Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2.Kapitola

17. 11. 2011

 „Jmenuji se Renjiro Takahiro. Jsem rád, že vás poznávám.“ Rudovlasý mladík se zdvořile uklonil před celou třídou. Dívky na něj hleděly okouzleně a chlapci s obdivem. Dokonce i třídní učitelka se na Renjira dívala zvláštně, jako by snad přemýšlela o věcech, o kterých by jako kantorka přemýšlet neměla.

Nebylo divu, někdo jako Ren už odmalička přitahoval pozornost. A nebylo to jen díky zvláštní barvě očí a vlasů nebo krásnému obličeji připomínajícímu obličej porcelánové panenky. Byla to ta aura, která se okolo něj vznášela. Vypadal, jako by ho nic nezajímalo, a přitom o všem věděl. Jako by snad nedával nikdy pozor a přitom jeho obezřetné oči zachytily byť jen sebemenší změnu situace.

„Tak, máte na Takahira nějaké otázky?“ Posadila se třídní učitelka na stůl a koketně přehodila dlouhou nohu přes druhou.  Věděla, proč si dnes vzít tu minisukni. Teď za to byla ráda a věděla, že jejím nohám žádný muž neodolá. Když však zpozorovala, že mladíka to nějak nezajímá, ztvrdly jí rysy ve tváři.

Ren sotva zaregistroval to až nechutně svádějící gesto a raději svůj pohled otočil na osobu krčící se v jedné ze zadních lavic. Jakou on měl chuť to drobné tělo vzít do náruče a trošičku ho pomuchlovat.

 Haruka vycítil jeho pohled a jako na povel zrudl. To se Renjirovi natolik líbilo, že se malinko usmál, čímž nevědomě zadal spolužačce, která se ho zrovna ptala, odkud pochází, jakousi naději.

Ren ten den dostal hodně otázek jak od spolužáků – tedy hlavně spolužaček – tak učitelů. Ale i on spoustu otázek rozdal a světe, div se, všechny se točily okolo Harua.

„Aizaki?“ ujistila se jedna blonďatá spolužačka. „Moc ho neznám, je divnej. Nikdo ho nemá rád. Viděl jsi ty hnusný brejle? A představ si, že normálně usne třeba na schodech! Fakt! Třeba dnes ráno sebou seknul přímo na školním nádvoří, nedivila bych se, kdyby v něčem jel,“ vyprávěla ta blondýna Renovi, jako by to snad byl bůhvíjaký drb, že ten chlapec omdlívá tak často. Cože to říkal o tom slabém těle?

„A proč mu někdo nepomohl?“ zajímal se Renjiro. Nechápal, jak můžou být všichni tak krutí vůči tak roztomilé osobě.

„Proč by mu měl někdo pomáhat? Navíc ten, kdo by mu pomoct chtěl, se nechce do ničeho zaplést, protože se každou chvíli stává, že Haruku někdo zmlátí. Kdyby se k němu někdo hlásil, mohl by dostat taky a o to nikdo nestojí,“ odfrkla si dívka.

Ren měl chuť někoho praštit. Kdyby potkal toho, kdo by na Haruku byť jen vztáhl ruku, snad by ho i zabil. Bylo neskutečné, jak v něm vřela krev kvůli někomu, koho sotva potkal. Ale nevadilo mu to, Haru se mu tak líbil, že mu všechno tohle bylo jedno. On ho prostě chtěl a hotovo.

 

Haru si spěšně balil všechny věci ze skříňky. Musel si pospíšit do práce. Zrovna pospíchal po školní chodbě, ještě zaplněné žáky, když mu cestu zastoupil vyhlášený bitkař školy.

„Ale, ale, Aizaki, kampak chvátáš?“ Zakřenil se zlomyslně a sebral Haruovi brýle.  Všichni přítomní jen tiše přihlíželi, ba dokonce se i bavili.

Chlapec bez svých brýlí viděl všechno zamlženě. Pokoušel se té velké rozmazané šmouze

butterfly_by_iamfun.jpg

 brýle zase sebrat, leč ostatní z „party“ mu to nejspíš nechtěli dovolit. Jeden natáhl před Harua nohu tak, aby sletěl na zem. Stalo se a chudák Haru skončil rozpláclý na studené podlaze.

„Prosím, Katsuo, vrať mi je,“ řekl Haru.

„Jak si dovoluješ říkat mu jménem?!“ Další kluk popadl Harua za límec košile a vyzvedl ho nad zem.

„Pusť ho!“ ozval se nečekaně Ren z druhé strany chodby. Všechny pohledy, jak útočníků, tak ostatních studentů, se otočily tím směrem. Jen Haru se pokoušel dostat ze sevření.

„Co si to dovoluješ?“ prskl jeho směrem rozzlobený Katsuo. „Seš tu novej, tak to nechám tak, teď vypadni,“ mávl nad tím nakonec rukou a otočil se zpátky k ubohému chlapci.

