnul kapuci ještě hlouběji do obličeje a zaklepal. Chvilku se nic nedělo, až se dveře otevřeli a v nich se objevila drobná černovlasá služebná. Chlapec se na ni nenápadně podíval a začal proklínat krásu, kterou oplýval snad každý obyvatel ostrova.

„Zaveď mě k pánu domu.“ Promluvil Cedrik úplně jiným hlasem.

„Dobře, pojďte tudy.“ Pokynula jim, aby vešli a zavedla je po schodech dlouhou chodbou až k dalším dveřím, na které zaklepala a pootevřela je.“

„Pane Francisko, máte návštěvu.“

„Dobře, pusť je sem.“ Ozval se hlas ze vnitř.

Služebná odstoupila a nechala Arvela se Cedrikem vejít a sama za nimi zavřela dveře.

francisko.jpg

 Ocitli se v nějakém pokoji. Všude byli knihy. Uprostřed místnosti byl velký dřevěný stůl a za ním momentálně stál vysoký muž. Na sobě měl jenom nějakou zdobenou košili, která mu odkrývala dokonalý hrudník. Jak už předtím Arvel předpokládal, i pan Francisko byl nepochopitelně krásný. Dlouhé černé vlasy po pás, tmavé přivřené oči a nádherně plné rty.

Pán domu si je chvilku prohlížel, než obešel stůl a opřel se o něj. „Kdo jste?“

Cedrik se uchechtal a popošel před Arvela. „Co je to za přivítání? To jsem byl pryč tak dlouho, aby jsi na mne zapomněl?“

Muži před ním zajiskřili oči. „Cedriku? Jsi to ty?“ Odstoupil d stolu a přišel k němu blíž.

„Jistě, kdo jiný má odvahu pochodovat mezi lidmi s černým pláštěm přes hlavu?“ Sundal si Cedrik kapuci a nasadil ironický výraz.

„Cedriku... myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Objal ho pevně Francisko kolem ramen.

Na to ho Cedrik praštil do ramene, jak může být tak bláhový a myslet si, že ho položí taková hovadina. To si ale Francisko všimnul Arvela a otočil se na něj.

„A to je kdo?“ Zeptal se zvědavě.

„Arvel, můj zachránce.“ Usmál se Cedrik a stáhnul chlapci kapuci. Sotva co Francisko spatřil stříbrné vlasy, hlasitě polknul a popošel krok do zadu, při čemž vzal Cedrika sebou.

„Cedriku, to je Lendoran, co tu dělá?“ Zavrtěl mu do obličeje.

„Vděčím mu za svůj život. Zachránil mě.“

„Ale to je královský syn! Je to bratranec toho, co tě probodnul. Zbláznil si se?“ Připomněl mu něco, co už Cedrik dávno věděl.

„Ano, do něj.“ Usmál se Cedrik a pohlédl na zmateného chlapce u dveří.

„Cedriku to není dobrý nápad. Mě se ten fešáčky velitel také líbí, ale to neznamená, že mu hned všechno řeknu a dokonce ho vezmu sem!“ Zavrtěl Francisko hlavou.

„Francisko, nechci to poslouchat. Jsem si Arvelem jistý.“ Pousmál se a přišel zpátky k chlapci, kterého pohladil po obličeji. „Že?“

Arvel přikývnul, i když se cítil špatně za to, že se Cedrik hádal se svým přítelem.

„Dobře, budu ti věřit. Ale Cedriku, všichni tě hledají. Každý den několik bojovníků opouští zemi a prohledává celé Lendorské království. Král si myslí, že tě Lendorané unesli. Musíš mu jít říct, co se stalo.“

„ Jistě Francisko, řeknu. Jen... ještě jeden den.“ Usmál se Cedrik a vzal Arvela za ruku. „Pomůžeš mi, že?“

„Ne.“ Odfrknul si Francisko.

„A kdo ti pomohl, když si jako poslední ze všech neuměl vzlétnout?“ Prohodil jakoby mimochodem Cedrik a kouknul bokem.

