Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


15.Kapitola

13. 8. 2013

 „Takahiro, dávej pozor! Pojď k tabuli!“ Bouchnul učitel zeměpisu do stolu. Ren si povzdechnul a pomalu přešel dopředu třídy. Naprosto nezaujatě se podíval z okna za šedivou hlavou učitele.

„Nedívej se na mě! Říkej to třídě!“ Zavelel znova stařík, který si raději už z principu v jeho přítomnosti nestoupal, když na něj křičel. Skutečnost, že mu dosahuje sotva pod bradu, trochu kazila efekt.

Rudovlásek stočil hlavu rovně a raději spolknul poznámku o tom, kam se to vlastně díval. Už automaticky vyhledal fialkové oči, které ho ovšem nesledovaly.

Haru pomalu zvednul ruku. Muž za katedrou na chvilku přestal listovat učebnicí ve snaze najít vhodnou otázku a pohlédnul na černovláska úplně v zadu. „Můžu... si odskočit?“ Promluvil tiše, skoro neslyšně, jak to měl většinou ve zvyku.

„Běž.“ Odmávnul to učitel rukou a znova začal zuřivě pročítat články v knize.

Drobný chlapec se postavil na nohy a ušel sotva pár kroků, než se skácel k zemi.

 

„Haru? Jsi vzhůru?“ Ozvalo se zašeptání těsně u jeho ucha. Chtěl se ozvat, říct že ne, ale ani se nepohnul.

„Tak nejsi?“ Znovu ten svůdný hlas. Ucítil na krku teplý dech a hned na to přitisknutí hebkých rtů. „Pojď ke mně, Haru-chan.“ Další polibek, tentokrát na bradu. Srdce mu bušilo o sto šest, až se bál že skolabuje. Pomalu otevřel oči a pohlédl do rudých jako krev, které byly sotva pár centimetrů od jeho. Ren uchopil jeho radu do prstů a zvedl ji, aby ji měl blíže. Haru v očekávání sotva dýchal, když se Renjiro začal naklánět aby...

 

Z těžka natočil hlavu na bok, ale neotevřel oči. Už zas ležel na tom zpropadeném lůžku na ošetřovně. Jak on ho nenáviděl. Zvedl ruku a zapřel se s ní o molitanovou matraci, aby se mohl posadit. Tentokrát netušil, jak se sem dostal, nemohl si vzpomenout, co se stalo. Otevřel oči a hned se podíval k zemi, byl už zvyklý na tu nepřijemnou zářivku hned nad postelí, která ho vždycky oslepila, sotva co se probudil. Pomalu mžoural na rozmazané kachlíky a přehodil nohy přes okraj lůžka.

Hlava ho bolela jako střep. Připadalo mu, že ji má přecpanou starostmi a potřeboval by je všechny vypustit. „Rene?“ Automaticky zašeptal jeho jméno.

„Ano?“ Ozvalo se hned vedle něj. Trochu ho to vylekalo, nečekal, že bude tak blízko. Natočil hlavu a podíval se na vysokou postavu, co se opírala o topení. Stejně jako první den co ho potkal.

„Kde mám brýle?“ Zčervenal. Hlavou se mu mihl ten až příliž živý sen. Takový měl poprvé. Ren si ho prohlížel, ještě že ho aspoň neviděl, když už na sobě ten jeho pohled cítil. Přímo ho spaloval. Měl pocit, že ví, na co myslí, co se mu zdálo.

„Nenos je.“ Prohlásil z ničeho nic rudovlásek. „Bez nich jsi mnohem hezčí.“ Přisedl si k němu a přiblížil hlavu k té jeho tak, aby ji mohl vidět ostřeji než z dálky. Jeho rty se zvlnily do úsměvu.

„Ale já bez nich nic nevidím.“ Polknul Aizaki nahlas. Renjiro naklonil hlavu a na prst si namotal pramen černých vlasů, které spadaly Haruovi přes tvář.

„Haruko, je ti líp?“ Vyšla zpoza závěsu doktorka a suverénně si přitáhla židli až těsně vedle nohou, které mu pořád visely z lůžka.

„Ano, děkuji Akino.“ Odvrátil černovlásek hlavu a usmál se. Neviděl tak Renův kyselý obličej, který byl účtován školní ošetřovatelce. Tu ženskou od něj musí držet dál!

„Napíšu ti omluvenku na tělocvik, máte ho příští hodinu, že? Přestaň se přepínat.“ Přivřela oči a pohladila Harua rukou s pěstěnými nehty po tváři.

