Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zrada

15. 8. 2011

 Školní chodbou se rozezněl zvonek. Prostory se pomalu začaly vylidňovat. Žáci, kteří odcházeli domů, se loučili s těmi, co měli ještě poslední hodiny. Studenti se nevrle nahrnuli do třídy a očekávali příchod jejich učitele. Ti, co seděli blíže k oknu, mohli závistivě pozorovat svoje přátele, jak vesele opouštějí tu nenáviděnou budovu, a jen tiše litovali, že zrovna v ten den mají delší vyučování. 

Nastávající hodinu byl dějepis. Ač byl tento předmět sebevíc nezajímavý, zpestřoval jim to jejich úžasný učitel. Byl to výjimečný muž, který si dokázal najít chvíli na každého, kdo o to stál, a uměl perfektně poradit. Souběžně byl také láska všech místních žen, děvčat i studentek a sem tam se našel i nějaký muž. Měl nádherné vypracované tělo a snad ještě krásnější dokonalou tvář, kterou nekazila byť jediná vráska. Celkové vzezření nenarušovala ani výška, něco kolem 190 centimetrů. Ale bohužel, jak už to bývá, nic nevydrží věčně a milý učitel měl dnes poslední dvě hodiny se studenty střední školy v Berlíně. Podle všeho se měl vracet do své rodné země. Transylvánie. Na poměrně mladém učiteli bylo vždy něco zvláštního. Měl kolem sebe takovou auru, která dokázala potěšit snad každého, ať už na tom byl sebehůře.

Dveře do třídy se rozrazily a v nich stál onen známý učitel, kterého zrovna jedné malé německé střední závidělo hodně škol. Prostě jeho typický příchod. Žáci se líně zvedli na pozdrav. Učitel zabouchl dveře a suverénně si to štrádoval za katedru. Pohybem ruky naznačil, aby si žáci sedli, a sám následoval jejich příkladu.

„Třído,“ zazněl místností jeho příjemný, avšak respektovaný hlas, „mám pocit, že jsem někomu zadal referát,“ podepřel si hlavu a pohledem svých pomněnkových očí zkontroloval reakce přítomných. Nesouhlasné zamručení mu bylo jasnou odpovědí o tom, že se nemýlil.

„Pane učitel,“ postavil se jeden žák ze svého místa, „my sme si tak říkali, že bychom se jako nemuseli učit, když je to poslední dvouhodinovka s váma.“ pronesl student s vážnou tváří.

Mladý učitel se na něj podíval. „Vy jste si tak jako říkali, jo?“ předvedl jeden ze svých pověstných křivých úsměvů a přivřel oči. Pár studentek se svezlo z toho pohledu na lavice a upadly do melancholie z toho, že je jejich nádherný a oslňující učitel opouští. Studenti přikývli na souhlas.

No, vlastně proč ne? pomyslel si učitel s vidinou, že by si mohl aspoň poslední chvíli se svými žáky zpříjemnit, přece jen mu budou chybět. „No dobrá,“ svolil nakonec a třídou to radostně zahučelo. „ A co máte přesněji na mysli, že se bude dít?“ prohrábl si dlouhými prsty kratší hnědé vlasy s patkou, která mu spadala přes jedno oko.

„Pane učiteli, vyprávějte nám něco,“ zaprosila jedna blonďatá žačka a ostatní se k ní víc jak ochotně přidali. Všichni studenti milovali, když jim tento oblíbený muž vyprávěl o různých středověkých bitvách a podobných věcech, které popisoval tak úžasně do detailů, jako by to snad sám prožil. K tomu všemu se ještě připojil jeho vlídný uklidňující hlas a bylo vymalováno. Při jeho výkladech seděli jako poslušní žáčci i ti největší ranaři a pozorně naslouchali každému jeho příběhu.

Učitel byl celkem mile překvapený, že po něm žáci něco takového chtěli. Svůj úsměv ještě zvětšil, až se culil od ucha k uchu. „A co byste chtěli vyprávět? Učit se nechcete a mě nenapadá nic, co by bylo vhodné do hodiny dějepisu,“ zapřemýšlel nahlas.

„Nějaký příběh. Milujeme vaše vyprávění,“ navrhl další žák a i jeho návrh se dočkal kladné odezvy od zbytku třídy.

„Děcka, to mě sice velice těší, ale já vážně nevím...“ opřel se víc do židle a hodil nohy na stůl. Ano, samozřejmě měl nespočet příběhů, co by třídu nadchly, ale nemohl jen tak zničehonic, vytáhnout z rukávu nějaký středověký konflikt.

„Ale no táááák, pane učiteli, vy přece máte vždycky nějaký příběh. Co třeba nám povyprávět něco ze své rodné země? Transylvánie je přece domovem upírů, vlkodlaků a podobných stvoření. Musíte znát nějakou legendu nebo mýtus!“ napadlo nějakého dobrodějce ve druhé řadě.

Mladý kantor se na chvíli zamyslel a na tváři se mu vykouzlil známý pokřivený úsměv. „Tak vy chcete nějakou upíří historku, jo?“ zasmál se. Ve třídě to zašumělo. „Znám jeden příběh, který se v „mé“ zemi vypráví už dlouho. O upíří zradě,“ poklepal si hnědovlasý muž prstem na ret, jak mu to v hlavě šrotovalo.

