Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


14.Kapitola

12. 1. 2013

 „Počkej!“ zakřičel do prázdné ulice, kterou osvětlovaly jen pouliční lampy. Už na něj málem chtěl zavolat jménem, ale ještě si to stihl uvědomit. Jestli všechna ta snaha vyjde v niveč, tak si něco udělá. Třeba si uplete lano, sváže s ním Amayu, k noze jí připevní ten největší balvan, co najde a hodí ji do nejbližší řeky.

„No tak, Ruko-chan,“ zkusil znova. Ale Haru jakoby neslyšel. Pořád šel pomalým krokem dál. Když už se k němu Ren blížil, nečekaně se zastavil. Renjiro proto zůstal stát na místě asi metr od něj. Když běžel, tu chudinku rybu by nejmíň přizabil.

„Promiň, zapomněla jsem, že ji mám,“ promluvil tiše Haruka a sundal si bundu z ramen. Nataženou rukou do zadu ji podal Renovi.

„O to nejde,“ upozornil Renjiro a vzal si ji od něj. Zarazilo ho, jak byl klidný. To mu bylo jedno, že se po něm sápala ta obluda? Ne, že by toužil po nějakých scénách a podobně, ale trochu ho to mrzelo.

I Haru to nechápal. Když je viděl, jako by byli na celém světě sami. Jen on a ti dva. Neslyšel, ani neviděl nic jiného.  Prostě se jen otočil a odešel. Na rameno mu dopadla ruka. S trhnutím uhnul a otočil se. Nakonec ani ten ohňostroj neviděl a to se tak těšil.

Ren stál před ním s paží pořád ještě nataženou, ale hned ji spustil.

„To ona se na mě začala věšet a... omlouvám se, byla to moje chyba, měl jsem jí dát jasněji najevo, na čem si stojí. Promiň,“ omluvil se Ren a chtěl přijít k Haruovi, který ovšem trochu ustoupil.

„Neomlouvej se. Tušila jsem, že se něco takového stane. Není tu možnost, že bych se ti mohla líbit, takže jsem to čekala.“ Haru mluvil pomalu a tiše. Už se chtěl otočit a odejít, když ho překvapila Renova další slova.

„Tak proč pláčeš?“ Haruka si hned položil ruku na tvář a opravdu ji měl zbrázděnou slzami, které pořád tekly dál. Že by byl tak v šoku, že si to ani neuvědomil? Horlivě si je začal utírat, ale moc se mu to nedařilo, protože jak si to uvědomil, začaly téct ještě víc a on už skoro neviděl. Jestli to tak bude pokračovat, vyplaví se mu čočky a bude slepý úplně.

„Já ne-!“ snažil se to uvést na pravou míru, když se kolem něj obmotaly dvě silné paže a přitiskly si ho na tělo. Tuhle už znal, ale teď to byla jiná situace, než když ho Ren nesl do třídy. Snažil se vykroutit, ale nebylo mu to nic platné. Bylo to jako by se snažila moucha pohnout lvem.

„Nepustím tě,“ promluvil Ren do ucha skrytého fialovými vlasy.

„Nechci tě pustit, protože pak budeš zase smutná,“ šeptal tiše a uklidňoval tak třesoucí se tělíčko Harua. Kdyby věděl, že ho může taková věc takhle rozhodit, nenechal by na sebe od ní ani sáhnout. Jak to tak vypadalo, malý Haruka nebyl slabý jenom fyzicky. Proto měl ještě větší chuť si ho vzít jednou pro vždy a před vším ho ochraňovat. Rozhodl se, že tohle divadlo už nesmí dlouho trvat. Takhle bude Haruovi jenom ubližovat. Stejně to takhle chtěl nechat jen přechodně, než zjistí, jak se správně zachovat, aby s ním Haru zůstal, ale musí na to přijít co nejdřív.

Promrzlé prsty se pevně chytily jeho trička na hrudi a Haruka do ní zabořil i tvář. Už nechtěl na nic myslet. Chtěl se jen nechat objímat Takahirem a zapomenout na všechno, co ho trápilo. Třeba… třeba kdyby mu to řekl, tak by… Chová se k němu ve škole přece vždycky tak hezky. No, každopádně si byl na devadesát osm celých dva procent jistý, že by ho nezbil a nepředhodil davu. Ušklíbnul se sám sobě, jaké to skvostné vyhlídky on má. Když už si byl Renjiro jistý, že mu neuteče, jednou rukou ho vzal kolem pasu a druhou položil na jeho lopatky. Už mu nebyla zima. Ren mu poskytoval tak hřejivé objetí, že si ani mráz kolem sebe neuvědomoval. Ještě nikdy ho takhle nikdo neobjal. Cítil, jak mu pravidelně buší srdce a každé jeho nadzvednutí hrudi, když se nadechoval.