Ale Francisko se toho nějak chytnul. Přivřel oči a jakoby hrdelně zavrčel, až se Arvel trochu leknul a přikrčil se.

„To bylo v sedmi, ty parchante.“

„Takže?“

„A kam se chceš dostat?“ Povzdechl si Francisko.

„Ke mně.“ Prohlásil rozhodně Cedrik.

„A to chceš dokázat jak?“ Rozhodil rukama Francisko už plně smířen se svým osudem.

„S tvojí pomocí, jak jinak?“ Zasmál se Cedrik a vyšel ze dveří už s kapucí na hlavě a za sebou táhnul trochu zmateného Arvela.

„Víš, že to tu bez tebe nebylo zas tak špatné?“ Následoval je Francisko mírně znechucen.

„Ale nepovídej, určitě ses mě už nemohl dočkat a každou noc si zoufale křičel a-“ Smál se Cedrik, ale byl hrubě přerušen ránou do ramene od Franciska.

Arvel je oba s vykulenýma očima pozoroval. Cedrika tak ještě neviděl, tak bezstarostného... vlastně nikoho ještě neviděl se tak chovat. Museli být opravdu dobří přátelé.

 

Ač to bylo neuvěřitelné, Francisko je dokázal dostat nepozorovaně přes celý zámek do Cedrikových komnat.

„Konečně.“ Shodil ze sebe Cedrik plášť na zem a lehnul si na postel.

Arvel nervózně postával u dveří. Bylo neuvěřitelné, jak strašně bylo dračí království bohaté. On měl pokoj, Cedrik celé křídlo zámku. Aspoň měli jistotu, že je nikdo nebude rušit.

„Arvele, co takhle si dát koupel? Už to vážně potřebuji.“ Usmál se muž a přešel k Arvelovi. Hbitými prsty mu rozepnul plášť a nechal ho spadnout na zem.

„Dobře, počkám tu na tebe.“ Přikývl chlapec.

„Ne.“ Zasmál se Cedrik a začal rozepínat Arvelovi košili. „Ty jsi mě nepochopil.“

 

Arvel se už se Cedrikem koupal, ale teď to bylo jiné. Seděl vedle něj jako na trní, pořád se musel ošívat. Ne že byl Cedrik krásný v obličeji, byl dokonalý celý. Jeho tělo...

„Arvele, co se děje?“ Přitáhnul si Cedrik Arvelův rudý obličej k sobě.

„To jen že...“ Nevěděl jak to říct. Byl z něj nervózní, celý se třásl.

„Pomůžu ti umýt hlavu.“ Napadlo ho nakonec a našampónoval Cedrikovi dlouhé černé vlasy.

„Dobře.“ Souhlasil Cedrik, ale stejně se mu to nezdálo. Arvel mu chtěl něco říct a neřekl. Pohodlněji se opřel zády k chlapci a nechal ho probírat se jeho vlasy. Bylo to příjemné.

Arvel naposled muži oplachoval vlasy a nebyl si tak úplně jistý, co by si představoval potom. Celý uvnitř hořel, neidentifikovatelným žárem.

„Ukaž, taky ti pomohu.“ Přetočil se Cedrik tak rychle, že si toho Arvel ani nevšimnul. Dlaněmi mu přejížděl po hrudi a ramenech. „Umyji tě.“ Zašeptal mu do ucha chraplavým hlasem a políbil ho na krk.

Z Arvelovým úst vyšlo slabé zasténání. Sám se leknul toho, že to byl on. Cedrik se jen usmál a dál mu přejížděl rukama, kam jen dosáhnul a nechal tak chlapce, aby se pod ním svíjel. Už dlouho se ho chtěl dotknout a teď ho mě zcela ve své moci. Nemohl to tak nechat. Podle Arvelových reakcí usoudil, že mu to nijak zvlášť nevadí. Když Arvelovi umyl záda a zcela instinktivně se přesunul na zadeček, počkal na jeho reakci. Žádná odmítavá scéna se neobjevila. Celého si ho prohlédnul. Ležel mu odevzdaně v náručí se zavřenýma očima a rudými tvářemi. Nemohl to už dál vydržet. Vzal chlapce do náruče a spolu s ním se zvednul a odešel do pokoje.

