Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8.Kapitola

3. 11. 2011

 „Bavíte se?“ přiskočila k nám usměvavá Nensi.

S Yurim jsme se na sebe dlouze podívali a beze slova se otočili zpátky ke cateringu.

„Ale no tak, nechte toho, nejsme tu zase tak dlouho!“ Oba nás vzala rukama kolem krku a zaculila se. Následoval další dlouhý pohled s mým unuděným společníkem. Ne zas tak dlouho znamenalo u Nensi dvě hodiny. Dvě dlouhé, ubíjející hodiny!

„Co nevidět by tu měl být. Aspoň se s ním seznam.“

„Ale KDO?“ rozhodil jsem rukama. Chtěl jsem se nepozorovaně vytratit už nejmíň před půl hodinou.

„Seznámila jsem se s jedním úžasným a velmi slavným fyzikem, který přijel jen na pár dní!“ rozzářila se jako sluníčko.

„Kurva!“ vykřikl najednou Yuri. Jak já a Nensi, tak i pár přihlížejících se na něj pohoršeně podívali. I když já spíš zvědavě. „Mělo mě to napadnout hned!“ Vzal mě za paži a otočil zády k Nensi. „Dany, měli bychom hned vypadnout!“

„Ale proč? Co se děje? Nechápu to,“ zakroutil jsem hlavou.

„To je jedno, prostě musíme jít pryč, dokud-“

„Dany, už je tady. Slíbila jsem, že vás představím,“ zatahala mě Nensi za rukáv.

„Ne, Danieli, počkej!“ chtěl mě Yuri zastavit, ale nestihl to, než jsem se otočil.

V další moment pro mě všechno kolem přestalo existovat. Stál tam. Stál tam v celé své kráse. Stál tam a povídal si s nějakou starší ženou. Stál tam, na rtech měl unuděný a umělý úsměv a pil šampaňské z křišťálové skleničky.

 

„Okamžitě se přestaň chovat jako stalker a běž si s ním aspoň promluvit!“ zahučel na mě kamarád z dětství.

„Nepůjdu, stačí mi ho jenom pozorovat. A nejsem stalker!“ zakňučel jsem nazpět.

„Slyšíš, co říkáš?“ vyvalil na mě oči.

„Nemůžu tam jít, tys ho neviděl! On je tak dokonalý a milý a já-“

„Mě to neříkej, já nejsem gay,“ přerušil mě raději, než bych se zase stačil zasnít.

„Já taky ne!“ zaprskal jsem.

„Kriste pane, ty si tak neskutečně protiřečíš! Proč jsi nešel do té knihovny? Sám ti přece říkal, že tě chce vidět, nebo ne? Jak že je to dlouho?“ Promnul si oči jednou rukou a začal přecházet sem a tam před lavičkou, kde jsem seděl.

„Tři týdny...“ zakuňkal jsem a protáhl obličej ještě víc než teď.

Yurimu nebezpečně zacukalo v oku. „Tři týdny? Děláš si srandu? Ty tady o něm básníš tak dlouho a když se ti naskytne možnost, tak nic neuděláš? Proboha, co to je za kluka, miliardář s ksichtem Brada Pitta?“

„Nech toho.“

„Zítra tam půjdeš,“ rozhodl nakonec.

„Cože?“ Zvedl jsem hlavu a koukal na šavlozubého tygra schovaného v cigaretovém kouři.

„Zítra tam zajdeš, nejspíš tam nebude, ale snaha se počítá vždycky. Jestli tam nepůjdeš,“ naklonil se těsně nade mě, „donesu tě tam v zubech, rozumíš? Už mě to nebaví. Uděláme to takhle – jestli na tebe v té knihovně pořád čeká, můžeš o něm mluvit, jak dlouho chceš, a třeba si schovávat jeho vypadané vlasy, ale jestli tam nebude, nechci od tebe o něm slyšet byť jediné slovo. A jestli tě nachytám, jak ho pozoruješ, tak tě vykastruju! Souhlasíš?“ Potáhl z cigarety a vyfoukl na mě kolečko kouře.

