Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pátek 2/2

11. 9. 2011

 Pátek 2/2

 „NE!“ Vystřelil jsem do sedu, sotva mi došlo, co se všechno včera nejspíš stalo. Moje hlava se zkoprněle otočila na mého spolunocležníka, kterého výkřik díky bohu neprobudil.

„To ne!“ Zašeptal jsem už o poznání tišeji a schoval si tvář do dlaní. Nemohl jsem v hlavě za boha nic vydolovat, co se stalo po Sasukeho polibku! Ani si nejsem jistý, jak jsem se vůbec dostal do postele. Jestli jsem se s ním vyspal, už nikdy se nebudu schopný podívat do jeho očí! Mechanicky jsem opustil postel, sesbíral všechno svoje oblečení a vytratil se z pokoje. Na chodbě jsem se ani nevím jak oblékl a zjistil, že mi chybí tričko. Nehodlal jsem riskovat návrat do pokoje, tak jsem si prostě zapnul mikinu a seběhl schody do přízemí. Hodiny ukazovaly sedm deset. Tak akorát abych se stihl stavit domů a doběhnout do školy. V tichosti jsem opustil obrovský dům a zamířil k mému.

Mamka už byla pryč. Na stole ležel papírek se vzkazem, že snídani mám v ledničce. Ještě pořád trochu otřeseně jsem spořádal dva rohlíky a uvědomil si nemilou skutečnost. JÁ DEBIL JSEM SI NECHAL BATOH U ZELKOSSE!! Ach bože, co budu dělat? Měl jsem v plánu s ním už v životě nepromluvit a nechám si tam všechno učení! Debile, debile… !

Mlátil jsem se do hlavy, když jsem vytahoval náhradní tašku přes rameno a naházel tam věci na dnešek. Ještě jsem se stihl nějak tak zkulturnit a do lavice dosedl přesně, když zazvonilo.

„Tak? Kdes byl?“ Spustila do mě hned Rissa. Bože, jak mě mohlo napadnout, sedět s ní v jedné lavici?

„U zubaře.“ Zavrčel jsem první, co mě napadlo, a dělal, bůh ví, jak není učitelův výklad zajímavý.

„Zelkoss je zubař? To sem nevěděla.“ Odfrkla si.

„Co pořád s tím Sasukem máš?“ Vyletěl jsem, až se po mě třída i učitel otočili.

„Pardon.“ Omluvil jsem se a raději si sednul zase zpátky na židličku. Učitel po mně hodil škaredý pohled a dál zapisoval na tabuli.

„Víš, něco jsem ti neřekla.“ Sklopila Rissa oči.

„Co tím myslíš?“ Hodil jsem na ni tázavý pohled, až se pod ním nervózně ošila.

„Nó, máš po škole čas? Nebo jdeš zase za ním?“

„Myslím, že tam dnes nepůjdu, skočím tam až o víkendu.“ Čím později ho budu muset vidět, tím líp!

„Vlastně půjdu požádat třídní, aby to dala za úkol někomu jinému.“

„Tak já půjdu dnes k tobě, jo?“ Položila mi ruku na rameno: „Ottany, stalo se něco?“

Hodil jsem po ní smutný pohled a jen zakroutil hlavou.

„Nejspíš něco hrozně špatného a já nevím co s tím.“ Postěžoval jsem si.

„Tak to zkusíme nějak vyřešit, dobře? Víš, že jsem tady pro tebe, že?“

„Ano vím, děkuju. Ale nemyslím, že je to něco, co bych ti jen tak mohl říct. Nechci, abys mě přestala mít ráda.“

„Co to meleš? Kolik si už udělal kravin a přestala jsem tě mít někdy ráda?“ Zaškaredila se.

„Ale tohle není jen taková kravina, navíc je to hrozně divné a nemorální!“ Nasadil jsem vážný výraz.

