Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


10.Kapitola

20. 11. 2011

 „Ty si ze mě děláš srandu! Jinak to prostě nevidím!“ Rozhodil rukama naštvaný Yuri.

„Co kdybys projevil nadšení? Má mě rád.“ Uculoval jsem se na všechny strany. Jakmile jsem dnes řekl Yurimu, co se včera stalo, naštval se. Moc jsem nechápal proč, ale dejme tomu.

„Takže ty ses tady jak dlouho trápil a to naprosto zbytečně. Proč ti ten kluk něco neřekl?!“ prskal kolem sebe a zabočil na chodník vedoucí ke škole. Většinou jsme do toho ústavu chodili spolu.

„On nevěděl, že ho mám rád. Kdyby jo, tak by mi něco řekl, on je totiž naprosto úžasný.“ Začal jsem poskakovat jako dítě a při tom si pobrukovat.

Yuri se trochu ušklíbl a zezadu mi přitiskl paži na krk. „Nech toho, jsi jako zamilované kotě. Jak nechutné!“ Předklonil se se mnou.

„Nech toho, to bolí!“ Smál jsem se jako idiot a snažil se mu vykroutit. „Je špatné být šťastně zamilovaný? Každý zdravý puberťák je, to jen s tebou je něco v nepořádku.“

„Já ti dám v nepořádku, ty-“ Smál se taky, věděl, že jsem to nemyslel jako urážku, ale nestačil mě ani otitulovat, když ho někdo přerušil.

„Uvítal bych, kdybys ho pustil,“ ozvalo se od školní brány. Překvapeně jsme oba zvedli hlavu a vyjeveně koukali na vysokou postavu, oblečenou ve školní uniformě.

Za chvilku se mě k udivení přidala ještě nesmírná radost a Yurimu uvědomění. S odfrknutím mě pustil a nechal, abych se upravil.

Brean se usmál a přišel k nám. Pohladil mě po vlasech. „Dobré ráno, Dany.“

„Ránko.“ Oplatil jsem mu úsměv a pomalu roztával z jeho doteku. Jak je možné, že jsem do toho tak spadl?

„Tvůj kamarád?“ Zaměřil pozornost na Yuriho a malinko se, nejspíš nevědomky, zamračil.

Ten následoval jeho příkladu. „No nazdar.“ Strčil si ruce do kapes a čekal.

Nastalo takové to trapné a tíživé ticho. Zvědavě jsem pokukoval z Breana na Yuriho a skoro viděl ty blesky, které jim létaly od očí, když jeden hleděl na druhého.

Kdo ví, jak dlouho bychom tak ještě stáli, kdyby se pozemkem nerozlehl školní zvonek. Narychlo jsme se rozloučili a my s Yurim vběhli do jedné a Brean do druhé budovy.

„Nelíbí se mi!“ prohlásil Yuri vážně v šatně, když jsme hledali rozkopané boty.

„Proč? Připadá ti, že si se mnou hraje?“ Vytřeštil jsem oči a sedl na zadek.

„Tak jsem to nemyslel, jen se mi prostě nelíbí. Kdo ví, čím si barví ty vlasy...“ Odfrkl si a přilepil se na zem, aby mohl zkontrolovat místo pod botníky. Vážně tam jedna jeho bota byla.

„Třeba ničím, neříkal jsi tak náhodou, že ta tvoje má taky zelené?“ Sebral jsem jednu botu z úplně jiného botníku, než kde měla být, a nazul si ji.

„Jo, ale to je výjimka. Na!“ Hodil po mě druhou mojí botou a sám si taky obul obě.

„Tak on bude druhá. Nemůžeš lidi soudit jen podle vlasů a neříkej, že není krásný!“ Vyskočil jsem na nohy a pomohl i Yurimu.

„Nedokážu říct, jestli je krásný, Dany, mně se líbí holky!“ zopakoval už po několikáté.

Usmál jsem se a hned, co se otočil, mu skočil na záda. Ani to moc neřešil a prostě se jen zastavil a pootočil na mě hlavu. „Víš, že jsi naprosto nejlepší kamarád na světě? Jsem šťastný, že ti to nevadí.“ Uculil jsem se na něj a objal ho nohama kolem pasu.

„Ano, vím. A slez ze mě, nebo tě shodím,“ vyhrožoval, ale mě bylo jasné, že by to stejně neudělal.

„Jean, odneste mě do třídy. Bolí mě nohy.“  Poklepal jsem mu na hruď a pohodlněji se mu uvelebil na zádech.

Yuri s táhlým povzdechem popadl svoji tašku a dal mi ji do rukou, aby si mě mohl lépe chytit pod zadkem. Dobře udělal, protože já bych po prvním schodu stejně spadl.

 „Ty jsi neuvěřitelný!“ prohlásil zadýchaně po dvou patrech, které mě nesl.

