Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


18.Kapitola

5. 5. 2012

 Probudil jsem se v prázdném pokoji. Venku už byla tma a hodiny na budíku ukazovaly tři čtvrtě na jedenáct. Vymotal jsem se z postele a vyšel z pokoje jen s přikrývkou omotanou kolem pasu. Myslel jsem, že tu Nensi někde bude, ale nebyla, odešla. Mrknul jsem po poloprázdném hrnku na lince a vzal ho do rukou. Zvláštní, napadlo mě, že je na půl prázdný a ne na půl plný. Zakroutil jsem hlavou a strčil hrnek do mikrovlnky. Začíná mi hrabat. Nastavil jsem minutu a zapnul ji. Čelem jsem se opřel o průhledné sklo, za kterým se ve žlutém světle točil můj hrníček.

Bolelo mě u srdce. Znal jsem tu bolest, byla stejná jako před pěti lety. Chtěl jsem být s ním a nemohl. Ale teď můžeš! Je ve městě a za chvilku bys byl tam. Ozvalo se moje podvědomí, ale takový návrh jsem hned zamítl. Nešlo to. Navíc, třeba mě už nebude chtít, když jsem ho odmítl. Bodlo mě u srdce. Ale tak by to bylo nejlepší, aspoň bych měl po problémech. Mikrovlnka zapípala a vypnula se. Věděl jsem, že to nevydržím, že budu chtít být s ním, ale přesto jsem se o to pokusil. Roztřepanou rukou jsem otevřel stříbrná dvířka a vyndal hrnek. Prsty se mi tak klepaly, že za pár sekund mi hrneček s červenými puntíky vypadl z ruky a roztříštil se o kachličkovou podlahu. Z očí mi vyhrkly slzy. Ne snad proto, že to byl můj nejoblíbenější hrnek, ale kvůli celé mojí situaci. To jsem teď pořádný chlap, když pořád jenom řvu. Kleknul jsem na kolena a pokusil se sesbírat střepy. Jednak jsem na ně neviděl přes slzy a i kdyby, stejně se mi prsty tak třásly, že bych se jenom pořezal. V mysli mi vytanulo staré přísloví: Pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Hodilo se to parádně.

Utřel jsem si slzy a vběhnul do ložnice, kde jsem sebral džíny a natáhl si je, protože

1-5117395-6488-t.jpg

 spodní prádlo jsem nemohl najít. Ještě jsem na sebe hodil tričko a mikinu a vyběhl z bytu. Celé tělo se mi třáslo  a srdce tak strašně bolelo. Když jsem uběhl pár bloků, z nebe se začaly snášet velké kapky deště. Připadal jsem si jako v nějakém BL románu, ale co už. Než jsem doběhnul k hotelu, pořádně se rozpršelo a já byl promočený až na kost. Aspoň jednu výhodu to mělo a to tu, že dešťová voda smyla všechny moje slzy. Obsluha hotelu se na mě zvláštně dívala. Nedivím se jim, taky bych zíral na úplně promočeného chlapa, který se přiřítí do hotelu něco kolem půl dvanácté.

„Přejete si?“ muž u recepce se s velkým despektem podíval na celou mou osobu. Jindy bych mu snad i něco řekl, ale takhle mi to bylo v celku dost jedno.

„Já…přišel jsem za panem Jarvisem.“ Zhluboka jsem se nadechnul. V hlavě mi pořád velmi slabý hlásek vyčítal, že dělám obrovskou pitomost, ale byl přebit spousty jinými argumenty.

„A jste očekáván?“ Zvednul obočí ten nesympatický chlap.

„No…“ Nevěděl jsem, co na to říct. Očekáván jsem nebyl. Sakra, měl jsem si to víc rozmyslet, než jsem sem jen tak vtrhnul, ne, neměl jsem sem vůbec lozit! Ale můj monolog v hlavě přerušil recepční, který promluvil do bílého sluchátka telefonu. Ani jsem si nevšiml, že někoho vytočil.