Dívky ve třídě se vzpamatovaly a začali vydávat nadšené zvuky. „Kyáá, pane učiteli, ano, to musí být nádherný příběh!“ výskaly studentky a kupodivu i chlapecké osazenstvo přikyvovalo.

„Dobře tedy,“ uvelebil se učitel ve své židli a založil si ruce na hruďi. Žáci se také pohodlněji usadili a očekávali další úžasný příběh. Učitel se dlouze nadechl a začal svoje vyprávění:

Náš příběh začíná nejspíše v jednu chladnou noc. Silný vítr si pohrával s listím, které s oblibou strhával z větví stromů. Řádila bouře. V sídle velmi mocného rodu Pandemonie právě probíhal velmi těžký a důležitý porod. V okamžiku, kdy oblohu protrhl blesk a o své slovo se za malou chvíli přihlásil i hrom, rozlehl se po zámku dětský pláč. Krásná žena naposled otevřela nádherné, pomněnkově modré oči, pohlédla na svého právě narozeného syna a usnula věčným spánkem. Z nebe se začaly snášet kapky deště, jako by snad sama obloha plakala nad smrtí této ženy. Ale co bylo teď důležitější, potomek byl na světě. Narodil se první pravý dědic. Narodil se nový, čistokrevný upír s již předem daným osudem; převzít vládu nad celým šlechtickým rodem Pandemonie. Dostal jméno Alexandr.

Jak roky plynuly, Alexandr se naučil všechno, co potřeboval. Měl ty nejlepší učitele. Byl

 velmi nadaný šermíř a výborný žák. Přátelil se se spoustou výjimečných upírů a vedl vcelku nudný, nalajnovaný život. Byl si dobře vědom toho, jak vysokého postavení je a čeho se od něj očekává. Když dovršil určitého věku, přestal stárnout a  jako všichni upíři si měl si najít svoji družku. Šlechtic-

„Pane učiteli?“ ozvala se jedna dívka, na kterou následně všichni hodili vražedný pohled, protože byli už dost ponoření do děje.

„Ano, Sophie?“

„Nerada vás přerušuji, ale kolik byl ten určitý věk? Víte, abych si ho mohla realističtěji představit.“ Třída chtě nechtě musela uznat, že je to celkem dobrá otázka.

„Ach ano,“ usmál se učitel. „Hmm, asi tak nějak jako mě,“ zapřemýšlel.

„Tak to musel být mladý,“ vypadlo z hnědovlasé dívky.

Učitel jí věnoval jeden ze svých krásných úsměvů. „Děkuji ti, Sophie. To jsi mě potěšila,“ mrkl na ni a dívka se následně zasněně složila na židličku a s připitomělým úsměvem koukala někam do blba.

„A to všichni upíři přestanou stárnout v tomhle věku?“ zeptal se zase jiný žák.

„Ne, upíři přestanou stárnout každý jinak. Můžou třeba navěky zůstat dvanáctiletí, nebo padesátiletí,“ upřesnil učitel. Třídou to zašumělo v porozumění. „Takže,“ pokračoval, ještě s úsměvem na rtech.

Mladý šlechtic žádnou ženu neměl. Rod Pandemonie byl vyvražděn lidmi, ještě než se Alexandr narodil, a tak bylo nevyhnutelné, aby on sám převzal vládu. V obrovském zámku se konala slavnost. Slavnost, na kterou byly pozvány všechny důležité upíří rodiny. Slavnost, kde si měl Alexandr vybrat družku. Všichni znali pravý důvod konání akce, a tak každá žena doufala, že zrovna ona bude ta vyvolená. Mladý Alexandr byl bohatý a velice oblíbený u všech žen. Podle všeho byl velmi krásný, urostlý, milý a zdvořilý. Všechny ženy, se kterými doposud byl, si ho nemohly vynachválit. Do sídla se v daný den začali sjíždět nejrůznější hosté. Všichni to byli samí důležití a vzácní upíři. Alexandr stál u vchodových dveří s ještě pár sluhy a znuděně přikyvoval a vítal každého příchozího hosta. Ano, jak už asi tušíte, mladý šlechtic žádnou družku nechtěl, nechtěl ani přebírat rod, ale byl si vědom svých povinností vůči rodině. Tudíž jen stál, mírně se usmíval a rozhlížel se po své budoucí manželce.

„Pane Alexandře, už jste se díval po nějakých slečnách?“ přistoupil k němu jeho osobní sluha, když stáli v rohu obrovského sálu plného upírů.

„Ach ano, díval,“ přiznal neochotně a založil si ruce na prsa.

„A? Zaujala vás nějaká?“ nevzdával se dál sluha.

„Bohužel ne. Nechci být povrchní, ale všechny jsou až příliš obyčejné a kdykoli na ně promluvím, buď se sesypou, nebo celé zrudnou a začnou se šíleně hihňat, skládat mi všelijaké komplimenty a snažit se mi vmísit do přízně. Nemám rád takové ženy,“ povzdechl si Alexandr.

„Ach, to je pravda, většina dívek na vás tak reaguje,“ přitakal sluha, „ale nesmíte se jim divit, jste až příliš dobrá partie.“

„Ještě ty začínej,“ zamračil se šlechtic a raději se odebral pryč.