„Ottany všechno mi to řekneš, jo? Neboj, zkusíme to pořešit.“ Mrkla na mě povzbudivě a až do konce hodiny dávala pozor.

Hned jak zazvonilo, loudavým krokem jsem zamířil do kabinetu třídní. Nejistě jsem zaklepal a po pozvání vešel dovnitř.

„Dobrý den.“

„Atsuši, zrovna jsem za vámi chtěla zajít!“ Poukázala třídní na papíry, které jí leželi na stole.

„Je to všechno dosavadní učivo, které Sasuke zmeškal.“

„Víte paní učitelko, já jsem vlastně přišel poprosit, jestli byste Sasukeho úkoly svěřila někomu jinému. Já... ukázalo se, že si přece jenom moc nerozumíme.“ Ošil jsem se a raději sklopil zrak.

„Vážně? Dobře, stejně bude lepší, když mu to někdo taky vysvětlí, což byste vy asi nedokázal.“ Narazila na můj prospěch. Nevadí, měla pravdu.

„Ano. Půjdu se zeptat, kdo by se toho rád ujal, smím?“

„Dobře, tak se poptejte a případného zájemce sem ještě dnes pošlete.“ Pokývala hlavou a začala něco sepisovat.

Při cestě do třídy, jsem uvažoval nad tím, kdo by byl nejlepší. Sasuke říkal, že nemá rád ty holky, které ho tak uhánějí, ale všichni kluci na něj zase žárlí a nemají ho zrovna v lásce. Takže kluk nepůjde! Najednou mi v hlavě svitla myšlenka. Ano, to by šlo!

„Reyro, prosím, uděláš pro mě laskavost?“ Zastavil jsem se u lavice dívky, která chodila do stejné třídy a příhodně do mě byla už nějaký ten čas zamilovaná. Jenže bohužel nebyla moc můj typ. Měla blonďaté dlouhé vlasy a až příliš velký hrudník. Mám raději sportovnější typy. Vyříkali jsme si to a ona to díky bohu pochopila.

„Ottany! Jistě, co potřebuješ?“ Mile se usmála a podepřela si bradu rukou.

„Musím najít někoho, kdo by nosil Zellkosovi úkoly, je nemocný. Měl sem to dělat já, ale tak nějak toho kluka nechci už nikdy vidět. Prosím, už jenom týden.“ Spráskl jsem ruce v modlícím gestu a udělal štěněčí pohled.

„Sasukemu? Jistě, i když ho taky nemám moc ráda, odmítl moji kamarádku.“ Zamračila se. 

„Ale pro tebe to udělám, dej mi jeho adresu.“

Samou radostí sem jí skočil kolem krku a hned jí nadiktoval adresu. Když jsem ji doprovázel do kabinetu třídní, nedalo mi to.

„Jo, ještě... Já si tam včera zapomněl batoh, nemohla bys mi ho prosím vzít? Budu ti vděčný do konce života!“

„Jasně, to už je maličkost. Přinesu ti ho ještě dneska.“ Usmála se a zaklepala na dveře kabinetu.

 

Po škole jsem společně s Rissou zamířili ke mně domů. Nikdo nerozpitvával rozhovor vedený první hodinu, stejně jsme oba věděli, že se k tomu ještě dnes dostaneme. Bavili jsme se jako obvykle. U nás jsme si první udělali úkoly na pondělí a pak jsem hodinu poslouchal Rissino vyprávění, jak se poprala s jednou partičkou holek před dvěma dny. Tak jsem se dlouho nenasmál. Koisumi byla odjakživa velmi vznětlivá a tak trochu zvláštní osoba. Měla někdy malinko násilnické myšlenky, ale byla hodný člověk. Vždycky, když jsme byli malí, postavila se za mě. No jo, byl jsem velmi neschopné a křehké dítě, prala se za mě holka, já vím, já vím!!! Ale teď už se o sebe dokážu postarat, to mi věřte!