„Omlouvám se, ale stojí tu velmi promočený muž a chce s vámi mluvit.“ Chvilku nic neříkal, než na mě pohlédl a naklonil hlavu. „Hnědé vlasy, menší postavy…“ předklonil se přes pult blíž ke mně a pohlédl mi do očí. No jistě Breane, trap mě ještě víc! „…a zelené oči. Dobře, rozumím.“ Položil sluchátko a odkašlal si. „Dvanácté patro, jste očekáván.“ Kývnul hlavou k výtahu a otočil se na židli zpátky k počítači, na kterém nejspíš ještě před chvílí pracoval, nebo spíš hrál karty, jak jsem se později dozvěděl, když jsem ještě otočil hlavu. Připadal jsem si jako u krále, ale tak to asi v drahých hotelech chodí.

2qjgjrm.jpg

Roztřeseným prstem jsem si přivolal výtah a nastoupil. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli to mám udělat, ale nakonec jsem zmáčknul tlačítko s číslem dvanáct a dveře se konečně zavřely. Pohlédnul jsem na sebe do velkého zrcadla za mnou a zděsil jsem se. Vypadal jsem jako zmoklá slepice a ještě k tomu mi oči zářily rudě od pláče. Z vlasů i oblečení mi odkapávala voda. Uklízečky ze mě budou jistě nadšené. Výtah se zastavil.  Rozhodnul jsem se, že hned jak vystoupím, půjdu zase dolů a zmizím. Neměl jsem sem chodit a hlavně ne, když jsem vypadal takhle. Ještě bude litovat toho, že mi nabídnul se k němu vrátit. Ale když se vzápětí otevřely dveře, ocitnul jsem se před, do půl těla nahým Breanem. Vlasy měl mokré, stejně jako já. Kapičky vody, které mu z nich ztékaly, mu padaly na svalnatou hruď. Asi byl zrovna ve sprše. Jeho dokonalé rty se zvlnily do něžného úsměvu.

 

Položil jsem sluchátko a hodil na sebe tepláky. Zrovna jsem byl ve sprše, když jsem uslyšel vyzvánění. V rychlosti jsem vyběhnul ze dveří a zamířil k výtahu. Jak znám Daniela, mohl by si to ještě rozmyslet a zmizet, už tak jsem se divil, co tu dělá, ale hřálo mě to u srdce. Dveře výtahu se otevřely a naskytnul se mi tak pohled na překvapeného Danyho, který byl mokrý až na kost. Jeho vytřeštěný pohled mi prozradil, že jsem se nemýlil a on opravdu chtěl zmizet. Napadlo mě, že takhle mokrý vypadal zranitelný a velice roztomilý. Malinko jsem se usmál a natáhnul k němu ruku „Pojď, usušíme tě.“ K mému velkému překvapení nabízenou ruku přijmul a vložil do ní svoji. Odvedl jsem ho do pokoje a posadil na židli v kuchyni. Celou dobu byl potichu.

„Co tu děláš?“ Zkusil jsem teda a vytáhnul ze skříňky nad dřezem krabici, kterou jsem zrovna potřeboval. Po očku jsem sledoval Danyho, který seděl zkroušeně na židli a koukal do stolu. Otevřel jsem ledničku.

„Já nevím.“ Zašeptal a dál koukal do stolu. Za chvilku jsem před něj postavil hrnek kakaa. Ohromeně na mě pohlédl. Jenom jsem se usmál a sedl na druhou židli.

„Nevíš?“ Nadzvedl jsem jedno obočí. Vypadal tak rozkošně, měl jsem chuť ho obejmout a chránit ho před všemi starostmi, i když většina z nich je způsobena nejspíš mnou.

„Já, chtěl jsem…“ Omotal prsty kolem hrnku a kouknul na hnědou tekutinu uvnitř něho. „Víš, dlouho jsme se neviděli, tak…“ Vypadal, že se v tom celkem plácá, tak jsem ho dál nemučil.

„Omlouvám se za ten dnešek, neměl jsem tě tak nabrat do toho auta.“ Připustil jsem.