„Cedriku...?“ Promluvil tiše Arvel.

„Jsi tak krásný.“ Informoval ho Cedrik a položil na postel.

 

Arvela probudila dutá rána a následné bušení na dveře.

„Cedriku!“ Ozvalo se naléhavé volání a po pár minutách, kdy už toho měl nejspíš ten někdo dost, prostě dveře vyhodil z pantů a odkopl.

„Ce-“ Začal rychle Francisko, ale když viděl, kde Cedrik leží, respektive s kým a jak, zmlknul a trochu se pousmál. „No moc si na čas nedáváte. Myslím se s tím velitelem s vlasy barvy platiny taky seznámím.“

„S kým že?“ Pípnul rudý Arvel a přikrývku si přitáhnul až ke krku.

Místo Franciska mu, ale odpověděl už probuzený Cedrik. „To je Franciskova platonická láska. Dobré ráno.“ Usmál se a políbil červeného Arvela na rty.

„Myslíte Alena?“ Uhnul Arvel očima a raději myslel na cokoliv jiného než na nahého protahujícího se muže vedle sebe.

„Alen...“ Zopakoval zasněně Francisko.

„Francisko, co se děje?“ Svraštil obočí už plně probuzený Cedrik, když si všimnul vyražených dveří.

„Jistě! Oblékej se, král se tě se všemi bojovníky vydal hledat do Lendoru a myslím, že moc přátelské vyjednávání to nebude!“ Zvážněl Francisko a hodil po nich jejich oblečení.

„Proč si ho nezastavil?“ Zavrčel Cedrik a začal se spěšně oblékat a Arvel následoval jeho příkladu.

„Snažil jsem se, ale než jsem se k němu dostal, byl pryč. Cedriku, já věděl, že děláš pitomost. Musíš mu to jít okamžitě vysvětlit!“ Obeznámil je Francisko se situací a zmizel za pozůstatkem dveří.

 

Za pár minut už všichni utíkali chodbou. Po cestě potkali pár služebných, které Cedrika sledovali s vytřeštěnýma očima. Navíc když běžel ruku v ruce se stříbrovlasým chlapcem, který jistě nebyl od nich.

Na velkém nádvoří se zastavili. Cedrik si přitáhnul Arvelův obličej ke svému a políbil ho.

„Cedriku, bojím se.“ Zašeptal Arvel a pohladil muže před sebou jedním prstem po červeném ornamentu, který měl přes oko.

„Nemusíš, všechno bude v pořádku, dobře?“ Usmál se Cedrik, i když sám si nebyl tak jist.

„Francisko, vezmeš Arvela dolů, já poletím hledat otce.“ Rozkázal a přistoupil k Franciskovi. Svůj obličej přiblížil k jeho, sotva na pět centimetrů. „Jestli se mu něco stane, nebo z tebe dokonce spadne, přísahám, že tě vlastnoručně podřežu!“ Zavrčel výhružně.

„Neboj se. Dám si pozor.“ Přikývnul Francisko a vzdálil se.

„Nechtěl jsem, abys to viděl, ale není čas.“ Povzdechnul si Cedrik Arvelovým směrem a přikrčil se.

Arvel s vytřeštěnýma očima sledoval, co se dělo dál. Nejde to ani správně popsat. Cedrikovi se začali zvětšovat ruce a prodlužovat prsty na kterých se objevili ostré drápy. Celé jeho tělo sebou škubalo a zvětšovalo se, při čemž mu ze zad narostly velké křídla. Díky vlasům, které postupně mizeli, nešlo muži, nebo drakovi vidět do obličeje. Až byl poslední pramen pryč, měl už místo obličeje dlouhý čumák se špičatými zuby. Jako poslední mu dorostl ocas. Před Arvelem stál obrovský černý drak po boku s menším, který měl místo uhlově černých, zlaté šupiny.