Spousta žen za ním ten večer přišla a všelijak se před ním natřásala. Ale Alexandra nezaujala ani jediná, všechny byly stejné.

„Pane, pane!“ ozvalo se za jeho zády. Alexandr se zvědavě otočil. „Dorazila lady Luciana,“ prozradil mu jeho sluha zadýchaně. Na Alexandrově tváři se objevil úsměv. Mirabel byl velmi starý a mocný rod. A podle všeho si jejich nestraší dcera usmyslela, že také zkusí svoje štěstí u mladého šlechtice.

Alexandr se otočil, čímž dosáhl díky svému plášti hezkého efektního odchodu, a rychlými kroky zamířil do hlavního sálu. Její nebývalá krása vyčnívala mezi všemi přítomnými. Zahlédl ji, jak se baví s nějakým dalším upírem a v ruce svírá sklenku, buď s vínem, nebo krví, dalo se to těžko poznat. Její světle fialové vlasy sahaly až k podlaze. Kolem její dokonalé postavy se obepínaly tenké, avšak vkusné žluté šaty. Ráznými kroky si to k ní namířil. Lady si ho všimla a s mírným úsměvem odpálkovala svého dosavadního společníka.

„Ach, dobrý večer,“ přivinula se k Alexandrovi, přičemž se jí vlasy roztančily kolem těla. Šlechtic byl vždycky na dlouhé vlasy trošičku „ujetý“, hlavně proto ho lady zaujala.

„Vítám tě, jsem nesmírně rád, že jsi mé pozvání přijala,“ zdvořile se uklonil a políbil lady ruku.

„Pozvání od tebe se nedá odmítnout,“ zamrkala svůdně. S lady Lucianou byli už dlouho velmi dobří přátelé. Když ostatní dívky viděly Alexandra s lady, výrazně posmutněly. Bylo rozhodnuto. Ty dva rody se k sobě skvěle hodily. Oba byly mocné a vážené.

Zbytek slavnosti Alexandr strávil na balkóně v prvním patře sledováním dění v sále. Nikdo už se neobtěžoval ho oslovit, každá upírka věděla, že proti Lucianě nemá šanci. Samotný Alexandr lady nechtěl, byla pro něj jako sestra, ale neměl na výběr a uvědomoval si všechny ty výhody, kterých jejich sňatkem docílí.

Už ho to unavovalo, a tak se šel projít po zámku. Když procházel chodbou, ve které vysely portréty jeho rodiny, spatřil u jednoho obrazu osobu. Tělo měla zahalené v plášti a její dlouhé stříbrné vlasy jí podaly po kotníky. Tenkou ručkou s dlouhými štíhlými prsty se dotýkala plátna s vyobrazením Alexandra, když mu bylo pět let.

„Můžu vám pomoci? Ztratila jste se?“ přišel blíž. Byla tma, ale s upířím zrakem to nebyl problém.

Osoba se k němu otočila a Alexandr mohl spatřit její nádherně zlatavé oči. Byla to nádherná žena, kterou ještě nikdy neviděl. Když ta žena zjistila, kdo ji to vyrušil, zvedla koutek úst a odhalila tak svoje ostré tesáky. Promluvila nádherně zvonivým hlasem, až mladému Alexandrovi přeběhl mráz po zádech. „Po pravdě řečeno... ano.“

„Vyvedu vás, jestli chcete,“ nabídl jí Alexandr svoje rámě. Žena se usmála a zavěsila se Alexandrovi za paži. 

Kráčeli tichou tmavou chodbou. Obě osoby byly tiše. Alexandr si dobře uvědomoval, jak příjemně se cítil v přítomnosti té ženy.

Ona žena prolomila ticho jako první. „Vy jste hrabě Alexandr.“ Neptala se, spíše konstatovala. „Tahle slavnost je jen zástěrkou, aby si mladý šlechtic našel družku, nemýlím se?“

„Ano, to je pravda,“ přitakal Alexandr nepříliš nadšeně.

„Smím-li se zeptat, našel jste již tu šťastnou?“ ptala se krásná upírka dál.

Mladý šlechtic nevěděl, jak odpovědět. Na té ženě bylo něco, co ho nutilo zapřít možnost, že se již rozhodl nad lady Lusianou. „Ne tak zcela,“ odpověděl tedy neurčitě a raději si nenechal vzít slovo. „Můžu se zeptat na vaše jméno, slečno?“

Žena se zasmála a podívala se, stále za chodu, do Alexandrových očí. Nebyl schopen svůj pohled odtrhnout. Její nádherně huboké a svůdné oči ho pohltily. „Patřím k již zapomenutému rodu,“ promluvila a zrušila tak kouzlo svého odzbrojujícího pohledu.

„Opravdu? To tedy musíte být starší než já,“ odtušil Alexandr a očarovaně se díval do její krásné tváře, nyní stažené v úsměvu.