„To je v pořádku, stejně bych s tebou jinak nešel.“ Pousmál se. Poprvé za celou dobu se usmál. Zamilovaně jsem si ho prohlédnul a zvednul se. Vyjeveně na mě koukal, jak jsem zmizel v koupelně a vrátil se s dvěma ručníky. Jeden jsem mu hodil a druhý položil na stůl.

„Musíš si svléknout aspoň tu mikinu, jinak budeš nemocný.“ Postavil jsem se za něj a zatahal za zip jeho mikiny. Škubnul sebou a raději si ji vysvlékl sám. Mokré tričko se mu lepilo na tělo. Měl jsem pocit extrémního štěstí. Sebral jsem mu ručník a začal mu sušit hlavu.

„Zvládnu to sám.“ Zaprotestoval, ale mně se nechtělo mu to dovolit. Dál jsem mu sušil vlasy a užíval si každou sekundu. Po chvilce zmítání, konečně osvobodil z ručníku aspoň obličej a pohlédnul na mě. Nemohl jsem se udržet. Sklonil jsem hlavu a rty se malinko dotkl těch jeho. Srdce mi zaplesalo, když se neodtáhl a druhý polibek mi dokonce vrátil. Zavřená víčka se mu třepotala a tváře měl rudé. Pozorně jsem pozoroval každou jeho reakci. Dlouho očekávaný polibek. Usmál jsem se a trochu se od něj odtáhl.

„Proč jsi přišel?“ Zašeptal jsem těsně u jeho obličeje a znovu ho krátce políbil. Bylo to něco úžasného a stálo mě hodně přemáhání toho nechat.

„Bolelo mě srdce.“ Spustily se mu z očí slzy. Bylo mi to líto, protože ho bolelo kvůli mně, ale zároveň jsem byl rád.

„Učešeš mi vlasy?“ Usmál jsem se a dovedl ho za ruku do obýváku. Mírně přikývl. „Ale nejdřív ze sebe musíš shodit to oblečení, jinak dostaneš zápal plic.“

„A to tu mám chodit nahý?“ Zeptal se. Naklonil jsem hlavu a na chvilku si to představil. No ne, že by mi to zrovna nějak dvakrát vadilo. „Breane!“

„Né, půjčím ti tričko, snad se v něm neztratíš.“ Zasmál jsem se a s jedním extra velkým tričkem, které bylo větší i mně jsem ho poslal do ložnice se převléct. Vyšel opravdu jenom v něm a s rudými tvářemi si ho stahoval pořád níž, i když mu bylo po kolena. Moc jsem nechápal proč, ale co. Spolu jsme jeho mokré oblečení pověsili do koupelny a hned potom jsem mu podal hřeben a posadil se na pohovku. Daniel chvilku váhal, ale potom mi přece jenom zabořil hřeben do vlasů a začal mě česat. Nic tak krásného jsem už dlouho nezažil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..................

Rhea, 8. 5. 2012 0:59

Hezký, jde vidět, že ho Braen přece jenom dobře zná. :-) Moc se těším na pokráčko.

:)

Hachi, 6. 5. 2012 21:49

Prostě je miluju :D Ouu moc těžko se mi bude s touhle povídkou loučit... Ale snad to přežuju... přece jen musím ještě počkat na další tvé povídky :D Už se nemůžu dočkat pokráčka :)

dokonalé

natt, 5. 5. 2012 23:09

až dnes som narazila na túto poviedku a môžem povedať že je perfektná....strašne držím tým dvom palce :) len stále uvažujem či je Nensi to dievča ktore spomínal v minulosti Yuri ako to dievča s ktorym to myslí vážne(zelené vlasy asi niesu práve časte :D)

http://www.myownworld.estranky.cz/

Frux, 5. 5. 2012 13:46

*tleská o sto šest* On se za ním vrátil! No to je táák dobře. Akorát škoda toho hrnku, co rozbil :D
Jak to bude dál? No to se zase načekám, než se dokopeš k tomu, abys přidala další díl. Jinak děkuju za věnování, no nebyt mě, tak se pokračování nedočkáme :P