Cedrik se na Arvela naposled podíval a vyběhnul vpřed, při čemž se za nedlouho vznesl k nebi. Francisko, jak Arvel správně usoudil, si vedle něho lehl a naznačil mu, aby si mu vylezl na záda. Arvel s protáhlým obličejem udělal, co po něm chtěl a nechal se dopravit do Lendorského království.

 

Arvel utíkal cestou k hradu, jak nejrychleji dovedl. Musel mluvit s otcem. Rychlostí blesku vběhnul do hlavního sálu, kde se kolem stolu nashromáždilo mnoho lidí, s nimiž i Alen.

„Alene, musím mluvit s otcem! Kde je král?“ Přiřítil se k němu.

Když se na něj ale Alan otočil s bolestí v očích a umožnil mu výhled na stůl, zbělel jako plátno a z očí mu vyhrkli slzy.

„Stojí přede mnou.“ Obeznámil ho Alen a na hlavu mu nasadil korunu.

„Ne! Ne! Jak se to stalo?“ Vykřikl Arvel a odstoupil od stolu.

„Zabili se s jedním drakem navzájem.“ Zakroutil hlavou Alen, když se celou zemí ozvalo bolestné zařvání, při kterém tuhla krev v žilách. Arvel hned věděl, o koho jde.

„Alene, musíme něco udělat!“ Zanaříkal Arvel a chytil se za hlavu. Nevěděl co dělat.

„Ano, já vím-“ Chtěl souhlasit muž s platinovými vlasy, ale Arvel ho přerušil.

„Ty to nechápeš. Vůbec o dracích nic nevíš! Byl to jejich král, koho otec zabil. Musíme-“ Pověsil se chlapec Alanovi na ruku, když do sálu vtrhli vojáci.

„Útok na hrad!“ Křičeli ze všech sil.

„Všichni ven! Chraňte hrad za každou cenu.“ Vykřikl Alan a zatáhnul Alena do korunovačního sálu.

„Ne, Alene, nemáme čas!“

„Arvele, zrovna teď potřebujeme krále!“ Připomněl mu Alen a Arvel mu musel dát za pravdu.

 

20050811_714_girl_by_heise-2056757a5c.jpg

Korunovace proběhla velice rychle. Během ní, nový král přemýšlel, co to šlo, jak všechno urovnat, ale jediné, co ho napadlo, bylo přímé jednání. Byla to poslední šance.

„Alene, pusť mě ven!“ Zakřičel Arvel na svého bratrance. „Vím jak to vyřešit.“

„Nemůžu veličenstvo.“ Sklopil Alen oči.

„Nenuť mě, abych ti to nařídil! Já tě žádám, jako přítel!“ Pohladil ho chlapec po tvářích. Neměli už čas. Celé království bylo v troskách a nikdo nevěděl, jak dlouho ještě vydrží lendorský lid odolávat.

„Ale půjdu s tebou, ať je to kamkoliv!“ Souhlasil Alen a spolu s Arvelem vyběhli ven. Byl to strašný pohled. Všude byla krev z mrtvých těl obou rodů. Pro samý oheň nebylo vidět skoro na krok.

„Alene, musíme najít jednoho draka. Je celý zlatý.“ Křičel spěšně Arvel a rozhlédal se všude možně.

„Vidím ho. Co s ním?“ Popadnul Alen mladého krále za paži a ukázal mu zlatého draka, bojujícího se dvěma drakobijci.

„Musím si s ním promluvit!“ Vydechnul Arvel úlevou, že francisko žije a že ho našli a vyběhnul doprostřed bitvy.

„Cože? Vykřiknul šokovaný Alen a utíkal za ním. „Arvele, zabili už stovky lidí!“

„A my už stovky draků!“ Oponoval mu.

„Zastav ty drakobijce!“ Přikázal a skočil přímo do rány drakovi, který se první rozmáchnul, ale když poznal, kdo to před ním stojí, obezřetně se rozhlédnul.

„Francisko, musím mluvit se Cedrikem!“ Odtušil uřícený Arvel.

Francisko se zahleděl za chlapce. Když viděl Alena, jak se snaží vší silou zadržet několik drakobijců, snažících se ochránit krále, pohlédl zpátky na něho a sklopil hlavu.