„Ale to nejde! A přestaň o mně mluvit jako o úchylovi!“ popotáhl jsem a rozehnal dým rukama, nebo jsem se o to aspoň snažil.

„S úchyláckými choutkami už to nebezpečně hraničí, milý zlatý, a nevedu slovo nejde. Prostě tam půjdeš a hotovo! Musím už jít, čeká na mě jedna krásná dívka. Dnes z ní konečně vytáhnu, jestli jsou ty vlasy přírodně zelené, nebo si je barví.“ Obrátil se k odchodu.

„Další chudinka, kterou jen využiješ a odkopneš?“ opřel jsem se lokty o kolena a položil si bradu do dlaní.

„No pozor, náhodou tuhle mám rád. Je skvělá!“

„Ale no tak, ty a najít si holku na víc jak pár nocí? Tomu sám nevěříš!“ usmál jsem se.

„Všechno je jednou poprvé. Opravdu to s ní myslím vážně. Měj se, pospíchám.“ Ani se neotočil a mávl rukou. Na to, jak spěchal, byla jeho chůze až příliš ležérní a klidná, ale on byl prostě takový.

Malátně jsem se posbíral z lavičky a vykročil opačným směrem, než byl můj dům. Mířil jsem ke škole. By sice už večer, ale ještě nebyla zavřená kvůli studentům navštěvujícím knihovnu.

Prošel jsem školním dvorem a otevřel dveře hlavního vchodu. Chodby už byly tiché a zely prázdnotou. Rád jsem chodil takhle pozdě do školy, když tam už nebylo živáčka. Uklidňovalo mě to. Plouživým krokem jsem zamířil k oné místnosti v prvním patře. I proti vědomí, že v tuhle hodinu už tu nejspíš nikdo nebude, jsem potichu nakoukl do dveří a zkontroloval, jestli je tomu opravdu tak. Nikde jsem nikoho neviděl. Zrak mi mimoděk zabloudil na místo u okna, byť bylo teď prázdné.

Vstoupil jsem a co nejtišeji zavřel dveře, abych nemusel to ticho narušovat víc, než bylo nutné. Když jsem je zavřel, uvědomil jsem si, co to dělám. Co jsem chtěl? Proč jsem tam šel? Stál jsem tam a nevěděl, co dál. Automaticky jsem se dostal ke stolku s vrácenými knihami a hypnotizoval malou zelenou knížečku. Pořád tam byla. Po třech týdnech ji pořád nikdo nezařadil zpět do regálu – flákači jedni. Roztřesenými prsty jsem vzal knihu do rukou a obrátil. Palcem jsem se ji chystal otevřít na výpůjčním seznamu. K tomuhle jsem se odhodlával tak dlouho, ale proč vlastně? Je to jenom jedno jméno, proč se tak bojím se ho dozvědět? Je to tím, že když ho budu vědět, ztratí ten dotyčný na záhadnosti? Nebo že když budu znát jméno, co nosí, budu k němu blíže? Toho jsem se tak bál? Nevím, byla to pro mě záhada, nicméně ten den jsem už nechtěl odejít bez něj! Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Teď ji otevřu, konečně se dozvím –

„Jestli jsi chtěl vědět mé jméno, mohl jsi se zeptat,“ pošeptal mi melodický hlas do ucha a kniha z mých rukou zmizela.

Celé tělo mi vypovědělo službu. Zkoprněle jsem tam stál a doufal, že když nechám oči zavřené a ani se nepohnu, zmizí ten hlas u mého ucha, ty vlasy šimrající mě na krku, ta ruka na mém rameni i to tělesné teplo patřící jinému člověku.

„Já se zlobím, víš?“ zapředl mi znova do ucha jako kočka.