„Ano, to je pravda. Nejspíš to tak bude.“ Už se smála nahlas. Bylo to pro ni jako dobrý vtip. Náhle se zastavila a obrátila se k Alexandrovi čelem. „Omlouvám se, vlastně tu nemám co dělat,“ pohrával jí na rtech lehký úsměv. „Nepozval jste mě,“ stočila pohled na stranu. Alexandr se snažil říct, že to vůbec nevadí. Jindy by běsnil, že si do jeho panství dovolil přijít někdo bez pozvání, ale ta žena ho naprosto okouzlila. Ale ona ho nenechala mluvit, což je další věc, kterou by nikomu jinému jen tak nedovolil. „Avšak touha, poznat muže, jehož rodinu postihl stejný osud jako mou, byla silnější,“ dotkla se svými dlouhými prsty jeho tváře a malinko se usmála. „Ještě jednou se moc omlouvám,“ stáhla ruku a odstoupila od něj.

„Prozradíte mi alespoň své jméno?“ snažil se ji Alexandr nějak zastavit.

„Ach, jistě. Jsem tak nezdvořilý,“ usmála se omluvně. Mladý šlechtic začínal mít neblahý pocit, že došlo k velkému omylu. „Redwick,“ uklonil se a přitom spočíval pohledem na vyjeveném Alexandrovi. „Edward Redwick,“ představil se zdvořile a bavil se nad výrazem svého společníka. Pak se narovnal a dal si jednu roku v bok, čímž docílil toho, že nadzvedl plášť a Alexandr si tak mohl prohlédnout celou jeho postavu. Dlouhé štíhlé nohy byly schované ve vysokých černých kozačkách po kolena a černých kalhotách. Kolem útlého pasu měl několik kožených pásů a černou košili. Ta osoba sice podle obličeje měla vzezření ženy, čemuž dopomáhaly jeho dlouhé stříbrné vlasy, ale byl to mladý muž. Nádherný mladý muž s drobnou postavou a kouzelně krásným obličejem.

Alexandr se cítil hrozně rozpačitě „Promiňte mi to, netušil jsem. Moc se omlouvám, ale proč jste mě ne-“ Chtěl se zeptat, proč ho nezadržel, když o něm mluvil jako o dívce, ale Edward ho přerušil.

„Nemějte strach, neurazil jste mě. Opravdu trochu klamu vzhledem,“ usmál se a přivřel oči. „Věřím, že se ještě setkáme,“ uklonil se znovu a obrátil se v odchodu. Alexandr jen mlčky, neschopný slova, sledoval, jak se Edwardovo tělo po sotva třetím kroku proměnilo v mnoho set netopýrů, kteří následně opustili sídlo. Alexandr-

V tu chvíli ticho prořízl zvuk školního zvonku, ohlašujícího přestávku. Žáci naprosto zabraní do vyprávění svého učitele sebou v tom soustředění nepatrně trhli a dostali se zpět do reality. Učitel se pobaveně zasmál jejich reakci.

„Ale no tak, děcka. Přestávka, švihejte ven,“ máchl rukou ke dveřím. Žáci hned poslechli a vydali se na záchody, chodbu nebo jinam. V místnosti s učitelem zůstala jen jedna dívka, sedící úplně vzadu v rohu. Její dlouhé havraní vlasy spadaly kolem obličeje a lemovaly tak tvář s obezřetnýma a bystrýma očima, kterými zrovna sledovala svého učitele.

„Co se děje, Leonie? Potřebuješ něco?“ zeptal se učitel příkře. Z té holky a jejího pohledu neměl nikdy dobrý pocit. Připadalo mu, že je schopna vidět až do duše.

„Nic,“ pronesla ledově, ale k odchodu se neměla. Pořád jen tak seděla a koukala. Chvilku se ti dva měřili pohledem, kdo je silnější. Učitel si sebou byl dost jistý, přece jenom je autorita, že? Ale nakonec mu začalo cukat v pravém oku a o chvilku později vypálil ze třídy jako blesk. Z té holky běhal mráz po zádech.

 

Ještě ani nezazvonilo a všichni žáci seděli spořádaně na svých místech a netrpělivě očekávali učitele. Asi deset minut po zvonění se pootevřely dveře a ve škvíře mezi futry vykoukla učitelova hlava. Všichni nechápavě civěli na jeho počínání. Učitelův zrak vyhledal, co chtěl, a znova se setkal s chladným pohledem těch dvou ledově modrých očí. Po celém těle mu přeběhl mráz, ale vzchopil se, dveře rozrazil úplně a vkročil dovnitř. Ostatní žáci ho zmateně pozorovali.

„Mám pokračovat?“ Posadil se na židli a jako obvykle hodil nohy na stůl. Třída souhlasila, a tak se tedy učitel dal znovu do vyprávění.

Alexandr stále trochu v šoku zaplul do své komnaty a už z ní nevyšel.

 

Další noc vstoupil do pokoje Alexandrův sluha a rázně šlechtice probudil.

„Andreasi, nech mě spát,“ zavrčel Alexandr nevrle.

„V žádném případě. Musíte se najíst, už včera jste nic nejedl. To mi připomíná,“ otočil se k posteli, „jak jste se mohl tak vypařit? Víte vůbec, kolika hostům jsem se musel omlouvat?“ zkřížil ruce na prsou a podupával nohou.

„Omlouvám se. Byl jsem hrozně unavený. Navíc myslím, že už je rozhodnuto,“ odtušil rozespale Alexandr a protáhl se.

„Ano. Když už jste u toho, lady Mirabel je zde a přeje si vás vidět,“ povzdechl si Andreas a chystal se opustit pokoj, ale Alexandr ho zastavil.