 „Zmizte!“ Vykřiknul Arvel k až moc aktivním drakobíjcům, kteří se po chvilce velice neochotně vzdálili a nechali tam krále se svým velitelem s drakem samotným.

„Alen tě neprozradí!“ Ujistil ho Arvel a po pár přemýšlivých pohledech mohl vidět stejnou proměnu jako u Cedrika, až na to že obráceně.

Francisko se narovnal a odhodil si vlasy z obličeje.

„Co...co se to děje?“ Promluvil Alen a přistoupil blíž.

„Alene, teď není čas na vysvětlování.“

„Arvele, když Seilem zemřel, stal se Cedrik králem. On zuří. Vůbec ho nepoznávám.“ Povzdechnul si Francisko.

„Vezmi mě za tvým králem!“ Zavrčel autoritativně arvel.

„Dobře, ale jen když mě potom seznámíš s Alenem.“ Zašeptal a kouknul Chlapci přes rameno na vykuleného muže.

„Francisko, ty si neuvěřitelný.“ Pousmál se Arvel a vyšplhal už na přeměněného zlatého draka.

„Alene, všechno urovnám, slibuji.“ Pokývnul Arvel Franciskovi a ten vzletěl.

 

„Arvele, opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Utíkal znejistělý Francisko ztichlými chodbami za chlapcem.

„Francisko já nemám na výběr. Můj otec je také mrtvý, zašlo to příliš daleko.“ Zakroutil hlavou Arvel a zastavil se před obrovskými dveřmi.

„Mám jít s tebou? Možná...“

„Ne, děkuji ti, ale běž tam dolů. Pokus se to nějak zadržet, nebo aspoň pozdržet. Dobře?“ Usmál se Arvel a s dlouhým povzdechem se otočil k Franciskovi zády.

„Arvele, bude z tebe dobrý král.“ Připustil muž za jeho zády s úsměvem a rozeběhnul se pryč. Jen se modlil, aby se Cedrik probudil a neudělala něco, čeho by později mohl hodně litovat.

Arvel se neobtěžoval s klepáním, prostě se zapřel o těžké dveře, na něj možná až trochu moc, a otevřel je. Ve vnitř, což byl obrovský sál s červeným kobercem, bylo několik lidí a jak se zdálo, o něčem debatovali, než je Arvel přerušil. Každý si hned všiml stříbrného kruhu, vlastně koruny na jeho hlavě.

Na konci sálu bylo křeslo, ne, byl to trůn, nejspíše ocelový, nebo z jiného podobného

20050811_714_girl_by_heise-2056764740.jpg

 materiálu, ale co ho udivilo nejvíc, byl jeho tvar. Kov byl vybroušen do tvaru lebek, páteří a dalších kostí. Působil strašidelně už sám o sobě, i bez toho muže co na něm seděl. Jeho chladný, rudě žhnoucí pohled probodával Arvela přes celou místnost. Nebyl to ten, jakého znal. Jako by byl víc zvíře než člověk.

„Cedriku, chci si s tebou promluvit.“ Prohlásil rozhodně Arvel.

„Nový Lendorský král.“ Šeptali lidé z davu a čekali, co se bude dít.

„Zmizte!“ Zazněl Cedrikův hluboký hlas až se všichni, včetně Arvela lekli.

„Ale králi Cedriku...“  Pokusil se někdo odporovat.

„Vypadněte, všichni a hned!“ Vykřikl Cedrik, oblečený v drahém zdobeném oblečení a postavil se.

Nikoho už nenapadlo odporovat a každý se vypařil, až na stříbrovlasého chlapce.

„Cedriku...“ Promluvil Arvel trochu nešťastně. Nevěděl přesně, co dělat, Ale muže před ním miloval a věděl, že tohle není jeho pravé já.

„Takže si král. Je to vynikající, ta moc, že?!“ Zatnul černovlasý muž ruce v pěsti a podíval se na ně s přivřenýma očima. Arvel viděl, jak z něj sálá vztek a snaží se udržet.