To nemá cenu, ten se jen tak nevzdá. Polkl jsem obrovský knedlík a i přesto se mi hlas zlomil. „Pr- proč?“

„Proč? Protože jsem tu na tebe čekal a ty jsi nepřišel. Každý den jsem tu byl,“ obeznámil mě šeptem.

„Vážně? To – to jsem nevěděl, omlouvám se.“ Horkost se mi vlévala do tváří jako kouzlem.

„Vždyť jsem ti řekl, abys tu byl, nebo ne?“ Zmáčkl mi rameno, ale pořád stál na místě i se mnou.

„Promiň.“ Já se tam zrovna omlouval za něco, co jsem ani neslíbil. Ale šlo to jinak?

„Teď už je to v pořádku, jsi konečně tady. Proč jsi nepřišel? Nechtěl jsi mě snad vidět?“ Ruka, která doteď svírala moje rameno, zmizela. Vzápětí se však objevila níž, lépe řečeno kolem mého pasu, a o moje rameno se pro změnu opřel čelem.

Z té intimní blízkosti jsem byl příšerně nervózní. Celé tělo se mi chvělo. Měl jsem chuť od něho utéct, aby zmizel ten zvláštní pocit, ale zároveň jsem nechtěl, aby mě pustil. Tak krásně jsem se ještě nikdy necítil. „Ne, tak to není, chtěl jsem tě vidět, jen...“ Nevěděl jsem, jak to mám zformulovat.

„Jen co?“ povzbudil mě.

„Bál jsem se.“ Zesmutněl jsem.

„Čeho? Mě snad?“ Ucítil jsem, jak zvedl hlavu.

„Ne, to ne. Já se bál...ani nevím čeho. Nechtěl jsem, abys mě odmítl.“ Zrudly mi tváře ještě víc než do té doby.

„Proč myslíš, že bych tě odmítl?“ Otočil si mě k sobě a zmateně mi pohlédl do očí.

„A proč by ne? Podívej se na mě a na sebe. A navíc jsem kluk.“ Zadíval jsem se do země.

„Ano, dívám se, díval jsem se už mockrát, a líbíš se mi víc a víc, hlavně když se takhle červenáš.“

Zvedl jsem překvapeně hlavu, zrovna v ten moment, kdy mě obdařil jedním ze svých zářivých úsměvů. To jsem neměl dělat, protože se mi z toho podlomila kolena. Pohotově mě zachytil kolem pasu a usmál se ještě víc.

„A v tom, že jsi kluk, žádný problém nevidím.“

„Opravdu?“ Podíval jsem se mu pátravě do fialových očí.

„Ano, ale jsem trošku naštvaný, žes dělal předčasné závěry.“ Přivřel oči a naklonil se ke mně.

„Omlouvám se.“ Sklopil jsem oči.

„Neomlouvej se pořád. A jestli jo, tak jinak...“ usmál se a zrušil tu nepatrnou mezeru mezi našimi rty.

Později jsme se dohodli, že omluvy budou pouze v téhle formě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

Karin, 14. 7. 2012 11:22

Vubec se nedivim žec se mamiloval.

aaach

Frux, 15. 4. 2012 18:39

Moc pěkné omluvy ...*mlaskla*
Ano, všimla jsem si, že se časy prolínají :P
Zatím nejlepší díl jako..:)

....

samba, 4. 11. 2011 7:58

Moc pěkné a tak roztomilé.Ovšem teď jsem zvědavá na současnost,

Prostě sladké

Hachi, 3. 11. 2011 20:47

Páni, muluji tuhle povídku a líbí se mi jak prolínáš časy... Jen tak dál a šup sem s dalším dílkem :)

Krásna jako vždycky Rin-chan...xDD

Ilay, 3. 11. 2011 19:30

Nuhuu naprosto nevím co je to za povídku ale vidím tam Shonen-ai tak čtu :D tohle bylo tak krásné a to jak ho objal kolem pasu a čelo mu opře o rameno D: tahle poloha je pro mě strašně oblíbená nuhu prostě kawaii jen tak dál moje :D