Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4.Část

29. 8. 2011

 Jak jinak, vzbudí mě ta malá příšerka. Ale je to dobře, zase jsem si zapomněla nastavit budík, takže jí za to ještě poděkuju. A taky si uvědomím, že jsem nekoupila žrádlo. No viděli jste někdy takového sobce, jako jsem já?

Navio nakonec dostane opět jen mléko s rohlíkem. Takové prskání a uražené chování jsem ještě nezažila, alespoň ne u kočky. Mám pocit, že Navio je jiný. Jiný než ostatní kočky. A to je dobře!

Jen co ve škole dosednu na židli, na lavici se mi vyhoupne Hotaru a začne dělat, bůhví jak lhostejné je jí moje včerejší rande. Chviličku ji pobaveně sleduju, až to nakonec vzdá a se svítícíma očkama visí na každém mém slově. Všechno jí to popravdě vyložím a nemůžu se nabažit zamračených pohledů Aneko, která sedí tak akorát, aby slyšela všechno, co řeknu. Muhaha.

„Ty, Hotaru,“ ztiším trošičku hlas – tohle ta potvora slyšet nemusí, „nemyslím si, že je to kluk pro mě.“

Chudák holka na mě vyvalí oči a zalapá po dechu. „Keiko, je to A-K-I-H-I-K-O!“ zdůrazní. „Největší idol na škole a chce TEBE!“ zapíchne mi ukazováček do hrudi. „Copak nechceš být aspoň chvilku populární? Proboha, vždyť se ti líbí, nebo snad ne?“

„Jo, líbí, moc se mi líbí.“

„Tak vidíš, jak dlouho už jsi do něj zabouchnutá? Musíš to s ním zkusit, aspoň pro mě, jo? Nemusíš s ním hned spát, jen prostě počkej, třeba se to urovná a bude to lepší,“ usměje se a seskočí z lavice, aby mohla všechny ty novinky sdělit Aneko. Nevadí mi to, vlastně už jsem si uvědomila, že nejsme nejlepší kamarádky. Jsem jen na druhé koleji. Ale vážně, to opravdu nevadí. Změnily jsme se obě.

 Když sedím v šatně a hledám svoje boty – bože ty děcka jsou jako divá zvěř, jedna bota je úplně nalevo a druhá na druhé straně – zahlédnu Akihika stepovat u hlavních dveří. To, ne...nechci se s ním vidět! V poslední chvíli, když už černovlásek vstupuje dovnitř, mě napadne zadní vchod. Vytratím se z šatny a vyběhnu nepozorovaně ze školy. Mám z toho špatný pocit, takhle před ním utíkat. Ještě že je pátek.

Zamířím do jednoho pěkného zverimexu. Nejprve koupím nějaké konzervy a granule pro ten hladový krk. Pak neodolám a pořídím mu ještě nějaké hračky a kravinky.

Domů dorazím kolem půl šesté. Navio se mi hned začne lísat kolem nohy a vrnět.

„To ti to trucování teda moc dlouho nevydrželo,“ zasměju se a hned mu připravím do nové misky jídlo a pití. Odměnou je mi spokojené mručení. Celý večer strávím hraním u televize s tím malým zvířátkem. Nakonec tam i usnu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda

Karin, 11. 7. 2012 23:09

To bylo jak před ním utekla.