„Ano to je. Můžeš, co chceš, prakticky...“ Připustil stříbrovlásek a pozorně Cedrika před sebou sledoval. Po pravdě z něj měl strach ještě víc, než když ho našel v té jeskyni.

„Tvůj lid zabil našeho krále. Všichni se chtějí mstít!“ Spustil vyšší muž ruce a propálil druhého přítomného rudě žhnoucím pohledem. Mysl měl zakalenou jenom smutkem a hněvem. Nechtělo se mu myslet, měl chuť všem ukázat svoji zlobu nad tak obrovskou ztrátou.

„To není pravda, zabili se navzájem, není to vina nikoho jiného než jich samotných!“ Zakřičel Arvel a rozešel se blíž ke svému tehdejšímu milenci. Nechtěl o něj přijít, ale pro mír a ukončení války byl schopný čehokoliv.

„Váš hrad je plný dračích kůží! Nic ohavnějšího jsem v životě neviděl! Je to zvrácené!“ Oplatil mu Cedrik, ale mnoho násobně silnějším hlasem. Byl to spíše řev, takový, jaký by obyčejný člověk nedokázal.

„A ty se divíš? Můj lid nikdy nic jiného neznal! Všichni vás měli za zvěř! Kdybyste se pokusili nám věřit, možná by to skončilo mnohem dříve. Vy jste na nás vždy útočili první. Podívej se na tvůj trůn, je to napodobenina lidských kostí. Já už to nechci!.“ Začali Arvelovi z očí stékat slzy. Sundal si korunu z hlavy a protočil ji v prstech. Hned na to ji hodil Cedrikovi k nohám.

„Pamatuješ, jak jsem mluvil o tom, že tyhle boje jsou zbytečné? A teď je na dosah mír, tak se nenech unést vztekem Cedriku! Říkal si, že bude všechno v pořádku, vzpomínáš?  Já jsem ochotný udělat cokoliv proto, aby přestaly ty zbytečné boje.“ Pokleknul Arvel na kolena a sklopil hlavu. „Jestli toužíš po moci, panuj. Vzdám se trůnu, jen tě prosím. Zastav to, Cedriku! Neplaťme oba za chyby svých otců!“ Klečel a díval se do země. Oči ho pálily od pláče a srdce ho bolelo. Chtěl v Cedrika věřit, miloval ho tak moc, víc než cokoliv na světě. Ale ten muž před ním, to nebyl on. Nebyl to ten šarmantní a vášnivý princ, který snil o míru a sjednocení. Tohle byla příšera. Chápal už své předky, proč je měli za zvířata bez citů.

Z ničeho nic mu byla zvednuta hlava a na ni byla nasazena koruna. Cedrik se mu pátravě zahleděl do obličeje. Jeho oči už nežhnuly. Byly zase jako krásné rubíny. Jednou rukou mu setřel slzy a zavřel oči.

„Potřebuju chvíli. Promiň mi, byl jsem... úplně mimo sebe. Tak moc jsem se naštval, nedokázal jsem to udržet pod kontrolou. Omlouvám se.“ Zašeptal tiše. Dýchal zrychleně a zavřená víčka se mu chvěly, jako by se sám se sebou pral. Arvel váhavě zvedl ruce a jemně ho objal kolem krku. Sotva se ho dotknul, Cedrikova hlava spadla na stříbrovláskovo rameno. Silnýma rukama si ho za pas pevně přitáhl k sobě a několik minut jen tak nehybně klečel, v Arvelově objetí.

„Už si přede mnou nikdy neklekej!“ Promluvil nakonec přidušeně do Arvelova oblečení.  Tak ho chlapec ještě neviděl, ale nevadilo mu to. Byl rád, protože mu Cedrik ukázal ryze lidskou stránku jeho osobnosti. Pousmál se a ještě víc ho objal. Vážně se už bál, že se mu nevrátí.