„Andreasi, co víš o rodu Redwicků?“ tázal se zvědavě.

„Redwick?“ zastavil se Andreas a zamyslel se. „Byl to velice starý a mocný rod. Před staletími byl vyvražděn. Je o tom myslím něco v knihovně, můžete se na to podívat, jestli budete chtít,“ obeznámil ho s tím, co věděl, a odešel.

Alexandr se nepříliš nadšeně přichystal a sešel do jedné místnosti, kam ho zavedl sluha s tím, že tam na něj čeká lady.

„Vítám tě, Luciano. Rád tě zase vidím,“ přistoupil k nádherné ženě a políbil jí ruku.

„Taky tě ráda vidím,“ usmála se lady a společně vyšli na balkon.

 

Od plesu uběhl už rok. Šlechtic se pravidelně scházel s Lucianou a po dlouhé době, kterou spolu strávili, ji Alexandr požádal o ruku. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale lady byla jeho dlouholetá přítelkyně a život po jejím boku si uměl představit. Spoustu času taky strávil ve své obrovské knihovně a hledal zmínky o rodu Redwick, ale dozvěděl se prakticky jenom to, co mu řekl Andreas. Byla to záhada. Podle knih byl celý ten rod vyvražděn lidmi do posledního člena, ale kdo pak byl ten muž z chodby?

Jendou, když Alexandr ležel ve své komnatě a zabýval se myšlenkami o svém životě, se náhle rozletěly prosklené dveře od balkonu. Alexandr se zmateně posadil na posteli a se zatajeným dechem pozoroval formující se postavu před ním. Podle spousty netopýrů už poznal, o koho se jedná. Věděl, že mu hrozí případné nebezpečí, ale nějak se nemohl přinutit k pohybu. Na balkoně se konečně objevil stříbrovlasý muž a ležérně se opřel o zábradlí.

„Dlouho jsme se neviděli, šlechtici Pandemonie,“ usmál se. Opět byl zahalený v plášti.

Alexandr se postavil a přišel k němu blíž. „Ano, jak dlouho? Rok?“ přemýšlel nahlas. „Jaký je účel vaší návštěvy?“ taktéž založil ruce na prsa a probodával pohledem upíra, který měl být dávno mrtvý.

„Zvědavost?“ pokrčil rameny Edward. „Nebo možná touha vás vidět?“ usmál se a během mžiku stál těsně před ním.

Mile se usmíval, až z toho Alexandrovi běhal příjemný mrazík po zádech. Rozhodl se jít k věci. „Něco málo jsem si o vašem rodě zjistil,“ obeznámil ho chladně. „Všude je napsáno, že nikdo nepřežil!“

„Jak vidíte, není to pravda. Stojím tu před vámi,“ odtušil a malinko poodstoupil.

„Ale jak to?“ nedal se šlechtic odbít a dál ho skenoval pohledem.

„Podařilo se mi uprchnout.“ Edward se posadil na blízkou židli a přehodil si své dlouhé stříbrné vlasy, nyní spletené do copu, přes rameno. „Slyšel jsem, že jste požádal lady Mirabel o ruku. Chudinka, tak mladá a bude z ní vdova.“

„Co tím myslíte?“ zavrčel Alexandr. „A jak je možné, že o vás nikdo neví?“

 „Měl jsem zkrátka štěstí se nepozorovaně vytratit. Během toho chaosu, kdy všichni ti upíři vtrhli za naše hradby, jsem byl svým otcem donucen se sám zachránit. Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem na výběr, jinak bych zemřel i já. Jakou by to mělo cenu, kdybych se ukázal? Pro všechny jsem mrtvý,“ vysvětlil vyjevenému Alexandrovi.

„Jací upíři? Váš rod byl přece vyvražděn lidmi,“  zamrkal zmateně.

„Ale no tak, přece si nemyslíte, že je to pravda!“ Pokojem se rozlehl Edwardův zvonivý smích, který ustal stejně nečekaně, jako začal. Nahradil ho rozzuřený pohled. „Ne, to nebyli lidé. Byli jsme jeden z posledních čistokrevných rodů, copak myslíte, že by nás dokázali vyvraždit obyčejní smrtelníci? Stejně jako váš rod, myslíte, že by vás dokázal zabít člověk?“

Alexandr se zamyslel. Je pravda, že nad tím nikdy neuvažoval. A musel uznat, že Edwardova slova dávají smysl. „Máte pravdu,“ vydechl nevěřícně.

Edward se uchechtl. „Jistěže mám. To nebyli lidé, Alexandře. Byli to upíři. Přesněji řečeno upíří rada, která se rozhodla můj, váš a všechny ostatní čistokrevné rody zničit. Nepřipadá vám zvláštní, že rod Pandemonie je poslední čistokrevný, a ještě k tomu má jen jednoho člena?“ zvedl se ze židle a dal si ruce v bok.

„Ale to mi nedává smysl,“ zakroutil Alexandr hlavou.