„Řekl jsem, ať ho pustíš, ty debile,“ zavrčel Renjiro a přišel blíž. Popravdě? Měl chuť vraždit. Když viděl, jak ten parchant podkopl Haruovi nohy, chtěl se mezi ně vrhnout a každého pomalu mučit. Jak by asi vypadali, kdyby jim do krku vléval roztavené železo? Měl v rukávu spousty vhodných trestů, ale díky bohu udržel svůj vztek na uzdě, což ovšem bylo sakra těžké. Došel až k nim a vražedně každého sjel pohledem, ze kterého naskakovala husí kůže. Nehledě na to, že byl o hlavu vyšší jako oni, šel z něj strach jako snad z nikoho, a to jen díky jednomu pohledu.

„Co... co si o sobě myslíš? Že na nás máš?“ zalkl se Katsuo a maličko odstoupil.

„Nás? Jako vás dva?“ Pozvedl Ren zvědavě jedno obočí.

Jak Katsuo, tak druhý mladík, svírající roztřeseného Harua, se otočili a překvapeně zírali na prázdnou chodbu, kde ještě před chvilkou stálo asi deset kluků a dalších několik studentů. Oba hlasitě polkli a otočili se zpět k Takahirovi. Ta zlověstná aura, která z něho sálala, byla neuvěřitelná. Nebýt jejich hrdosti, vzali by nohy na ramena. Ovšem když se Ren trochu šíleně usmál a začal si protahovat klouby na rukou, všechna hrdost šla stranou a zvítězil pud sebezáchovy.

„Dneska ti to projde, máš štěstí!“ vypustil ještě Katsuo, než se otočil a spěšně opustil chodbu. Druhý kluk následoval jeho příklad a pustil Harua, který dopadl tvrdě na zadek.

Renjiro přivřel oči a už kluka nebylo. Starostlivě si přidřepl s tomu tělíčku. „Jsi v pořádku, Haru-chan?“ Nasadil něžný výraz a chtěl mu pomoct vstát.

Haruka se jen usmál a propadl se do té známé tmy, kterou navštěvoval tak často.

Ren si Harua polekaně přitáhl do náruče a malinko s ním zatřásl. Zběsile mu tlouklo srdce. Měl strach, opravdový strach. „Haru-chan? No tak, Haru-chan!“ Třásl s chlapcem už trošičku náruživěji a zvažoval, má-li jít na ošetřovnu, nebo se ho raději dál pokoušet probudit. Onehdy přece říkal, že se mu to děje často a je to v pořádku, nebo ne?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wuhůůů

Frux, 10. 2. 2012 10:07

Uplně nebojácný ten Ren, taky chcu takého kluka, i když není k čemu :D
Jak se chudák lekl, že je něco Haruovi, chudák, ale je to miléé:) :D

Héééj

Mysticia-sama, 11. 12. 2011 10:01

Úžasná povídka! haru-chan je tak roztomilý. Miluju, když jsou postavy bezmocné a závislé na pomoci ostatních. Muhaha. Doufám, že pokračování bude co nevidět! Arigato

....................

Rhea, 20. 11. 2011 19:44

Tahle povídka se mi moc líbí. A tenhle dílek se ti opravdu povedl. Prosím o pokráčko.

:)

barbor, 18. 11. 2011 12:54

krásne. veľmi sa mi to páčilo. len tak ďalej.

*nacuclá u monitoru*

Yumiko, 18. 11. 2011 12:13

Kyaaaaaaa! Chudáček Haru! *natahuje*^^ TO bylo úžasný! uáááááá, já nevim, že ty to vždycky tak nehorázně usekneš! xD To je vaše spisovatelská specialita co?*rozčiluje se*^^ Vy to takhle useknete a nebohá Yumiko pak může umřít! *založila si ruce na prsou*^^ TO neni fééér! To vám povídam! *propadá se do deprese* Rin-chan, potřebuju dalšíííííí! dalšííí díííííl! ^^ *zoufalá* Ono to bylo takový kráááásný...*rozplývá se* A jak se ho tam Ren zastál a pomoh mu...nyáááááááá! *mimo realitu* To bylo naprosto dokonalééé!^^

...

ElenEstel, 17. 11. 2011 21:36

wow je to úchvatný jsem ráda že mu Ren pomohl a jsem zvědavá jak to bude dál

?

ada, 17. 11. 2011 16:03

Prečo musí Haru pracovať keď je taký slabý? Nemá rodinu alebo ho aj tá odmieta?

Re: ?

Rin, 17. 11. 2011 18:32

ada, četlas předmluvu? =D Jestli ne, tak Haru má jenom matku, která je na vozíku a nemůže sehnat pořádnou práci, takže se hold musí zapojit i on. A myslím, že celý život se nemůže vymlouvat na to, že je slabý. To přece nejde =)