Dalo to hodně vysvětlování, ale nakonec se všechno objasnilo. Arvel sledoval do slova se slzami v očích, jak se oba lidy spojují, každý dračí válečník se jeden po druhém proměnil a všichni byli rádi, že už přestala ta hrozná válka. Dalo by se říct, že se vláda spojila, díky tomu, jak se k sobě oba králové měli. A nejzábavnější na tom všem bylo, jak se Alen s moc nevelkým úspěchem snažil odolávat Franciskovu nadbíhání.

20050811_714_girl_by_heise-205675105c.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

Karin, 7. 10. 2017 22:00

Pěkně to skončilo obrázky jsou nádherné.

kawaiii!!!

Yukiko, 7. 10. 2012 11:21

ten začátek mi připadal jak vystřiženej z jak vycvičit draka, až na pár detailů o hlavní postavě, ale pak, když jsem už prakticky přestala doufat že drak je člověk, see proměnil a nabralo to uplně jiny směr! je to nádherná povídka! :D

Aááááá nádhera ^^

Widlicka, 18. 7. 2012 9:53

Další překrásný příběh, ^^
moc mě mrzí, že máš stránky pozastaveny, protože z toho, co jsem si zatím stihla přečíst - píšeš překrásně ^^

Moc pěkně píšeš

Karin, 10. 7. 2012 18:43

Stalo se jak jsem si to myslela a to je fajn.Jen ten konec mohl byt víc rozrpsany ,ale to nevadi.Podídka byla krásně napsana.

...

L., 11. 5. 2012 16:54

Nechci ti do toho kecat, ty sama víš nejlíp, jak má tvá povídka vypadat podle tvých představ, ale ten konec jsi trochu odflákla. Jinak je to moc hezký. :)

Páni!

Katy-chan, 10. 4. 2012 21:12

Tak tahle povídka se mi fakt líbila!!! Dokonalé téma a ty obrázky... hned bych Cedrika brala jako mazlíčka...a to nemyslím jeho dračí podobu ;) *slint slint*

:)

Frux, 1. 3. 2012 21:52

Přesně jak Rhea, čtu čtu a konec :D No bylo to jak jinak než úžasné..a teď si jdu přečíst bonus, protože bez toho prostě nebudu moct jít spat :D

Nádhera

Hachi, 25. 1. 2012 21:07

Teda.... Úžasné, hned bych si takovýho mazlíčka pořídila. Myslím toho draka.. teda asi :D :D Škoda, že je to tak krátký...

Re: Nádhera

Rin, 25. 1. 2012 21:16

Lidi, ta jednorázovka má 25 stran XDDD To není málo, na jednorázovku... =D Ostatní mají sotva pár stran... XDDD

Re: Re: Nádhera

Rhea, 26. 1. 2012 11:53

Víš, je to tak dobře napsaný, že čtu a čtu a čtu a pak zjistim, že už je konec. :-) Tak se to prostě potom zdá krátký. :-D Když je něco takhle skvělý, tak to neni nikdy dost dlouhý. :-D

:)

barbor, 25. 1. 2012 21:45

milujem draky. ten príbeh bol jednoducho dokonalý.

.......................

Rhea, 24. 1. 2012 20:12

Škoda, že je to tak krátký. :-D Jsem nadšená, je to skvělý. Ale možná by to chtělo dovětek o Alenovi a Franciskovi. :-)

Re: .......................

Rin, 24. 1. 2012 20:17

Neboj, bude =))

Re: Re: .......................

Rhea, 25. 1. 2012 20:32

No, tak to už teď netrpělivě čekám, až to přidáš. :-) Díky, díky, díky. Tohle se ti vážně moc povedlo. :-)

><

Mysticia-sama, 25. 1. 2012 19:22

Napnutá až do konce, ale to čekání se vyplatilo. Krásné, nemám jediného křivého slova. Jsem moc ráda, že se jejich lid spojil a všechno je v pořádku i za cenu životů starých králů

...

Luczaida (www.luczaida.blog.cz), 24. 1. 2012 19:36

Tak jsi mi to měla poslat, já bych ti to opravila :P

Re: ...

Rin, 24. 1. 2012 19:44

Když není opravená první část, nemusí být ani druhá =D