„Já vím a jsem na to hrdý.“ Zazubil jsem se a i s jeho taškou vešel do třídy. Nějak mu pomoct musím.

 

 

„Danieli, počkej!“ křičel za mnou Yuri, ale já jsem ho okázale ignoroval. Bylo mi strašně, chtělo se mi umřít. Proč tam byl? Proč mi to udělal a pak se zničehonic vrátil? Už jsem myslel, že jsem na něj zapomněl, ale když tam dnes tak stál, moje srdce konečně přemluvilo mozek, aby přijal fakt, že ho pořád mám rád.

„Sakra, tak se zastav!“ Popadl mě můj přítel za rameno a strhl k sobě.

„Nech mě být!“ křičel jsem jako pominutý a snažil se všemožně vykroutit. Už před hodnou chvílí jsem ztratil zrak díky stěně slz valíc se mi z očí.

„Dany! Dany...“ Pokusil se mě kamarád uklidnit tím, že si mě pevně přivinul do náručí. Rukama jsem se snažil ho jakkoliv donutit mě pustit, ale každou vteřinou mě můj vzdor opouštěl a k slzám se přidal příslušný cit. Netrvalo dlouho a nechal jsem svoje ruce jen ochable viset podél těla a zabořil mokrou tvář do Yuriho hrudi.

Jemu ani nevadilo, že jsem mu promáčel sako. Jen mi ovinul ruce kolem krku a víc si mě k sobě přitiskl, šeptaje uklidňující slovíčka typu Neboj, všechno bude v pořádku, už je to dobrý. I přes hučení v hlavě jsem si uvědomoval, že ta slova absolutně nic neznamenají, mají jen sloužit k mému uklidnění. Ale světe, div se, já za ně byl i přesto rád. V tu chvíli jsem si nepřipouštěl, že až mě Yuri pustí, ocitnu se zase na tom chodníku, jen kousek od místa výskytu toho parchanta.

Nechtěl jsem na to myslet.

Nevím přesně, jak dlouho jsme na té ulici stáli. Ani tak docela jistě nevím, kdy mi svou náruč nabídla, dnes jako již druhá, milosrdná tma, aby mi dala odpočinout od mého trápení. A nevím ani, jak jsem se dostal domů.

A víte co? Bylo mi to jedno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

Frux, 15. 4. 2012 18:54

Tak k té části z minulosti. No já jsem chytla takový záchvat smíchu. To jsem nezažila :D jak se seznamovali..Yuri že: no nazdar...já jsem málem spadla ze židle...ooo můj bože.možná to neni vůbec směšné, ale já jsem nemohla přestat. Dokonce i teď, když si tu scénu vybavím, tak se znovu směju :D
A k té druhé části. Ta byla zase smutná..a smích mě hnedka přesel:( Yuri je vážně třída *dává palec hore*

Nič

Ritsu, 23. 12. 2011 20:15

Zajtra sú Vianoce a dneska začínajú prázdniny a nový diel nikde !!! Túto poviedku zbožňujem a kôli nej mám tvoj blog rada. Chcem ďalší diel a to rýchlo !!

Re: Nič

Rin, 15. 1. 2012 21:44

Sem ráda, že se ti líbí, ale přestaň mi tu nařizovat, ano? Nevím jestli ty píšeš ale jestli ano, určitě znáš to, že máš blok a prostě nevíš jak dál! Mě samotnou to mrzí a to HODNĚ! Nehledě na to, že tohle je moje osobně taky nejoblíbenější povídka! Takže se omlouvám, pokusím se co nejdříve něco přidat...

^^

Mysticia-sama, 11. 12. 2011 9:26

Waw úžasná povídka. Jsem ráda že jsem narazila na tvůj blog. Už se moc těším na pokračování ^^ Je mi Danyho moc líto, ale snad se to vyřeší a vše bude zase dobré

o-o

Jiji, 24. 11. 2011 14:22

No, cekom dobrá kapitolka. Som veľmi zvedavá či sa udobria =3

:)

Yuddle, 21. 11. 2011 15:15

Tohle je moc dobrá povídka, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... Snad se Dany neožení... :D

Ten BASTARD JEDEN!! *zuří*

Yumiko, 20. 11. 2011 19:01

Nooooo, vidiiiš?! Vidiiiiš?! jako ho jenom moh takhle, tak..tak...*nenachází slov* Chudáček Dany..*začíná na ní jít deprese* -_-'''' Jestli mě se ten neřád dostane pod ruku, a jestli se to všechno nezlepší, a jestli nebodou spolu, tak ho skopu do kuličky! *huláká kolem sebe jako pominutá a všichni přítomní nahodily zvláštní pohledy* :D :D Uááá, to byl dokonalý dílek, naprosto úžasný, ale opravdu by sem se s nim do těch schodů nevláčela, muhehehehe :D :D :D DOkonalooost, doufám, že brzo bude další..musííííí.. :D *celá nedočkavá* :D