„Pěkné že? Takové by to mělo být, když se dva lidi obejmou,“ pohladil ho po vlasech a mimoděk ho napadlo, čí ty vlasy asi dřív byly a koho teď asi hladí. Ale řešit se mu to nechtělo.

Haru se odtáhnul a pohlédl mu do očí. Ani nevěděl, co v nich hledal. Snad pochopení nebo lásku. Ale jediné co vypozoroval, bylo, že bedlivě sledovaly jeho obličej. Kdyby tak věděl, že přesně to v nich musel najít, protože se Ren nedíval na nikoho jiného.  V tom mu před obličejem proletěla vločka. Oba jako na povel zvedli hlavu k nebi a sledovali malé bílé tečky, jak pomalu padaly k zemi.

„První sníh.“ Haruka natáhl ruku a chytil jednu vločku, která se hned promněnila v kapičku vody.

„Babička říkala, že s kým si na první sních, budeš po celý rok,“ prohodil Ren, opravdu spíše mimochodem, když si vzpomněl na slova nejoblíbenějšího člena jeho rodiny, ale hned mu docvaknul význam. Podíval se na Aizakyho, který se s rudými tvářemi šťastně uculoval. Taky se pousmál a přehodil mu svoji bundu zase přes ramena. „Půjdeme?“

 

Celou noc sněžilo. Na jednu stranu Haruka neměl sníh rád, protože musel vytáhnout svůj starý kabát, ale na druhou stranu miloval, jak se všechno pod bílou přikrývkou třpytí.  Pomalu dělal vysokýma botama až ke kolenům stopy v sotva tří centimetrovém sněhu, který stihnul napadat na chodníky po tom, co je už jednou odhrnuli, a usmíval se. Pro jednou nešel pozdě, takže si mohl dát na čas. Zastavil se a rozhlédnul. Všechno se pomalu začínalo ztrácet pod bílou peřinou a pořád nepřestávaly padat další vločky. Zatočil se dokola, až se mu dlouhá šála kolem krku rozvlnila, stejně jako černé vlasy. Po tom včerejšku měl mimořádně dobrou náladu. Spokojeně vhopkal do školních šaten, kde si vyzul boty a vyměnil je za přezůvky. Odložil si tam taky kabát a šálu a v tlustém svetru s rolákem a upnutých kalhotech vyšlapal pár schodů do patra k jeho třídě, kde už automaticky přešel ke svojí skříňce. Párkrát otočil zámkem, pořád s úsměvem na rtech, když uslyšel své jméno. Po chodbě procházel Renjiro, s rukama v kapsách a bez tašky, takže určitě už byl ve škole déle a nepřišel teď.

„Dobré ráno, Haru-chan,“ prošel kolem Harua s úsměvem.

„Ránko,“ oplatil mu Haru stejnou mincí, i když možná ne, protože se culil už celou dobu před tím.

„Dnes máš nějak dobrou náladu,“ poznamenal rudovlásek, opřený o futra dveří.

„To ano, protože je mi dobře,“ ujasnil Haruka a sledoval, jak Renjiro zaplul do třídy se slovy, že se tam za chvilku potkají.

Haru šťastně přikývnul a otevřel dvířka stříňky. Byla to jen chvilka, než se bílý papírek snesl k zemi, ale jemu to připadalo jako hodiny. Srdce se mu hlasitě rozbušilo, když roztřesenými prsty sebral psaní ze země a pomalu ho otevřel.

 

Co ty si vlastně myslíš? Myslíš, že to byl vtip? Viděl jsem tě včera na festivalu s tím, co se mi tě snaží vzít. Kimono ti vážně sluší, skoro stejně jako tvoje každodenní uniforma. Radím ti, aby ses okamžitě zbavil toho otravy, nebo bych se mohl naštvat.

