Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


11.Kapitola

22. 1. 2012

 Dlouho jsem přemýšlel, co by se dělo, kdybych na tomhle světě nebyl. Přemýšlel jsem nad tím již dříve, ale teď to bylo jiné. Znáte ty srdce trhající citáty, které mluví o životě, lásce, smrti, přátelství a vlastně o všem možném? Já je nemám rád. Ale poslední dobou se mi v hlavě vybavuje jeden výrok. Život je jen hra. Všichni lidé jsou herci a celý svět je jim jevištěm. To je pravda. Každý zaujímá svoji roli. Jen nechápu, proč se zrovna já, v téhle hře života, musím řídit podle tak spletitého scénáře. Jestli existuje osud, bylo mi dáno zrovna tohle? Nikdy jsem na něj nevěřil. Copak nemůžu žít normální, šťastný život? Chci toho hodně? Možná ano. Takové štěstí je luxus, kterého mě se nedopřává. Nebo jinak! Kdybychom to vzali kolem a kolem, měl jsem štěstí na dosah. Ne, já ho pořád mám na dosah. Můžu si vzít krásnou ženu a mít s ní krásné děti a žít krásný život v krásném domě. Ale ne, to mě prostě nestačí. Já se prostě neumím spokojit s tím, co je. Musím vystupňovat hru, až do takového stavu, ze kterého není cesty zpět. Ale proč? Celý život toužím po lásce a štěstí, tak sakra proč ji nepřijímám, když je mi tak nabízena? Vždyť nic jiného nechci. Nevím, možná je to tím, že podvědomě tu lásku chci přijmout od speciálního člověka a od nikoho jiného. Nebo třeba jen nejsem dostatečně vděčný, za to, co se mi nabízí. Že bych byl sobec? Možná.

Moc dobře si vybavuju, co se dělo v ten den. Všechno. Už je to skoro měsíc, jeden dlouhý měsíc. A já ten měsíc strávil sám. Jako tělo bez duše jsem si jednou denně skočil nakoupit, někdy ob den a jinak nevytáhl paty z domu. Nemohl jsem. Nemohl jsem se dívat do těch starostlivých obličejů své snoubenky a nejlepšího přítele.

 

„Danieli, proč jsi to udělal? Můžeš mi říct, co to do tebe vjelo? Ty ses úplně pomátl a Yuri s tebou!“ Zakřičela Nensi naštvaně a začala přecházet po mé ložnici. Skelným pohledem jsem ji sledoval.

„Já se omlouvám, neovládl jsem se.“ Vypustil jsem pouze bezduchou odpověď a dál sledoval naštvanou ženu přede mnou.

„Ale proč by ses neměl ovládat? Víš jak je ten člověk důležitý? A navíc je to můj dobrý přítel. Já vážně nechápu, co ti Bre-“ Rozhodila rukama, ale nenechal jsem ji domluvit.

„Neříkej to jméno!“ Vykřikl jsem a o vteřinu později sklopil hlavu. Chtělo se mi ze sebe zvracet.

„Dany?“ Zastavila se nensi ve vzteklém štrádování a upřela na mě svůj zelenkavý pohled. Měl jsem pocit, jakoby mě propaloval. „Ach proboha, Danieli! Já jsem tak blbá, že mi to nedošlo!“ Chytla se za pusu a vytřeštila oči.

Pravda, celkem mě překvapovalo, že ji to vůbec nenapadlo, ale v tu chvíli mě to tížilo snad nejmíň ze všeho. Chvilku v pokoji vládlo hrobové ticho, než jsem ucítil mírné zhoupnutí postele a následné objetí od štíhlých paží. „Je mi to líto, promiň.“ Zašeptala těsně u mého ucha.

V té chvíli, jakoby na mě spadla veškerá vzniklá situace, v podobě pěti set  kilového závaží a rozplácla mě na zemi. Proboha co to dělám? Jak můžu být tak strašně sobecký a necitelný?! Sám jsem se nepoznával. Jak jsem se to choval... Proč mě moje snoubenka utěšovala? Já jako správný muž bych měl utěšovat ji. A proč mě utěšovala kvůli mému bývalému příteli? Měla by mi po správnosti vrazit, že myslím na někoho jiného než na ni. A proč mi hlavně tohle všechno trpěla? Být na jejím místě, dávno bych se kopnul do prdele a ani se za sebou samým neotočil, jak odporně a necitelně a samozřejmě sobecky jsem se k ní choval.

 

 

A jistě, ještě Yuri.

 

„Danny, to se zase urovná, neboj se.“ Seděl vedle mě na posteli a povzbudivě se usmíval.

Jak by se to mohlo urovnat? Vždyť se to nestihlo spravit za pět let.

„Odjede a zase bude všechno v pořádku!“ Opakoval stále dokola svoji pravdu. Myslím, že ani on sám tomu nevěřil, ale snažil se mi dodat odvahu a možná se i sám přesvědčoval, že to tak určitě bude.

Ale jak by mohlo? Když jsem ho tam uviděl, jako by mi obrovský nůž projel skrz hruď. Nikdo si neumí představit, co jsem cítil. Moje tak těžce poslepované srdce jakoby někdo polil ředidlem a všechno Nensino a Yuriho lepidlo z lásky a přátelství se roztopilo a už tak rozbité srdce se opět rozsypalo na milion malých kousků, snad ještě menších než před tím.

„Budu tu s tebou a vždycky ti pomůžu.“ Podíval se mi rozhodně do očí.

Proč to pro mě ale dělá? Jistě, vždycky tu byl a jak sem se mu já odvděčil? To on mi přece říkal, že se mu Brean nelíbí a ať si na něj dám pozor. Poslechl jsem ho? Ne. A to on mě představil Nensi. A co já dělám? Přidělávám jí starosti a jen ji trápím.

 

Po tomhle jsem přišel k jednoduchému závěru. Jsem ten nejhorší člověk. A můžu si za to čistě sám!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

Karin, 14. 7. 2012 12:57

Chudak malej ať se už přestane trápit,ale ja bych byla rada kdyby zůstal z Breanem.

...

Frux, 15. 4. 2012 18:59

Mně je z toho tak smutno..pěkně napsané, ale je mně smutno..:(

^^

Mysticia-sama, 23. 1. 2012 13:28

Krásná kapitolka, je mi ho líto. Sna bude brzo pokračování už se těším

parada

kaca, 22. 1. 2012 19:27

nikdy bych si nepomyslela, ze me prozby budou vyslyšeny. a ze ty tudle uzasnou kapitolovku znovu začneš psat.
děkuji moc:)

...

Luczaida (www.luczaida.blog.cz), 22. 1. 2012 12:22

Nemáte vůbec zač :P :D