„A proč ne?“ zeptal se stříbrovlasý muž a zmizel. Najednou se objevil těsně za Alexandrem. „Jsme rychlejší než oni,“ zašeptal mu do ucha a zase zmizel. Tentokrát se objevil u zdi. „Silnější!“ řekl a aby svým slovům dodal váhu, praštil pěstí tenké ruky do stěny, ve které se o chvilku později utvořila velká prasklina a kus zdiva odpadl na zem. Zase zmizel. Alexandr se rozhlédl a spatřil ho, jak stojí na tenkém zábradlí. Přišel teda na balkon. Edward pochodoval na úzkém železe a vypočítával všechny výhody na prstech. „Mrštnější, chytřejší, obratnější, neublíží nám denní světlo...“ Ve všem měl pravdu. Čistokrevní upíři, na rozdíl od „nečistých“, mohli vyjít ve dne. Nebylo to pro ně příjemné, ale vydrželi tam. Jen nesměli na přímý sluneční svit.

 „A hlavně... mocnější!“ dokončil svůj výklad Edward a máchl rukou. Všechna okna v Alexandrově komnatě se rozrazila a vysypaly se z nich skleněné tabulky. „Téměř neporazitelní. Nemyslíš, že je to pro nečisté upíry vcelku nevýhodné?“ seskočil ze zábradlí a přišel k Alexandrovi, kterého pohladil prsty po tváři tak, jako tenkrát. „Byli jsme velká hrozba, a tak jsme museli být odstraněni,“ usmál se malinko a hleděl stále šokovanému muži do tváře. „A brzy přijdete o život i vy,“ oznámil jakoby nic.

„Ne, to není možné.“ Alexandr se posadil na postel a schoval si obličej do dlaní.

 „Bohužel je to pravda. A jelikož jste již poslední, rada si nenechá ujít příležitost.“ Edward si k němu přisedl a položil mu ruku na rameno. „Zanedlouho se tě pokusí zabít.“ Přešel na tykání.

„A vy mi to říkáte, protože...?“ zvedl k němu obličej.

„To myslíš vážně? Jsi poslední jako já, nechci tě ztratit, když se mi tě konečně povedlo najít,“ podíval se mu rozhodně do očí.

„Ale já se mám ženit, mám převzít rod,“ stále kroutil hlavou.

„To ti rada nikdy nedovolí,“ odtušil Edward a chlácholivě Alexandra objal kolem krku. Musel pro něj být šok zničehonic se dozvědět, že všichni jeho přátelé doufají v jeho smrt.

Mladý šlechtic ztuhl, když se kolem jeho krku omotaly štíhlé paže. Takový pocit necítil u žádné dívky, se kterou kdy byl. „Kolik je vám vlastně let?“ zeptal se a trošičku se odtáhl.

Edward se uchechtl, ale ruce nesundal. „Tři sta...“ Alexandr vykulil oči. „Padesát...“ Teď už měl i mírně pootevřená ústa. „Osm,“ dokončil Edward a zasmál se nad výrazem svého společníka.

Alexandr jen zalapal po dechu. „Mě je šestadvacet.“

Menší muž se zase zasmál „Já vím. Takže jsi přestal stárnout ve dvaceti pěti letech? Já když mi bylo dvacet tři. Takže mi přestaň vykat. Jsi prakticky starší.“ Opět se usmál.

„Ve třiadvaceti? Vypadáte mladší,“ konstatoval, když si pořádně zblízka prohlédl jeho krásnou tvář.

Edward se začervenal. „Děkuji. Ale vážně bych si přál, abys mi nevykal.“ ...

Učitel ustal ve vyprávění a sám pro sebe se pousmál. Nebude přece žákům vyprávět, jak se Alexandr nepřemohl a Edwarda políbil, a ani jim nebude říkat o společně strávené noci, po které se stali milenci.

Jak plynul čas, Edward se u Alexandra objevoval čím dál častěji. Byli si velmi blízcí. Oba jen čekali, kdy si pro Alexandra přijdou ostatní upíři. Utekli by, ale Alexandr nedokázal nechat svoje sídlo, služebnictvo a Lucianu a jen tak zmizet. Edward ho přesvědčoval čím dál náruživěji, ale sám šlechtic se k tomu nemohl donutit. Jeho svatba se blížila. Den před tím k Alexandrovi do pokoje přiběhla udýchaná Luciana, která již v sídle bydlela.

 „Alexandre, Alexandre!“ volala plačtivě.

Volaný zrovna seděl na balkoně s Edwardem. Ten, jakmile se rozrazily dveře, se nepozorovaně přehoupl přes zábradlí a zmizel.

„Copak se děje?“ zachytil šlechtic lady do náruče a chlácholivě ji pohladil po vlasech.

„Alexandre, právě mi volal otec.“ Kanuly jí slzy po tvářích. „Já... neměla bych ti to říkat, ale rada tě chce zabít, dnes v noci!“ Vykřikla už hystericky.

Alexandr se jen malinko pousmál a zvedl jí tvář. „Já vím, Luciano, již dlouho na to čekám.“

Lady na něj zmateně pohlédla. „Ale jak? Jak to víš? Je to přece ohromná zrada, nesmí to udělat! Vždyť jsi poslední čistokrevný na zemi, nemůžou tě přece jen tak zabít!“ bušila mu pěstmi do hrudi a dál plakala.

„Jste tak pošetilá, lady. Právě proto ho chtějí zabít,“ ozval se za nimi hlas.