„Koisumi, neměla by ses prát, to se na holku nehodí!“ Smál jsem se, až jsem spadl na zem.

„Ale ty krávy si začaly!“ Obhajovala se, ale taky se smála.

„Hlavně že se ti nic nestalo!“ V kapse se mi rozezvonil mobil. Vytáhnul jsem ho a zvedl.

„Reyro, co se děje?“

„Ottany, Sasuke mi nechtěl dát tvoje věci. Otevřel, a když mě uviděl, začaly mu z očí létat blesky. Vzal si učení a chtěl zabouchnout dveře. Když jsem ho požádala, jestli by mi dal tvůj batoh, hodil mi tvoje tričko a řekl: „Vyřiď mu, že jestli si pro něj nepřijde sám, nedostane ho.“ Pak si ještě zavrčel něco jako, že z něho blbce dělat nebudeš a práskl s dveřmi!“ Vychrlila.

„Cože? Děláš si srandu? Ten parchant jeden!“ Zaprskal jsem.

„Co to mělo znamenat? Vypadal, že má chuť někoho zabít... Mimochodem, máš hezké tričko, muselo být drahé. Můžu si ho vzít, dobře by se v něm spalo.“ Začala se rozplývat.

„Jako poděkování, že jsem ti pomohla!“

„Klidně si ho nech, jestli chceš.“ Musel jsem se zasmát.

„Tak díky.“

„Nemáš za co.“ Řekla a zavěsila.

„Já toho hajzla přerazím!“ Třískl jsem hlavou o stůl a div nezakňučel.

„Co se stalo?“ Zkusila opatrně moje společnice.

„Ráno jsem si u Zellkose nechal tašku a tričko a on mi to nechce vrátit.“ Zakroutil jsem hlavou a v ten moment se chytil za pusu.

„Ráno?“ Zvedla jedno obočí a nasadila výraz, který nesnese odporu.

„Jo, já... Já jsem asi udělal hroznou blbost.“ Zhroutil jsem se zpátky na stůl.

„Něco ti řeknu, chceš? To, proč tak strašně toho debila nemám ráda.“ Přesedla si Rissa na postel a pohodlně se opřela o zeď.

„Víš, jak si jednou chyběl skoro měsíc?“

Zaujatě jsem přikývnul a přisedl si.

„Jasně, na to nikdy nezapomenu. Zvracel jsem skoro každou hodinu.“

„Během toho měsíce, jsem se Sasukemu vyznala. Řekla mu něco v tom smyslu, že jsem se do něj zamilovala a taky něco o tom, aby mi dal šanci.“ Trošičku zčervenala a koukla se bokem.

Zíral jsem na ni jako vyoraná myš. To není možné! Rissa se...

„Opravdu? Proč si mi to neřekla?“

„Proč bych ti to říkala? Chtěla jsem na to zapomenout!“ Zakroutila hlavou.

„Proč? Odmítl tě?“ Zatajil se mi dech.

„Odmítl? Odpálkoval mě! Ještě že tam nikdo nebyl. Naprosto mě uzemnil.“ Zamračila se, nejspíš při té vzpomínce.

„Cítila jsem se strašně. Podal to tak, že jsem si chvilku hrála s myšlenkou se zabít. Choval se tam arogantně a povýšeně.“

„Koisumi, to mě hrozně mrzí.“ Klekl jsem si a objal ji.

„Mě ne. Ještě, že se to stalo. Jinak bych teď byla zamilovaná do takového hajzla.“ Odfrkla si.

„Já... Nemyslím si, že je to zlý člověk.“ Posadil jsem se zase na místo a sklopil zrak.

„Je jen velice osamělý.“

„Ottany řekni mi, co se stalo. Udělal ti něco? Jestli jo, tak...“ z očí jí šlehaly blesky a zatínala pěsti.

„Ne, nic takového.“ Ujistil jsem ji a cítil, jak se mi do tváří žene krev.