Není divu, že to Haruovi ještě nedošlo. Jak by si mohl všimnout, že ho svádí Ren svou co nejvíce nenápadnou taktikou, když ho to ani nenapadlo u tak průhledných gest, které na něj tahala Akina. Renjiro se postavil na zem a znechuceně se opřel o zeď. „Už musíme jít.“

„Jestli chceš, můžeš tu počkat, klidně tě omluvím, jestli se ještě necítíš dobře.“ Akina se rozhodla Rena těžce ignorovat a podala Haruovi papír s omluvenkou.

„Ne, to je dobré. Půjdu se dívat na tribuny.“ Pokýval hlavou s úsměvem a seskočil z lehátka. Trochu se mu zatočila hlava a zavrávoral. Jakmile zahlédl, že chce být Renjiro už akční, zvedl ruku a narovnal se. „Jsem v pohodě, jsem v pohodě!“ Rozešel se ke dveřím. „Děkuji, Akino, jste na mě tak hodná.“ Zavolal ještě zpět, ale Ren ho vytlačil na chodbu.

„Ano, to ona je ochota sama.“ Zamrmlal jedovatě.

„Děje se něco?“

Už chtěl jako obvykle opáčit že nic, když ho to napadlo. Přišel těsně k němu, přivřel oči a zahleděl se mu z výšky do fialkových duhovek. Byl rád, že si ještě nedal brýle. „Ničeho sis nevšiml?“

„A čeho... čeho myslíš?“ Polknul Aizaki uprostřed věty a ošil se.

„Přece jak tě svádí.“ Naklonil se a pohladil ho po tváři stejně jako prve ona. „A dělá to tak okatě.“ Přetočil oči a povzdechnul si, aby dal jasně najevo co si o tom myslí.

„Ne-e, to nedělá, musel ses splést!“ Úplně cítil, jak se mu tvář zalévá červení.

„Přece mám oči.“ Natočil hlavu s obličejem blízko jeho a vytáhnul obočí. Užíval si, jak je z něho Haru nervózní. „Bojím se, že mi s ní utečeš.“ Přiznal, i když to nebyla pravda. Jen chtěl moc vidět jeho reakci.

„To ne, to bych přece neudělal!“ Vyhrknul rychle. Jen co si to uvědomil, zrudnul až po kořínky vlasů, ještě víc než doposud.

„To jsem moc šťastný, Haru-chan.“ Pousmál se a přiblížil rty k jeho. Chodba byla prázdná a už jen kousek...

V tom se ozvala rána jako z děla a zvuk rozsypaných papírů po zemi. Haru se s vylekaným trhnutím otočil.

„Do hajzlu!“ Zařval Ren zoufale, možná až hlasitěji, než měl v plánu, když viděl jak Haru už po druhé za sebou vystrašeně poskočil. Už se chtěl začít pomalu uklidňovat, když se zaměřil na zrzavého kluka, co se držel za hlavu. No to si dělá srandu! „Už zas?!“ Přivřel výhružně oči a nakrčil obočí.

„Au, to byla pecka.“ Zanaříkal Yori a naštvaně zabouchnul dvířka skříňky, které někdo zapomněl zavřít a on do nich narazil. Potom zvedl hlavu a koukl na dva spolužáky, kteří stáli nedaleko proti němu. Zaměřil se na černovláska a se zamyšleným výrazem v uvědomění otevřel pusu. „Ty...!“ Ukázal na něj. „Tebe znám.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Liliana, 28. 8. 2013 20:35

Ďakujem za venovanie i za to, že si pridala ďalšiu časť. Úprimne ľutujem Rena. Vždy keď už je len milimeter od dosiahnutia svojho cieľa tak mu to niekto prekazí. Avšak uznávam, že práve toto robí tú poviedku tak zaujímavou. V prvom rade by sa mal zbaviť tej konkurencie na ošetrovni :) Myslím, že sa bude musieť poriadne snažiť, aby dodal Harumu sebadôveru v to, že i on má svoje kúzlo a tým si ho získať i ukázať mu, že mu na ňom naozaj záleží. To, že je Haru taký neskúsený a "slepý" voči snaženiam Rena i ošetrovateľky ho robí roztomilým a neodolateľným. Už sa neviem dočkať pokračovania :) Prosím neprestaň písať. Ja si rada počkám len píš ďalej :)

:D

Yuki-cat, 20. 8. 2013 10:51

Skvělí, já se začínala bát, že už povídku nepíšeš. Jsem moc ráda za další díl. Povedl se ti.

...

ChaosMiki, 15. 8. 2013 20:35

Krasne jako vždy :))) ja si klidně počká i měsíce, ale doufám, že to dopíšeš :)))