Jak Alexandr, tak Luciana se otočili na stříbrovlasou osobu, stojící na balkoně. Rozešla se k nim. „Myslím, že když už se bude vraždit dnes, nemá smysl se schovávat,“ pokrčila rameny.

Lady netušila, kdo to je. Zvědavě si prohlížela krásnou dívku. „Alexandre, to je tvá milenka?“ zeptala se.

Pokojem se rozlehl zvonivý smích. „Ale no tak, to vážně vypadám tak moc jako žena? Nejspíš si ostříhám vlasy,“ zapřemýšlela ta zvláštní osůbka nahlas. Lady nechápala, jak se může tak přiblble smát, když Alexandrovi hrozí smrt, a hlavně vůbec nechápala, co je zač.

Edward se poklonil a zdvořile se představil.

„Luciano, na tuhle noc se připravuji již dlouho. Musíš mě teď poslechnout.“ Alexandr vzal její obličej do dlaní a zadíval se jí do očí. „Uteč odsud, rozumíš? Slib mi, že se hned teď sebereš a zmizíš,“ kladl jí na duši a zpříma na ni hleděl.

Lucianina tvář, stále mokrá od slz, se stáhla bolestí „Ale co ty? Nemůžeš tu zůstat,“ vrtěla hlavou a nenápadně ukázala na Edwarda. „Navíc s ním? Nejspíš je šílený, kdo to vůbec je?“

Edwardovi zacukalo v obočí a nahodil uražený výraz. „Cože, šílený? Taky se mi nelíbíte, abyste věděla,“ odfrkl si a posadil se na zem v tureckém sedu s nafouklými tvářemi.

„Luciano!“ otočil si Alexandr její tvář zase k sobě. „Já budu v pořádku, slibuji ti to. Nikdy jsem tě nemiloval a vím, že ty mě také ne. Jsi jako moje sestra, Luciano, prosím, slib mi, že odtud utečeš.“

„Ale-“

„Slib mi to!“ zvýšil hlas. Edward i Luciana se na něj překvapeně podívali. Takhle ho neznali, šel z něj strach.

„Slibuji,“ spustily se jí z očí další slzy.

Alexandr se k ní naklonil a něžně ji políbil. „Utíkej,“ popostrčil ji ke dveřím. Lady se za ním naposledy ohlédla a utíkala pryč tak, jak slíbila.

Učitel zase na chviličku zmlkl a dlouze se zamyslel.

Alexandr si dřepl ke stále uraženému Edwardovi a šťouchl do něj prstem. „Pořád jsi naštvaný kvůli tomu, co řekla Luciana?“ pousmál se.

Edward ho zpražil škaredým pohledem a zase koukl stranou. „Ne. Jen... kvůli mně ses takhle nikdy nerozohnil,“ založil si ruce na prsou.

Alexandr se jenom zasmál a objal to drobné naštvané tělíčko. „Ne, protože jsem zatím neměl proč. Ty totiž zůstaneš se mnou a já nedovolím, aby se ti něco stalo,“ zašeptal mu do ucha.

„A políbíš mě tak jako ji?“ přitiskl se k němu Edward.

„Ne, tebe políbím z lásky.“ Spojil jejich rty. „A opovaž se někdy ostříhat, to ti nedovolím!“

Učitel se potutelně usmál a raději začal zase vyprávět, aby to studentům nebylo podezřelé.

Sotva Luciana opustila hrad, kolem sídla se objevily spousty upírů. Vtrhly do hradu a všechno zapálily. Pár upírů potvrdilo, že viděli Alexandra ve své komnatě v posteli ještě s další, stříbrovlasou osobou.

 

Sídlo bylo v plamenech. Upíři kontrolovali, aby nikdo neunikl. Věděli, že šlechtice překvapili a nejspíš spal, když jeho sídlo pohltily plameny. Ani čistokrevný upír se nemohl dotknout ohně. Poslední čistokrevný upír byl zničen.

Učitel dokončil své vyprávění pár minut po zvonění.

„A zachránili se teda?“ zeptala se jedna žačka zvědavě.

Učitel jen pokrčil rameny. „To se neví. Tady už musí zapracovat vaše fantazie.“ Třídě se to nelíbilo, ale dál neodmlouvala.

Všichni žáci byli z jeho příběhu nadšení. Každý jednotlivě se s učitelem rozloučil, dívky mu smutně popřály hodně štěstí a učitel zůstal ve třídě sám. Tedy téměř sám. Vzadu na židličce seděla černovlasá Leonie a upřeně si učitele prohlížela. Potom se zvedla a přešla k němu.

„Je vážně škoda, že odcházíte,“ povytáhla koutek úst v úsměvu a odhalila tak svoje tesáky. „Budete mi chybět, Alexandře.“ Znovu se usmála a vyloženě se před jeho očima rozsypala.

Alexandr se také usmál a opřel se víc do opěradla židle. Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Nejspíš musela být čistokrevná. Takže přece jenom se jich zachránilo víc, byl za to šťastný.

Když všichni žáci opustili školní prostory, rozletělo se okno, ve kterém seděl muž s dlouhými stříbrnými vlasy a krásným úsměvem. Alexandr ho napodobil a se stejným úsměvem k němu vztáhl ruce. Muž se zvedl a posadil se Alexandrovi na kolena. Ten mu obmotal ruce kolem pasu.