„Tak co se stalo?“

„Já... Já jsem se s ním asi vyspal.“ Zavřel jsem oči a očekával salvu nadávek. Nic takového se nedělo, tak jsem pootevřel jedno očko a koukl na vyjevenou Rissu.

„Jak, ASI?“ Nechápala.

312ydqe_thumb.jpg

Všechno jsem jí to popsal. Od chaotického vstupu do domu, až po chaotické opuštění

 domu. Během vyprávění rudla čím dál víc a víc. Její zamyšlený výraz, jak jí to šrotovalo v hlavě, byl k popukání, ale ne v tu chvíli.

„...No a pak jí to odmítl vrátit. Řekl, že jestli si pro ty věci nepřijdu sám, nevrátí je.  Potřebuji je na pondělí.“ Zabědoval jsem a schoval si úplně rudý obličej.

„Tak, třeba si se s ním nevyspal. Říkáš, že si nic nepamatuješ, ne?“ Položila mi Koisumi roztřesenou ruku na rameno a pokusila se o úsměv.

„Jo, jenže já... To není ten HLAVNÍ problém. Já jsem se do něj asi zamiloval.“ Schoval jsem si hlavu mezi kolena.

„To bude dobrý Ottany, nějak to vyřešíme.“ Snažila se mě utěšit, i když jsem zřetelně slyšel třas v jejím hlase.

„Já to nechci řešit. Je to proti přírodě! Sem odporný!“

„To není pravda. Je jedna-dvacáté století. Je to naprosto normální! Nepřipadáš mi odporný, jen máš příšerný vkus!“ Chlácholivě mě hladila po vlasech.

Bylo mi s ní tak dobře. Objal jsem ji kolem ramen a zabořil obličej do jejího krku.

„Chtěl bych se zamilovat do tebe!“ Zašeptal jsem.

„Jo, to by bylo fajn.“ Uznala a tiše se zasmála.

Bylo už pozdě, tak u nás přespala. Mamce to nevadilo, byla na to už zvyklá. Dokonce nás nechávala spát v jedné posteli. Několikrát jsme ji totiž ujišťovali, že mezi námi žádný milostný vztah nehrozí. A mamka měla hlavně Rissu tak ráda, že by jí vůbec nevadilo, kdybych s ní chodil. Nejraději by z ní udělala svoji dceru hned.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Sladké hihi

Haki, 11. 11. 2011 20:40

Na konci ten obrázok ma fakt dostal *hlava na stole s vyplazením jazykom hystericky sa smejúc*. Ako aj celá poviedka aj obrázok je skvelí... Ale ani neviem buď len ja jediná som tu blázon ale mne to všetko pripadá strašne smiešne...A ešte ten obrázok - určite som ho niekde videla, len si neviem spomenúť kde...

Co to?

Yumiko, 10. 11. 2011 19:23

To se musí vyřešit, musí, musí, musí.. :D Vždyť sou taková dokonalá dvojkááá! xD Ale popravdě, sem ze Sasukeho uplně mimo, tak nějak pořád nevim, co si o něm myslet... mmmm...*deprese* xD No! *práskal rukou do dlaně* je to jasný! xD Potřebuju další díl aby se to vyřešilo! muehhehe.. :D
Jinak, pochopitelně, ty obrázky, dělej si s nima co chceš, sou pro širou veřejnost, muhehehe.. :D

........................

Rhea, 27. 9. 2011 19:32

Tak šup, další dílek. :-D Už se nemůžu dočkat. Povedená povídka.

:-)

Daluse, 12. 9. 2011 14:56

povídka mě zaujala. se těším na pokráčko. doufám, že bude brzo :-))

...

ElenEstel, 11. 9. 2011 21:50

wow

Re: ...

Rin, 11. 9. 2011 21:53

Nevím, jestli to brát dobře,nebo špatně....