Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5.Část

14. 9. 2011

 Nevím, jak to dokázal, ale Navio nejspíš nějak vytušil, že je sobota, a nevzbudil mě. Proberu se sama na nepohodlné tvrdé zemi. Kocourek spokojeně sedí vedle mě a hraje si s plyšovou myškou. Oba si dáme snídani a dohodneme se, že vyrazíme ven. Nejdřív si sedneme na zmrzlině, ze které mám prakticky samotný kornout, a to ještě jenom půlku. Pak si zajdeme do parku.

Seděli jsme na lavičce a přetahovali se o barevný uzlík, který jsem vzala s sebou, když mi někdo zaklepe na rameno. Zvědavě se otočím a nálada mi v ten moment spadne na bod mrazu. „Jé, Akihiko, co ty tady?“

„Čekám na známého,“ potáhne si z cigarety a opře se lokty o opěradlo lavičky. Nesnáším cigaretový kouř! „Kam ses to včera vytratila?“

„Nó, odešla jsem dřív,“ pokývám hlavou a snažím se dívat kamkoli, jen ne na něj.

„Mohla jsi počkat, chtěl jsem se s tebou domluvit na víkend. Víš co, budu s kámošema na chatě, tak mě nehledej, jo?“

„Akihiko, proč bych tě měla hledat? Měli jsme jen jedno rande!“ Už mě začíná štvát.

„Jo, ale ty se mi moc líbíš, Keiko,“ nahne se nade mě, aby mě políbil, ale mě se tak zvedne žaludek z těch cigaret, že raději uhnu, a zjistím celkem nepříjemný fakt.

„Navio? Kam ses poděl? Zatraceně!“ vyskočím z lavičky. „Promiň, užij si to tam, zatím!“ mávnu vyjevenému černovláskovi a rozhlédnu se. Nikde Navia nevidím. Padnu na čtyři a je mi srdečně jedno, že Akihika to tak pobouří, že raději odejde pryč. Nevadí mi to, jsem celkem vystresovaná i tak – kde ta potvůrka může být? Co když ho něco sežere? Je tu plno psů!

„Navió, Navióóó!“ začnu vyřvávat jako smyslů zbavená a zalezu do nejbližšího křoví. Odněkud ke mně dolehne volání toho samého jména, které křičím i já. Nejspíš to bude ten kluk ze včerejška, který mi to pojmenování vnukl. Koho asi chudák hledá... Teď přesně vím, jak mu je.

„Navió!“ Zrovna když se ohlížím za sebe, do něčeho vrazím. „Au!“ chytím se za hlavu a sednu na zadek. To kupodivu udělá i ta „věc“, do které jsem to napálila. Se zavřenýma očima si třu zápěstí, postižené místo, a skučím – to byla teda pecka!

„Promiň, je to moje chyba! Nedíval jsem se, kam lezu,“ ozvalo se přede mnou.

Překvapeně zvednu hlavu a podívám se na moc hezkého kluka s blonďatým hárem po ramena, jak se drží za hlavu a příjemně se usmívá. Myslela jsem si to, je to ten ze včerejška – aspoň podle vlasů usuzuji, že jo.

„Ne, to... je to taky moje chyba,“ usměju se.

„To ty tu křičíš „Navio“?“ pohodí vlasy, aby mu nepadaly do očí.

„Jo, ztratilo se mi kotě. Víš, včera jsem tě tu viděla a vlastně jsem na to jméno přišla díky tobě,“ čepýřím se.

„To je náhoda, mě se taky jedno ztratilo. Fakt? To jsem rád, že jsem ti pomohl,“ nepřestává se usmívat. „Sluší ti, když se červenáš,“ řekne a já zrudnu ještě víc. Tomu se zasměje už nahlas. Je vážně, vážně hezký. Hlavně když se směje. Má velké, hnědé, oříškové oči s malými jiskřičkami a krásné růžové rty. Vždyť říkám – moc hezký! „Jak se jmenuješ?“

„Keiko. A ty?“ Při pohledu na něj se nejde neusmát taky.

„Naoki. Moc mě těší,“ přistoupí ke mně a políbí mě na tvář. Je to úplně jiné, než když se mě dotkne Akihiko. V místě jeho doteku jako by se na tom místě rozlila láva. Zase celá zčervenám a nervózně se usměju.

Jsem sice v jeho přítomnosti nesvá, ale tak úplně jinak než v Akihikově. Před černovláskem se skrývám a u blonďáčka bych chtěla být co nejblíže (a tu pusu ještě jednu, ale to jsme někde jinde).

„Takže ty hledáš kotě, já hledám kotě. Budeme hledat spolu?“ řekne a zase se posadí.

„Jasně.“

Společně prolezeme snad polovinu parku. Dozvěděla jsem se, že je mu sedmnáct. Žije jenom s matkou, protože od nich otec odešel, když byl malý. K Naviovi přišel tak, že jej před dvěma týdny našel tady v parku, ale zase ho ztratil a ještě na tom samém místě.

„A jak ten tvůj vypadá? Abych ho když tak poznal,“ zeptá se, když se společně zrovna plazíme pod jedním hustým křovím.

„No, je celá bílá a má zrzavé ouška a...“ Něco se přede mnou pohne.

„Vážně? Ta moje taky,“ podiví se, ale najednou zmlkne.

„TÁHMLE JE!“ vyjekneme oba naráz a skočíme po malém koťátku. Hned, co ho oba držíme, se na sebe pátravě zadíváme.

„Chceš mi říct, že jsme oba našli a ztratili stejnou kočku?“ rozesměje se, ale mě do smíchu teda není. Posadím se a kouknu bokem. „Co se děje?“ sedne si na paty s Naviem v náručí.

„Takže si ho teď vezmeš, co?“ odtuším a po očku na něj kouknu.

Rty se mu roztáhnou do širokého úsměvu. „Ne, vezmi si ho ty,“ podá mi koťátko do klína. „Máš na něj úplně stejné právo jako já.“

„Ale to nejde, hledal jsi ho tady dva dny!“ zakroutím hlavou, i když se mi moc nechce koťátko opouštět.

„To je fakt, ale chci mít záminku tě znovu vidět,“ usměje se a pohladí kotě po hlavičce.

Nebudu už ani připomínat, že zase celá zrudnu. Pitomě se zasměju a nervózně si zastrčím pramínek vlasů za ucho. „Taky bych tě zase ráda viděla.“

„Tak zítra? Můžeme si vyměnit čísla,“ navrhne a vytáhne mobil. Napodobím ho a vezmu si na něj kontakt.

 

„Nemusel jsi mě doprovázet.“ Zastavíme se před panelákem, ve kterém bydlím.

fbd768eb72_75328240_o2.jpg

„Já jsem ale chtěl,“ namítne a podrbe koťátko v mé náruči.

„Děkuju,“ usměju se.

Úsměv mi opětuje. Chytne mě za tvář a políbí mě na ni. „Zítra ti zavolám, jo?“

Nepatrně kývnu a celá rudá zmizím ve dveřích.

 Už se ani nepokouším tu bílou kuličku držet mimo postel. Přitulíme se k sobě a společně usneme. Dnešní den by úžasný a už teď mám jasno, že bych chtěla takových zažít víc...společně s Naokim.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

Karin, 11. 7. 2012 23:16

Jo chytra kočíčka maš pravdu.

.,.

fin, 23. 4. 2012 2:31

chytrá kočka...

..

ElenEstel, 14. 9. 2011 21:03

wow to je nádhera