„Umíš krásně vyprávět,“ opřel si muž hlavu o Alexandrovo rameno a zavřel oči.

„Jak dlouho už to posloucháš, Edwarde?“ zeptal se zvědavě a víc si ho k sobě přitáhl.

Edward se uchechtl. „Dlouho ne, jen ke konci. Pročpak si jim neřekl všechno o tom, jak moc jsme se sblížili?“ zavrněl mu do ucha.

„To by bylo krajně nevhodné, nemyslíš?“ přejel Alexandrovi mráz po zádech. „Navíc, takové věci si nechávám pro sebe.“

Vyšší muž pověděl svému milenci o Leonie. „To je dobře, možná se zachránilo víc z nás,“ usmál se Edward a vykoukl ven. „Už zapadlo slunce, můžeme vyrazit?“ zvedl se.

„Ano, konečně se můžu vrátit do své rodné země,“ postavil se Alexandr také a společně se svojí láskou vyskočili ven z okna.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

Karin, 7. 10. 2017 21:03

Krásné.

Kawaiiiiii ^^

Widlicka, 18. 7. 2012 8:57

AAAAAáááááá nádhera ^^
Miluji upírské historky a také krásné neodolatelné muže s dlouhými vlasy...
asi mu Edwarda přeberu ;-P

9.7 2012

Karin, 9. 7. 2012 23:34

Moc pěkně píšeš .Napadlo mně že je to Alexandr,ale ten konec parada.

:)

Frux, 2. 3. 2012 17:38

Sem se zase začetla a připadalo mě to jako chvilka :D Takže, vzhledem k tomu jak miluju upíry a knížky o upírech, tak máš u mě to nejvíc mega plus jaké možeš mět a uplně ááách, no to se nedá popsat *odpadává ze židle* Úžasně napsané, ty to ani jinak neumíš:P A konec? no to sem fakt nečekala :D Možná sem měla také malé tušenko, že by to mohl byt on a nakonec jooo :D Mega hrubé :D :))

www.eclipsis-anima.blog.cz

May Darrellová, 8. 1. 2012 16:27

To bylo dokonalééé!! Nádherně píšeš... ^^

Sugoi...

Aki-chan, 23. 11. 2011 20:31

Fu...Tak som sa po mesiaci (alebo aj viac?) konečne dopracovala na tvoj blog. No...tak k tomu začiatku, zdá sa, že niektorí majú školu radi asi tak, ako ja, že? :D Toto sa ti fakt podarilo. Také...nie tuctové. Ten koniec som proste nečakala. Nemyslím tým, že je zlý....práve naopak. Proste pri niektorých jednorázovkách vieš presne, ako sa to skončí. Vyspia sa spolu a koniec. Lenže ty si to napísala tak, že ten koniec bol nečakaný, každý si mohol domyslieť, ako sa mu páči...napríklad ja to tak neviem!!! To ma štve hrozne :D Cez víkend sa tu musím poriadne prehrabať. Píšeš zaujímavo :)

Jáááááj! xD

Yumiko, 10. 11. 2011 20:53

To bylo tááák...nyáááááááh! Krásný! Muhehehe. :D A sou spolu a sou spolu, pořád sou spolu. *brouká si* Muhehehe :D *celá se šťastně culí* :D A jaký to bylo dloooooouhý! Yumiko miluje dlouhý články! muhehehe :D *stále se spokojeně uculuje* :D :D
Jinak, nemáš, zač... :D já ráda popíšu svojí neurvalost! muhehehhe :D A ty picty noooo, tak různě :D Google, Deviant, Photobucket, Minitokyo a další a další :D Na co zrovna narazim. Muhehehe :D

love

Scana, 26. 8. 2011 23:02

to byla vážně suprová povídka. Nějak jsem to tušila hned od začátku, ael dostalo mě to...vážně úžasně píšeš

*upadla do mdlob*

Ilay, 24. 8. 2011 11:28

Jakmile jsem dneska vstala, věděla jsem, že si tuhle povídku musím konečně přečíst...xD Nuhu
Naprosto jsi mě ohromil a a ochromila, to bylo dokonalé Rin-chan, jsem úplně nevím co bych ti na to měla říct, úžasně napsané...xDD
Víš já nemám moc ráda povídky s upírama, zatím byla jen jedna povídka, kterou jsem si na tyhle příšerky oblíbila a tohle je druhá, úchvatné, prostě to jak jsi to popisovala a všechno :) Božeee nemůžu se dočkat další tvé povídky :) Snad tu bude brzy a třeba i jednorázovka, to by mi stačilo :D

................

Rhea, 20. 8. 2011 22:31

Moc se ti to povedlo. Krásné.

=^__^=

Kagome/Kurama, 16. 8. 2011 0:13

Musím říct, že zatím se mi tahle povídka vážně líbila nejvíc, je to asi nejlepší, co jsi zatím napsala :) Má to samozřejmě své mouchy (co nemá XD), ale cítím, že bych si ji klidně hned teď mohla pročíst znovu a ráda, což je hodně dobře ^-^ Jen tak dál!
S jednorázovkami držím palce, upřímně mám raději je (a je to i proto, že člověk nemusí čekat na pokračování - a to říká ta pravá :D) xD