 

Každý řádek byl napsaný úhledným rukopisem, ale na to Haru nemyslel. Rozklepal se už po celém těle a třeštil oči na papír. Přečetl si ho ještě několikrát, aby si byl jist. Teď už bylo jasné, že si jeho skříňku nikdo s něčí jen nespletl a co hůř, on znal jeho tajemství! Jak dlouho ho už někdo takhle sleduje? Po zádech mu přejel mráz a postavily se mu krátké chloupky ze zadu na krku. Zase se mu chtělo plakat a zvracet. Třeba se na něj někdo dívá i teď, nebo když je doma. Určitě ví, kde bydlí! V rychlosti vzkaz zmuchlal a strčil do zadní kapsy u tašky, stejně jako ten minulý a vzal si ze skříňky učebnice, úplně jiné než potřeboval. Nemyslel na to. Na rozklepaných nohách pomalu vešel do třídy se sklopenou hlavou a sednul si, aby si mohl pověsit tašku na háček. Na rameno mu po chvilce dopadla ruka. V šoku sebou trhl a ustoupil do zadu tak nešikovně, že nebýt Renovy pohotové reakce, praštil by sebou s židlí na zem. Ten ho stejnou rukou, kterou mu Haru s trhnutím odhodil, zachytil za zápěstí a vytáhnul zase zpět. Zůstali na sebe zírat jako by se viděli poprvé.

„Stalo se něco? Nechtěl jsem tě tak polekat,“ nechápal Renjiro. Vždyť měl ještě před chvilkou tak skvělou náladu.

„Ne-ne,“ zakroutil Aizaky hlavou a s menšími obtížemi se posadil do lavice. Celé jeho tělíčko se třáslo a oči hleděly do stolu.

„Do lavic!“ zavelel o chvilku později učitel, který zrovna přišel do třídy. Ani jeden z nich si nevšiml, že by zvonilo. Ren se proto velmi neochotně odebral do své lavice vepředu a ještě jednou se na Harua otočil. Seděl jako hromádka neštěstí a třásl se. Co se stalo? Muselo se to stát teď, protože si navíc všimnul, že si donesl uplně jiné učebnice, než měl.

Haruka se celou hodinu ani nepohnul. Jenom zíral tupě do desky stolu s rukama v klíně a svěšenými rameny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.,.

fin, 28. 7. 2013 21:31

prosím prosím, pokračování ;-) nenapínej nás (smutná očka, mrk mrk)

píšeš vážně poutavě, už jsem tady přečetla všechno a pořád nemám dost (holka opravdu není žádný šílený maniak - nemusíš se bát :-) )

O.o

Tsin, 12. 7. 2013 14:46

Skvěla povídka :-D Bude brzy pokračování ??? protože já to nejspíš už dlouho nevydržím

Waaauu paráda

Widlicka, 18. 2. 2013 19:02

Nádhera,
ale ten vzkaz v té skřínce, chytit toho dotyčného, tak z něj udělám fašírku! Chudák kluk, měl by mu to říct, třeba by mu pomohl se toho vyděrače zbavit.

ohhh

Dive, 7. 2. 2013 0:40

Awwwww, dneska som si prečítala všetky zatiaľ napísané kapitoly tejto nádhernej poviedky. Dúfa bude skoro pokračovanie, pretože je toto naozaj prekrásne... ^^ Aj keď, nepáči sa mi ako sa to komplikuje! D:

......

katka, 2. 2. 2013 16:36

tak se nám to ještě víc komplikuje , už teď to má Haru těžké

:-)

petratetra, 18. 1. 2013 17:05

Zajímavá povídka doufám, že brzy přidáte další díl

...

Liliana, 13. 1. 2013 21:35

chudák Haru...ledva sa vysvetlilo to nedorozumenie na festivale už ho otravuje ten hnusný úchyl, ktorému by som najradšej nejak ublížila!!!...neviem, či je môj odhad správny, ale myslím si, že to hovado s lístočkami bude ten chalan so zelenými očami čo ho stretli na festivale....teším sa na pokračovanie a veľa šťastia v škole...snáď sa to čoskoro zlepší

kJÁÁÁ

Mysticia-sama, 13. 1. 2013 18:15

Prosím prosím, to nesmíš ;( Chudák Haru to si nezaslouží. už s etěším na další dílek

:(

Dark Davil, 13. 1. 2013 14:20

Ježiši chudák zajmalo by mě kdo je ten tajny (ne)ctitel. krasany díl a už se těším na bonus Destiny :D